Vzbudil jsem se, protáhl a protřel oči. Dnešek je další náročnej den. Dopoledne rozhovor pro televizi. Potom do haly na zkoušku, setkání s fans backstage a další rozhovor a focení. Ještě odehrát koncert a konečně spát! Kdybych mohl, prospal bych celej den! Vyhrabal jsem se konečně z postele a šel do koupelny. S trochou štěstí už bude brácha hotovej. On vždycky vstává o hodinu dřív než já, aby se stihl připravit. Byly zavřený dveře, bez zaklepání jsem stiskl kliku a vešel dovnitř. Zarazil jsem se na prahu a zase vycouval. Bill právě lezl ze sprchy a natahoval se po ručníku.
„Sorry!“ křikl jsem přes dveře a připravil se na další nekonečný čekání na koupelnu. Zatím si nachystám hadry na dnešek, zamířil jsem ke skříni a začal se v ní přehrabovat. Zelená, modrá nebo bílá? Nebo že by černá? No asi ta modrá. Vyřešil jsem moje věčný ranní dilema a vytáhl dvojbarevný modrý jeansy, bílomodrou mikinu a modrý triko. Ještě čepice, čelenka a potítka. Jo, myslím, že to je super! Modrá mi celkem sluší, aspoň myslím! Hodil jsem to všechno na postel a chystal se zabušit na dveře od koupelny. Už to trochu přehání! Dvakrát jsem vztekle třísknul, když se dveře rozletěly a Bill se na mě zazubil.
„Můžeš mi vysvětlit, proč sakra nevstáváš dřív, abych se taky dostal do koupelny? Když už tu potřebuješ trávit vždycky hodinu?“ vztekal jsem se a jeho nevinnej pohled mě vytáčel ještě víc!
„No tak se nezlob, však už máš volno!“ prošel kolem mě a díval se přímo před sebe. Zavíral jsem za sebou dveře a můj pohled se stočil na Billa. Zrychlil krok a se sklopenou hlavou skoro utíkal k sobě! Zase to začíná! To jeho divný chování! Svraštil jsem obočí, nechtěl jsem myslet na moje domněnky a teorie.
****
Seděli jsme v maskérně a nějakej chlápek s tvrdýma deskama a horou papírů nám uděloval poslední pokyny. Ve studiu bylo celkem dost diváků, nervózně jsme stáli před úzkou chodbou ke schodišti. Přiběhla k nám nějaká holka, tak kolem pětadvaceti, a připnula nám mikrofony. Ten s deskami nám odpočítal a my jsme vyšli. Slyšeli jsme křik a čím víc jsme se blížili ke schodům, rozeznávali jsme i jednotlivá slova moderátora.
„Gustav, Georg… Tom a Bill!“ ozývalo se před náma a publikum začalo křičet a jásat. Zhluboka jsem se nadechl a scházel za Georgem ze schodů. Brácha šel hned za mnou. Posadili jsem se na určený místa a už to začalo. Nejdříve se nás ptal na klasický otázky, jak dlouho už spolu hrajeme, jak jsem se poznali atd., no prostě nuda. Pak se ale nějak stočila řeč na holky a vztahy.Bill začal odrecitovávat zase tu jeho teorii o pravé lásce. A já si uvědomil, že mám vlastně přítelkyni. Margitt! Mám o ní mluvit? Nebo ne? Sakra, co teď? Nejlepší by bylo, kdyby se mě na to neptal! Jenže s tím asi nemůžu počítat. Ani jsem si nestačil rozmyslet, co řeknu a už to bylo tady.
„A co ty, Tome? Je na obzoru nějaká ta slečna dokonalá?“ zeptal se ten moderátor a já si uvědomil, že ji nazval stejně jako já! Moje Margitt. Při vzpomínce na ni se mi po tváři rozlil blaženej úsměv a už jsem se nadechoval k odpovědi.
„Ne, jsme zatím všichni sólo! Na holky teď není čas!“ řekl Bill a já na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.
Zamračil jsem se, otočil se na něj a řekl: „No to bych až tak netvrdil! Já mám přítelkyni!“ Dál jsem se na bráchu díval a propaloval ho očima. Co si to dovoluje? Sakra, proč to řekl? Uhnul očima a sklopil hlavu. Zavřel oči, potom ale začal rychle mrkat. Kurva, kurva!!!! On se tu snad rozbulí! Moderátor si naštěstí ničeho nevšiml, plně ho zaujala moje odpověď.
„A prozradíš nám její jméno? A jak jste se poznali? Jak dlouho spolu chodíte?“ bombardoval mě otázkami a já rozmýšlel, jestli vůbec odpovím.
„Její jméno si nechám pro sebe, ale jsme spolu teprve krátce. Nechci to dál rozvádět.“ Ukončil jsem debatu na tohle téma a koutkem oka se podíval na Billa. Díval se na opačnou stranu a jako by vůbec nevnímal dění kolem sebe. Moderátor už si toho taky všiml a zřejmě mu došlo, že Billova a moje odpověď si tak trochu protiřečily.
„Bille, vy jste nevěděl, že má váš bratr přítelkyni?“ Brácha se jen vyplašeně podíval na mě a potom na toho moderátora. Chvilku se mi zdálo, jako by se ho chystal zavraždit, ale pak sesmolil jakous takous odpověď.
„Jen jsem si to hned neuvědomil. Jak říkal Tom, jsou spolu teprve krátce, takže…“ Nechal svoji odpověď vyznít do ztracena. Tušil jsem, co za tím skutečně stojí. Nikdy by nedokázal zapomenout na Margitt. Proč to, ksakru, musel říkat? Vždyť už byl zase jako dřív! Žádný kradmý pohledy, žádný probrečený noci! Já myslel, že jsem si to jenom namlouval nebo že se z toho už dostal! Zase se mi na srdci usadil ten neznámý strach. Že by jenom předstíral, že je všechno v pohodě? Dokázal by se až tak přetvařovat? Nemohl jsem se soustředit na ten pitomej rozhovor, hlavou mi vířily myšlenky, který bych radši ani nerozebíral. Naštěstí za chvíli bylo po všem a my se zvedali k odchodu. Nikdo z nás nepromluvil celou dobu, dokud jsme nebyli v autě.
„Co to do tebe vjelo? Proč jsi to řekl?“ vypálil jsem na něj hned, co se za náma zavřely dveře.
„Vážně jsem si na to hned nevzpomněl!“ hájil se Bill.
„Blbost!“ vyštěkl jsem, tohle mu nesežeru. Nechci to už dál rozebírat, dokud jsou tu kluci. Ti se na něj ale taky vrhli a očividně nechápali jeho počínání stejně jako já… I když moje tušení je zřejmě správné! Co mám teď dělat? Tohle asi nebude fungovat! Veškerý pochybnosti a strach se vrátily. Mlčky jsem pozoroval dění za oknem a přemýšlel, co si teď počnu. Z přemýšlení mě vytrhl až zvonící mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval se na display. Margitt! To jsem teďka potřeboval.
„Ahoj miláčku!“ pozdravil jsem ji.
„Ahojky Tome! Tak jakej byl rozhovor?“ zeptala se.
„Ále, celkem ušel. Znáš to, typický otázky. A jak se máš ty? Co děláš?“ zavrtěl jsem se a pořádně uvelebil v sedačce.
„Zrovna máme přestávku, ale za chvilku začíná němina. To bude zase vopruz! Moc mi tu chybíš, sou tu samý paka! Se tu nemám s kým bavit,“ postěžovala si a její smutnej hlas mě ubíjel.
„Já vím, miláčku, ale ještě dva týdny a pak budeme spolu! Celej týden! Už se nemůžu dočkat!“ chtěl jsem ji nějak povzbudit. Zřejmě to zabralo, protože její nadšení jsem cítil i na dálku.
„Tak to je super, já už se taky moc těším! A pozdravuj kluky!“ její slova přehlušil zvuk školního zvonku.“Už musím letět! Tak se měj pěkně a zase se ozvu! Ahoj Tome!“ rozloučila se.
„Ahoj, lásko! Miluju tě!“ jen jsem dořekl ty dvě slova, už sem slyšel jenom vyzváněcí tón. Ani nevím, jestli mě slyšela. Ohromeně jsem si uvědomil, že to bylo poprvé, co jsem jí to řekl. Otočil jsem se na kluky a přitom schovával mobil. Můj pohled se zastavil na Billovi. Díval se na mě s takovým výrazem ublíženosti a smutku, až jsem zalapal po dechu. Už se ani nesnažil skrývat svoje city. Vyvalil jsem na něj oči a hlasitě polknul. Zděsil jsem se při představě, že by si toho někdo všiml. Vystrašeně jsem se podíval po ostatních, ti si nás ale nevšímali. Znovu jsem se podíval na bratra, na očích měl už sluneční brýle a zíral z okýnka na město, které se míhalo za sklem. Připadalo mi, jako bych se ocitl v jiném světě, v jiné realitě! Tohle je snad jenom zlej sen! Moc jsem toužil po tom, abych se probudil a zjistil, že se mi to všechno jenom zdálo! Jenže moc dobře vím, že je to skutečnost! Skutečnost, ve které se začínám pomalu topit! Přestávám to zvládat! Nebude trvat dlouho a Bill zjistí, že to vím! A co bude potom, to si můžu jenom domýšlet! Nedovedu si představit, že bych se s ním měl o tom bavit! Je to tak… tak deprimující? Cítím se tak osamělý, proč se tohle muselo stát? Proč nám? Proč nemůžu být prostě jenom jeho bratr? Jeho polovička, jeho důvěrník? Prostě kamarád, rodina! Nemůžu si pomoct, ale mám pocit viny! Musel jsem to v něm nějak vzbudit! Přece se jen tak nevzbudil a neřekl si: ‚Tak co dneska? Už vím! Zamiluju se do bráchy!‘ kdyby to nebyla tak prekérní situace, tak bych se tomu zasmál. Jenže už se bojím i mluvit s Margitt před Billem. Bojím se jeho reakce, nechci mu ubližovat! Je to možná směšný, ale mám ho rád. A to je další problém. V každém jeho pohledu, v každém gestu teď budu vidět nějaký podtext! Už se mě ani nedotýká a já jeho taky ne! Potřebuju poradit! Co mám dělat? Kdybych byl sám, tak se asi rozbrečím! Tohle je vážně k zbláznění, zavřel jsem oči a zhluboka vydechl. Bille, proč, bráško? Proč se to muselo stát?
autor: Dania
betaread: Michelle M.
