TOM
Vyšel jsem z koupelny, zavřel za sebou dveře a došel k sobě do pokoje. Totální šok! Takhle bych asi popsal svůj stav. Byl jsem tak zmatený! V hlavě totální prázdno a na ústech jsem ještě cítil Billův polibek. Nechápu to! Proč to udělal? Myslel jsem, věřil jsem, že by to nikdy neudělal. Že by na mě nikdy nic nezkusil. Zřejmě jsem se pletl! Nejdříve jsem byl tak šokovanej, že jsem nebyl schopnej jakkoliv reagovat. Ale potom, když se mě dotkl jazykem, nemohl jsem zůstat v klidu! To prostě nešlo! Já vím, jaký to pro něj musí být, nebo si to alespoň dovedu představit. Ale já to tak necítím, je to můj bratr. Miluju ho, umřel bych, kdyby se mu něco stalo, ale tyhle moje city jsou jenom sourozenecký. Necítím to, co on ke mně! Já mám Margitt, jsem spokojenej, ba dokonce šťastnej! Tenhle začarovanej kruh, do kterého se náš vztah s Billem dostal, mě ubíjí. Strašně rád bych mu pomohl, ale nevím jak. Nejhorší na tom je, že vím, co by ho udělalo šťastným. Jenže tahle varianta je pro mě nepřípustná!
Když ke mně přitiskl svoje rty, nereagoval jsem. V hloubi duše jsem věděl, proč. Nechtěl jsem si za žádnou cenu připustit, co se ve mě odehrávalo! Cítil jsem lehké šimrání v břiše, přejel mi mráz po zádech! A tohle mě začínalo děsit. Jsem si stoprocentně jistý, že miluju Margitt, mám rád holky, líbí se mi! Ale to, co jsem cítil, když se mě dotknul jazykem – já fakt nevím! Kurva! Kurva!! Proč to udělal? Teď jsem z toho v piči taky!
Viděl jsem, jak se tvářil, když jsem od něj odcházel. Beznaděj, zděšení a hlavně obrovská vina! Ach Bille, tolik mě to mrzí! Doufal jsem, že se nepokusí zopakovat tu hovadinu z minulého týdne! Praštil jsem se dlaní do čela a vystřelil z postele. Musím se jít na něj podívat! Moje kroky se zastavily na půli cesty ke dveřím, protože se nečekaně otevřely a v nich stál Bill s rozmazanýma líčidlama po celém obličeji a rudýma očima. Stál tam, nehybný jako socha a upíral na mě svůj prázdnej pohled. Odkašlal si a spustil.
„Promiň,“ zašeptal. Chvilku mě ještě pozoroval, potom zamrkal a stočil pohled k zemi. „Promiň, už se to nebude opakovat! Alespoň se o to pokusím. Je mi to moc líto!“ třásl se mu hlas a já viděl, že nemá daleko k slzám. Znovu se na mě podíval a já zjistil, že jsem se nemýlil. Obrovská slza mu kanula po tváři a tvořila vlhkou brázdu na hladké pokožce. „Moc mě to mrzí! Nesnesl bych, kdyby ses na mě zlobil nebo ještě něco horšího!“ naléhavě se na mě díval a vykročil směrem ke mně. Po třech krocích se však zarazil a provinile se na mě podíval. Smutně sklopil hlavu a čekal, jak zareaguju.
Nemohl jsem se dívat, jak tam stojí a připomíná hromádku neštěstí. Nepřemýšlel jsem o tom, co dělám. Prostě jsem k němu přišel a objal ho. Pevně jsem ho k sobě tiskl a objímal chvějící se ramena. Začal plakat. Nikdy jsem neviděl Billa tolik brečet! Za posledních pár měsíců snad vypotřeboval veškeré zásoby slz na celej život!
„Já… já vím, že… mě miluješ, že mě chceš, ale já to prostě tak necítím! Promiň!“ jen jsem to vypustil z úst, vzpomněl jsem si na pocity, které mnou zmítaly při jeho polibku! Tohle se nesmí nikdy dozvědět! Nikdy! Jen by mu to ublížilo, protože nikdy se nestane, že bych se ‚spustil‘ s klukem! Nikdy! Margitt… po dnešním večeru vím, že je prostě jedinečná! Je pro mě dokonalá a hodlám s ní strávit všechen čas, který budu moct! A tím ukončuju veškerý debaty na téma já a můj bratr!
****
BILL
Ten týden utekl strašně rychle! Tom většinu času trávil s Margitt a mě nezbývalo nic jinýho, než se zabývat mýma myšlenkama. Neměl jsem náladu na nějaký pařby. Andreas začínal být nasranej, protože se mu nevěnujeme. Maximálně tak Gustav s Georgem. Omluvil jsem se mu, že je mi špatně, že se necítím. Celý dny jsem byl zavřenej v pokoji a psal nějaký texty. Jo, ať žije deprese! Od toho prvního večera doma jsem s bráchou nepromluvil skoro ani slovo. Možná je to tak lepší, možná mi pomůže, když se mnou nebude mluvit. Možná, že když se budu držet od něj dál, tak se to nějak časem spraví. Vlastně můžu být rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo! Vlastně se ke mně chová relativně stejně jako před tím. A za to jsem byl rád.
Ani jsem se nestačil pořádně rozkoukat a už je tu zase den odjezdu. Tom se právě loučil s Margitt a já si balil poslední věci. Představa, že dva týdny před Vánocema máme ještě nějaký koncerty, mě zrovna v tuhle chvíli moc netěšila. Nejradši bych zůstal celej prosinec zalezlej ve svým pokoji a užíval si svoji první zimní depku. No, jenže kdo se poslední dobou zajímal o to, co chci já? No jistě že nikdo! Koho by taky zajímalo, že zrovna teďka nemám náladu na nějaký novinářský kecy? Nebo televizní vystoupení, kde se budu muset pořád usmívat, i když mi do smíchu vůbec není. Naše popularita roste a já, místo abych se z toho radoval, myslím jenom na Toma a na to, že ho vlastně nikdy nebudu moct mít!
Celej uplynulej týden proběhl v duchu odpočinku. Každej si dělal, co chtěl, až na mě. To co bych chtěl dělat, nemůžu. Už jsem z toho unavenej. Nenávidím deprese a teď se z jedné z nich nemůžu vyhrabat. Se na to fakt už vyseru. Kašlu na to, už to prostě nebudu řešit! Dobalil jsem poslední drobnosti a sešel dolů do obýváku k televizi. Naši se měli za chvilku vrátit z města. Jeli nakupovat. Ještě by měl dorazit Tom a pak bude nějaká večeře. Jedeme až večer, kolem sedmé. Tentokrát to jsou jen dva týdny a potom budeme mít něco přes měsíc volna. Potřebuju čas na to, abych se mohl z toho všeho dostat a při neustálým shonu kolem kapely to prostě nejde.
Právě jsem se díval na Vivu, dávali nějakou reportáž. Skoro jsem to nevnímal, jako všechno kolem sebe během posledních dnů. Zarachotily klíče v zámku a já se otočil. Věděl jsem, kdo to je. Jen moje představa o tom, jak bude probíhat jeho příchod se poměrně lišila od skutečnosti. Myslel jsem, že bude pokračovat nahoru, na mě se ani nepodívá, natož aby promluvil. Jenže jak už jsem jednou řekl, moje očekávání bylo mylné. Dál jsem nezaujatě zíral na obrazovku, když se Tom posadil vedle mě. Překvapeně jsem se na něj otočil a to rozčarování mohl jasně číst v mých očích. Ušklíbl se a dál očima sledoval televizi. Nevěděl jsem, jestli s ním mám začít mluvit nebo ne. A hlavně o čem! V hlavě jsem měl absolutní prázdno. Tom stejně vypadal, že na nějakou konverzaci nemá náladu. V myšlenkách se mi vynořila představa Toma s Margitt. Věděl jsem, že se spolu zase milovali. Poznám to na něm! Proto nechápu, proč za mnou přišel. Chce mě snad mučit? Nebo se vyžívá v tom, když vidí, jak mě to ničí, jak mě užírá žárlivost? Proč pořád nic neříká? Nervózně jsem po něm střelil pohledem. Usmíval se! On to dělá schválně! On moc dobře ví, co se ve mě zrovna teď odehrává!
„Ty to děláš naschvál!“ obvinil jsem ho a vyčítavě se na něj díval. Tentokrát už se smál naplno.
„Myslím, že to není zrovna moc směšný!“ vyštěkl jsem na něj, stoupl si a chystal se odejít.
Chytil mě za zápěstí a stáhl zpátky na sedačku. Zmateně jsem na něj zíral a mozek mi pracoval na plný obrátky.
„Seď a nešil!“ řekl a pořád se usmíval. „Chci s tebou mluvit!“ dodal a najednou zvážněl. Lekl jsem se, nedovedl jsem si představit, o čem se mnou chce mluvit. O mých citech asi sotva! Napjatě jsem upřeným pohledem vysel na jeho rtech a čekal, až začne.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
