TOM
Pomalu jsem se blížil k domu. Věděl jsem, že je Bill doma. V pátek odjíždíme na delší dobu a já se děsím toho, že budu s Billem zase sám. Už si dovedu dokonale představit, jaký to pro něj bylo. Ale Bill mě přece miloval, proč bysme to nemohli dát dohromady? Proč se musíme takhle trápit? Jenže ono to vypadá, že už se z toho dostal. A já nevím, jestli bych byl schopnej se vzdát Margitt. Ona je moje kotva, abych se dočista nepomátl. Upínám se k ní, jenže ono to přestává fungovat. Čím častěji jsem s Billem o samotě, tím víc mám v hlavě jenom jeho. Jednou jsem ho zastihl v koupelně, měl na sobě jenom spodní prádlo a já nebyl schopnej od něj odtrhnout pohled. Zrudnul, ale pohled nesklopil. Vzpurně se na mě díval přímým pohledem a neuhnul. Nevydržel jsem to, ten pronikavej pohled. Zakoktal jsem nějakou omluvu a vypadl ven. Při vzpomínce na tuhle příhodu musím neustále myslet na to, jek se věci dokážou během osmi měsíců změnit.
Nachystal jsem si klíče a potichu otevřel dveře. V domě bylo absolutní ticho, nechtěl jsem dělat hluk, Bill třeba spí. Poslední dobou je hodně unavenej. Nakoukl jsem do obýváku a všiml si cípu deky, která vyčuhovala zpoza pohovky. Potichu jsem obešel ten kus nábytku a podíval se na spícího bratra. Věděl jsem, že to je on – kdo jinej, že? Klidně oddechoval a ve tváři se mu zračil absolutní mír. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od lehce pootevřených rtů, který přímo vybízely k polibku. Zíral jsem tam na něj asi deset minut a nebyl schopnej pohybu. Lehce se zavrtěl a deka mu sklouzla z ramen. Schoulil se do klubíčka a objal kolem paží. Byla mu zima. Opatrně, abych ho nevzbudil jsem vrátil přikrývku zpět na původní místo. Ruku jsem měl tak blízko jeho tváři. Nedokázal jsem se ovládnout. Konečky prstů jsem zlehka přejel po Billově dokonalém obličeji. Bylo to jako zásah elektrickým proudem. Nedokázal jsem ovládat svoje prsty, dotýkal jsem se jeho tváří, přejížděl zlehka po jeho rtech. Zprudka vydechl a pohnul hlavou. Zděšeně jsem do něj odtáhl ruku a čekal, jestli se probudí. Oddechl jsem si a posadil se naproti němu. Sledoval jsem jeho dokonalou tvář a přemýšlel, kde se to zvrtlo. Kdy poprvé jsem jej začal vnímat jinak. Kdy jsem si uvědomil, jak je jedinečný. Unaveně jsem si promnul oči a zprudka zamrkal. I já jsem začínal pociťovat únavu z toho neustálýho shonu.
Nehlučně jsem se zvedl z křesla a odešel do koupelny. Potřeboval jsem sprchu. Svlíkl jsem ze sebe oblečení a pustil na sebe proud horké vody. Uvolnění na sebe nenechalo dlouho čekat. Mám rád vodu. Horké kapky vody masírovaly moje tělo asi půl hodiny, vylezl jsem ze sprchy a omotal si ručník kolem boků. Vyšel jsem z koupelny, hlavu plnou zakázaných myšlenek. Nevnímal jsem nic kolem sebe, dokud jsem do někoho nenarazil. Zvedl jsem pohled do těch dokonalých očí a nemohl popadnout dech. Vytřeštil jsem na něj oči a přidržoval si ručník na bocích, protože se nebezpečně uvolnil. Musel to vidět, musel si uvědomit, co se se mnou děje, že se naše role obrátily. Poznal jsem mu na očích – ten okamžik prozření. Byl tak zatraceně blízko. Naskočila mi husí kůže, chladné kapky vody stékaly po mým těle.
„Nedělej to!“ zašeptal naléhavě a hlas se mu z lomil. Nemohl jsem si pomoct. Tentokrát já poruším pravidla, já budu ten viník!
„Musím.“ Pomalu jsem se k němu naklonil a těsně před tím, než se naše rty dotkly, zavřel jsem oči. Jemný, jako dotek motýla, takový byl náš polibek. Přejel jsem mu po spodním rtu jazykem a zesílil tlak. Vydechl a já toho využil. Pustil jsem ručník, uchopil jeho tvář do dlaní a jazyk vsunul hluboko do jeho úst. Zkoumal jsem každičký detail, každičký záhyb! Bože, je tak sladký! Prsty jsem jemně přejížděl po jeho tvářích a jazykem laskal jeho ústa. V hlavě jsem měl absolutní prázdno! Možná, kdybych trošku vnímal, všiml bych si, že je Bill absolutně netečný. Jenže já si toho nevšiml. Že je něco špatně jsem poznal, až když se ode mě odtrhl. Beze slova se na mě díval a v jeho očích se nedalo vůbec nic vyčíst. Zprudka jsem dýchal a bylo mi jedno, že před ním stojím nahý a vzrušený. Bill se prkenně vydal ke dveřím. Odešel! Jen tak, beze slova odešel. Opřel jsem se o stěnu a složil hlavu do dlaní. Kurva!! Co jsem to udělal? Co si o mě asi tak může teď myslet? Když mě chtěl, tak jsem ho odmítl, a když se z toho dostal, tak po něm vyjedu? Bože, na co jsem myslel!! A to už bylo všechno dobrý! Musel jsem za ním! Musel jsem mu to vysvětlit, omluvit se!
Oblíkl jsem se a šel k jeho pokoji. Zaklepal jsem.
„Bille? Pustíš mě dovnitř? Potřebuju s tebou mluvit! Prosím!“ můj hlas zněl naléhavě. Jenže za dveřmi bylo absolutní ticho. Zaklepal jsem ještě jednou a vzal za kliku. Vešel jsem dovnitř a viděl Billa jak leží na posteli a zírá do stropu.
Sedl jsem si na židli a spustil:“Já nevím, co mě to popadlo! Promiň! Tohle byl nějakej zkrat. Promiň!“ sklopil jsem hlavu a čekal, jestli nějak zareaguje. Zhluboka se nadechl a podíval se na mě.
„Proč mi tohle děláš? Když už se mi konečně podařilo jakž takž na tebe nemyslet, tak uděláš tohle? Proč? Co tě k tomu vedlo? To sis řekl, jo teď je Billovi celkem fajn, tak by to chtělo nějakou podpásovku? Já už fakt nevím, co si mám myslet!“ byl naštvaný. Nedivím se mu. Jenže já nemůžu za to, že se věci změnily!
„Tak to není!“ bránil jsem se. „Nechtěl jsem ti ublížit, jen – já nevím! Promiň mi to, ano?“ úpěnlivě jsem se na něj díval. Přimhouřil oči a přemýšlel.
„Zapomeneme na to! Nevím, proč jsi to udělal, a ani to vědět nechci! Jen ať už se to nikdy neopakuje, prosím! Už bych to podruhé nezvládl, rozumíš mi?“ upíral na mě svůj zmatenej pohled a já kývl. Tohle se nemělo stát! Sakra, co jsem si myslel? Musím se naučit ovládat! Tohle už se nesmí nikdy, nikdy opakovat!! Prudce jsem vstal a vyšel z jeho pokoje. Nesměl vidět, jak mě to mrzí. Tohle mě přesvědčilo, že už mě nechce, přestal mě milovat. Je to tak lepší. Já mám Margitt a on si najde někoho, koho bude milovat, kdo mu dá všechno, co potřebuje. Oddychl jsem si. Vlastně mi tenhle incident poskytl odpovědi na moje otázky. Už vím, že by to nemělo cenu, živit v sobě nějakou naději. Naději na co? Vztah? Už jen ta myšlenka zní směšně! Jak jsem mohl bejt tak bláhovej a věřit v něco takovýho? No nejsem já hlupák? Hořce jsem se zasmál a unaveně zapnul televizi. Pohovka byla ještě zahřátá od Billova těla a já si uvědomil, že to je konec. Konečný řešení, který mi Bill poskytl, aniž by o tom věděl. Na jednu stranu jsem byl vděčný, ušetřil mi hodně trápení, ale taky nebudu lhát. Vadí mi to. A dost. Ne! Přestaň! Margitt si tohle nezaslouží. A v tu chvíli jsem složil slib, kterej mě osvobodil. Margitt, ona je teď středem mýho vesmíru. Od nynějška je jediná, ke komu se budou upínat všechny moje myšlenky. Když se povedlo Billovi zabít lásku, proč by se to nemohlo povýst i mě?
autor: Dania
betaread: Michelle M.
