Dilema 24.

BILL

Nevím, jestli se stal zázrak, ale od té noci, kdy jsem to bráchovi řekl, je všechno v pohodě! Jako by ze mě spadl nějakej těžkej balvan. Samozřejmě, že všechno nebylo podle mých představ, ale ten nepříjemný pocit odloučení pominul. Bylo to zase jako dřív, povídali jsme si o všem, smáli se. Jedno téma bylo tabu, ale tak jsem to chtěl a pokoušel jsem se to zasunout někam dozadu, do nejzazší části svýho mozku. Celkem se mi to dařilo, jen občas, hlavně v noci, mě to přepadlo. Tehdy jsem se nedokázal uklidnit. Tyhle stavy se stávaly čím dál častěji, bojoval jsem sám se sebou. Byl jsem Tomovi vděčný, že není nijak pobouřenej, že je stejnej jako před tím. A za to jsem se mu chtěl odvděčit. Snažil jsem se, tak moc jsem se snažil být ‚normální‘. Dařilo se mi to, až na ty zmiňovaný noci. Ale to jsem bral jako daň, daň za Tomovu bezstarostnou blízkost. Nevím jak, ale podařilo se mi během dne nemyslet na jeho rty, oči, vůni, na něj celého. Časem jsem se dokonce naučil ovládat i svoje sny. Pomalu jsem vítězil sám nad sebou. Na jednu stranu jsem byl štěstím bez sebe, že mě nic netíží, netrápí moji mysl. Jenže na stranu druhou přece jen hlodal červíček pochybností. Popřel jsem všechno, co mě utvářelo, co mě vedlo. Občas mě napadlo, jestli to není chyba, vzdát se svých citů, ale musí to tak být! Musím to vydržet, dotáhnout to do konce.

Během těch měsíců jsem začínal Toma vidět opět skoro jako bratra. Ne, nejsem ještě úplně v pohodě, ale pomaličku, krůček po krůčku, se přibližuju k cíli. Musel jsem to udělat. Musel jsem se z toho dostat, jiný východisko tu nebylo. Nejdříve mě to hrozně deptalo, ale pomohla mi Lyn. Podporovala mě, dokázala mě udržet nad vodou, když to vypadalo hodně špatně. Ze začátku to bylo náročný. Ale jak už jsem jednou říkal, nepovažuju se za slabocha, nevzdal jsem to.

Tom byl zamilovaný až po uši. Margitt je pro něj dokonalá. Můj vztah k ní se vrátil do starých kolejí. Nic jinýho mi ani nezbývalo. Nemyslel jsem na to, jak tráví společný večery. Zaměstnával jsem svou mysl, abych dokázal nemyslel na ně. Možná si řeknete, že je to krutý, ale když se na to podíváte ze všech stran, uvědomíte si, že to ani jinak dopadnout nemohlo. Tom miluje Margitt, nikdy by mě nemohl milovat tak jak já jeho! A to všechno, co jsem podstoupil, abych na něj zapomněl? Jo, bylo to krutý, ale nezbytný! Posílilo mě to. Vím, že teď už zvládnu cokoliv.

Od té osudné noci, od toho zásadního okamžiku v mým životě, uběhlo už osm měsíců. Je červenec, venku je léto v plným proudu a my máme pár dní volna. Nebudu mluvit o naší kariéře, protože je to neuvěřitelný. Ty fanynky, hysterie, vyprodaný koncerty! Tohle mluví za všechno. Nikdy jsme si nedovedl představit, že bychom mohli být až tak úspěšní. Jen mi trošku vadí, že už nemůžu ani vylézt na ulici, aby za mnou neběželo stádo holek. Občas mě přepadla melancholická nálada a snažil jsem si vybavit, jak to bylo na začátku hektický. Jenže ono to je svým způsobem hektický pořád. V některých směrech snad ještě víc než dřív. Ale to už odbočuju.

Zíral jsem z okna a přemýšlel. Něco se stalo, něco mi vadilo! Už delší dobu cítím, že je něco jinak. Ale ještě jsem nepřišel na to, co to je. Bylo to jako neustálý střípek, kterej jako klín drásal moji mysl. Znáte ten pocit, když víte, že je něco špatně, ale netušíte co? Přesně takhle se cítím už asi týden. Neustále nad tím přemýšlím. Snažil jsem si vybavit chování všech členů kapely, ale nikdo konkrétní mě nenapadl. Nikdo, na koho bych mohl aplikovat tuhle svoji obavu či jak to nazvat. Díval jsem se z okna na západ slunce. Je kolem deváté večer. Středa. V pátek jedeme do Berlína, máme další koncert. Tour se pomalu blíží ke konci. Nebudu vám nalhávat, že nepotřebuju oddych. Bylo to několik náročných měsíců. Unaveně jsem opřel hlavu o opěradlo a znovu nepřítomně zíral z okna. Tom je s Margitt a naši jsou ve městě. V takovýchhle chvílích nedokážu nemyslet na něj. Stále jej miluju, jen je ten cit zastrčenej vzadu, pohřbenej pod kopou starostí a silnou hradbou odhodlání. Občas, když poleví moje sebeovládání, prosvitne napovrch vzpomínka, moře vzpomínek na ten chtíč, na něj – na mýho bratra. Jednou za čas, kdy už jsem toho měl nad hlavu, dovolil jsem si utopit se v tom množství citu. Vím, že bych to neměl dělat, jitří to rány a rozdmýchává tužby, který by měly zůstat spát, ale nemůžu si pomoct. Unaveně jsem zavřel oči a oddal se vzpomínkám. Měl jsem ještě pár nerušených hodin. Tom se jen tak brzo nevrátí a naši přijedou až kolem jedenácté.

Ač se to nezdá, ochladilo se. Zavřel jsem okno a složil svoje unavený tělo do sedačky. Přemýšlel jsem, čím se zabavím. Nechtěl jsem opět podlehnout chvilkové slabosti a dovolit vzpomínkám vyplout na povrch. Jenže moje mysl mě tentokrát odmítala poslechnout. Vzdal jsem ten marnej boj a přikryl se dekou. Je mi celkem zima. Je to jen osm měsíců, ale mě to připadá jako věčnost. V mysli se mi vybavila ta noc, kdy jsme se přestal ovládat a políbil svého bratra. Celej večer byl nabitej chtíčem. Začalo to těma příběhama a skončilo polibkem. Od toho dne jsem neměl odvahu znovu se podívat na webový stránky. A v rámci mojí ‚odvykací kůry‘ to ani nebylo vhodný. Dneska jsem však před očima viděl ty obrázky jako by to bylo včera. Ucítil jsem známý šimrání v podbřišku a věděl, že bych toho měl okamžitě nechat. Jinak hrozilo, že veškerá moje snaha během posledních osmi měsíců přijde nazmar. Zavrtěl jsem hlavou a přetočil se na bok. Zavřel oči a zhluboka vydechl. Jsem tak unavenej. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

TOM

Musel jsem odejít dřív. Margitt jede zítra s rodiči na dovolenou. Rozloučil jsem se s ní a šel domů. Náš vztah je ‚perfektní‘. Jen to častý odloučení mě nutí neustále přemýšlet. Cítím se rozpolcenej. Na jednu stranu jsem neskonale šťastnej, když jsem s ní. Ale potom jsou okamžiky, kdy si na ni ani nevzpomenu. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, mě zaplaví pocit neskutečné viny. A to nemluvím o tom, co se poslední dobou děje. Během osmi měsíců se Bill změnil. Vypadalo to, že na mě zapomněl. Myslím jeho city ke mně. Asi se budete smát nebo divit, ale vadilo mi to! To, že mě miluje, mi lichotilo. Nevím proč, prostě to tak bylo. Jenže potom se jeho chování změnilo. Viděl jsem, že trpí. Že se s tím snaží bojovat – a světe div se – on vyhrával! Štvalo mě to! Tak moc! Jenže jsem to neřešil. Nemohl jsem mu nějak bránit, byla by to rána pod pás. Bill vypadal najednou šťastnější, byl spokojený. Zato já jsem nebyl. Stále častěji mě přepadaly podivný myšlenky. Na jednu stranu jsem věděl, že miluju Margitt a na stranu druhou mi vadil Billův nezájem! Jenže jak týdny plynuly, bylo to čím dál horší. Připadal jsem si jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Moje láska k Margitt a moje láska k Billovi. Až pozdě jsem si uvědomil, co to znamená. Je možný milovat dvě osoby najednou? Je!

Právě zapadalo slunce a všechno kolem barvilo do oranžových odstínů. Přemýšlel jsem o tom, že se naše role obrátily. Kdo by si to kdy pomyslel? Od určité doby jsem se na Billa díval jinak. Nechal si prodloužit vlasy. Byl to šok! Vypadal tak sexy! Tehdy jsem si uvědomil, že je něco v nepořádku. Nechtěl jsem si to připustit. A začínalo se to zhoršovat. Posledních několik týdnů je pro mě neodolatelný. Ať už je nalíčený nebo ne, pekelně mě vzrušoval. Před očima jsem měl neustále jeho dokonalý obličej. A když si nechal vytetovat tu hvězdu – začínal jsem z něj šílet!
Při televizních rozhovorech jsem nemohl snést jeho pohled. Bill má totiž jednu nepříjemnou vlastnost – když mluvím, tak mě upřeně pozoruje. Když mě hypnotizujou jeho oči, nedokážu se soustředit. Bože, nedovedu si ani představit, co by se stalo, kdybych mu jeho pohled opětoval. Asi bysme na sebe zírali a nebyli schopní slova. Proto se na něj nemůžu dívat, když mluvím. Nedokázal bych se ovládat. Už si asi dovedu představit, jak se brácha cítil. Je to k zbláznění! Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se zamiluju do Billa, tak bych ho poslal do cvokárny. A teď jedinej, kdo by měl jít na léčení, jsem já.

autor: Dania
betaread: Michelle M.