Dilema 32. (konec)

TOM

Včerejší oslava nedopadla podle mých představ. Ale možná je to dobře, možná má Bill pravdu. Možná by to byla největší chyba v našem životě! Je rozdíl, jestli o Billovi přemýšlím ještě pořád jako o bratrovi, i když už city jsou trošku někde jinde, a nebo když o něm přemýšlím jako o milenci. Všechno by se zkomplikovalo! Tuším, co Billovi vadí a nedivím se mu. Není zvyklej být na vedlejší koleji. A já sám nevím, jak bych se rozhodnul! Chtěl bych oba, ale to asi nepůjde.

Před náma je posledních pár dnů odpočinku. Potom se stěhujeme do Hamburku a budeme pracovat na nové desce. Ještě máme domluvený nějaký koncerty ve Francii a taky v Rusku. V podstatě to znamená, že na dlouhou dobu neuvidím Margitt. Už zase!

Celý dopoledne jsem přemýšlel o včerejšku. S Billem jsem ještě nemluvil, za celej den nevylezl z pokoje. Zajímalo by mě, jestli trucuje nebo co! Já za ním ale nepolezu, on to stopnul, tak ať se snaží! Přemýšlel jsem, co si vezmu na sebe. Dneska večer mám rande s Gitty, jdeme do kina. Stojím u skříně, když se otevřou dveře a v nich stojí Bill. Na první pohled jde jasně vidět, jak je nervózní.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se tiše a přešel ke křeslu. Sednul si, zavřel jsem za ním dveře a dál si vybíral ze skříně oblečení.

„Tak spusť,“ trochu jsem ho popostrčil, protože se k tomu nějak neměl.

Zhluboka se nadechl a začal.

„Já… musím ti něco říct. To, co se stalo včera, strašně dlouho jsem po tom toužil! Ale nemůžu to udělat, nemůžu překročit tu hranici, dokud nebudeš mít jasno v tom, kdo je pro tebe přednější. Já vím, že to zní jako ultimátum, ale já prostě se nespokojím s dělením! Myslím, že i ty sám to tak cítíš.“ Zmlknul a podíval se mi do očí. Má pravdu, i já to tak cítím. Jenže je to zatraceně těžký! Neumím se rozhodnout, nedokážu to!

Musel vidět, co se ve mně odehrává. Smutně sklopil pohled, zvednul se a prošel kolem mě ke dveřím. Otevřel je a ještě jednou se mi zadíval do obličeje.

„Je to na tobě! Až se rozhodneš, až zjistíš, co chceš, tak mi dej vědět. Ale nebudu čekat věčně!“ Zvedl ruku a konečky prstů mě pohladil po tváři. V jeho očích jsem mohl číst prohru, rezignaci, usmál se a odešel.

Věděl jsem, že tohle jednou přijde. Jen jsem netušil, že to bude tak bolet. Proč to musí být tak složitý? Jak se rozhodnout? Miluju Billa, miluju ho k zbláznění! Nemůžu dýchat, když si uvědomím, že tahle jedinečná bytost může být moje! Jenže je tu i Margitt! Láska k ní je jako ta nejkrásnější věc, která se mi kdy stala. Je jako křehká květina, která dává smysl mýmu životu. Drží mě nad vodou, když už jsem tak unavenej, že bych nejradši se vším seknul. Když mě pohladí, je to jako elektrickej výboj, když mě políbí – bože, to se ani nedá popsat! Miluju, jak se krásně usmívá, jak mě vždycky rozesměje, jak dokáže naslouchat, když mě něco trápí. Miluju, když slastně přivírá oči při mých dotycích! Zhroutil jsem se na postel a vzal hlavu do dlaní. Jak to mám udělat? Jak se mám rozhodnout? Bill nebo Margitt? Nevím! A ani se nechci rozhodovat! Jak mě může nutit zradit jednoho z nich? Jak mě může nutit vybrat si mezi dvěmi nejdůležitějšími lidmi v mým životě?

Čím dýl jsem nad tím přemýšlel, tím to bylo horší. Jak to říkal Bill? Prej, až budeš vědět, co chceš, tak mi to řekni? Já vím, co chci! Moc dobře to vím! Chci Billa a chci i Margitt! Oba! Tohle je moje řešení! Proč bych nemohl být s Billem, vždyť spolu trávíme tolik času! A potom, když budeme doma, tak zase s Margitt? Proč nemůže pochopit, že je oba miluju stejně? Chápu ho, chápu proč to chce vědět, ale akorát všechno vždycky zkomplikuje!

BILL

Mám takový tušení, že jsem to všechno akorát pokazil! Proč jednou nemůžu prostě přijmout to, co mi Tom nabízí? Vždyť spolu trávíme tolik času! Co by mi udělalo pár víkendů, který by byl s Margitt? Proč musím vždycky chtít všechno a nebo nic? Proč se nemůžu spokojit s tím, co mi chce dát, těšit se z jeho blízkosti a užívat si ty chvíle strávené v jeho společnosti?

Sakra! A teď to dopadne tak, že nebudu mít nic! A to mě asi zabije! Tome, tak moc tě chci! Tak moc, až to bolí! Ale musel jsem to udělat. Prostě musel!

Nasadil jsem sluchátka do uší a zaposlouchal se do hudby. Nechtěl jsem na to myslet. Ať už se rozhodne jakkoliv, přijmu to.

****

A je tu sobota. Zítra ráno odjíždíme. Opět jsme se rozhodli uspořádat takový rozlučkový posezení. My čtyři, Margitt, Andy a teď už i Lyn.

Na Tomovi bylo vidět, že se mu vůbec nechce. Nevím proč, asi je mu smutno, že dlouho neuvidí Margitt. O našem rozhovoru před několika dny nepadlo ani slovo. Jen bylo vidět, že to bráchu užírá.

Dělal jsem si vlasy, když přišel do koupelny. Stál nehnutě ve dveřích a opíral se o futra. Nespouštěl ze mě pohled. V jeho očích byl obrovský smutek. Došlo mi, co to znamená. Pomalu jsem položil lak na vlasy na umyvadlo a otočil se čelem k němu. Nemohl jsem dýchat. Tušil jsme, že to takhle dopadne, ale i přes to všechno mě to zaskočilo. Do očí se mi nahrnuly slzy a já musel prudce mrkat, abych je zahnal. Přerývavě jsme vydechl a připravil se na jeho slova.

Odlepil se ode dveří a přišel těsně ke mně. Zoufale se vrhnul na moje rty. Líbal mě tak naléhavě a přitom něžně a sladce! Loučil se se mnou. Ne doslovně, ale opouštěl tu možnost, být se mnou jinak než jako bratr. Nedokázal jsem zadržet slzy. Pomalu kanuly po mých tvářích až k našim spojeným rtům. Pomaličku se ode mě odtáhl, podíval se mi do očí a zašeptal: „Promiň, miluju tě!“ Otočil se a byl pryč. Zíral jsem směrem, kterým odešel a pomalu mi to docházelo. Vybral si ji.

****

Neměl jsem absolutně náladu na nějakou společnost. Jenže se nedalo nic dělat. Seděl jsem tam absolutně tiše, na očích brýle a vymlouval se na to, že mě bolí hlava. Myslel jsem, že když se Tom konečně rozhodl, bude šťastný. Vybral si toho, kdo mu je bližší, proto nechápu jeho výraz. Celej večer byl mimo. Ale možná to bylo kvůli mně. Nevím, už nevím, co si myslet. Pomalu se přiblížila hodin našeho loučení. S Lyn jsem se domluvil, že si budeme pořád psát. S Andym jsem se rozloučil jako obvykle. Potom už jen zbývala Margitt. Objal jsem ji, ale styděl se za svoje pocity. Nenáviděl jsem ji za to, že mi ho vzala. Ale asi jen ona mu může poskytnout to, co hledá. Proč jinak by si vybral ji, že? Zahučel jsem nesrozumitelnej pozdrav a urychleně opustil restauračku. Tušil jsem, že se Tom ještě zdrží, takže jsem na něj nečekal. Nepotřeboval jsem vidět, jak se líbají. Naštěstí autobus jel za chvilku, takže jsem nemusel ani dlouho čekat na zastávce. Sednul jsem si úplně dozadu, k okýnku a zachmuřeně hleděl ven. Pomalu se stmívalo. Díval jsem se na ulice, kterými jsme projížděli a vzpomínal, jak jsem tehdy byl bezstarostnej. Jak jsem věřil, že na mě někde čeká nějaká slečna dokonalá. Životní láska. Jak mi to teď připadá směšný! Nedovedl jsem si představit, jak to bude dál. Byl jsem tak zmatený. Je mi sedmnáct, jsem zamilovaný do svého bratra a nemám absolutní představu, jak bude vypadat můj život za pět, deset let. Vždycky jsem věřil, že se budu živit hudbou, že nic jinýho ani nepotřebuju. Jistě, je krásné, když máte vedle sebe někoho, s kým máte hodně věcí společných. Někoho, kdo je vám oporou a chápe vaše rozhodnutí. Myslím, že jsem toho člověka už našel, vlastně to byl vždycky on. Jen moje vnímání jeho blízkosti se změnilo. Nevím, jak se mám teď k němu chovat. Nevím, jak bude náš vztah pokračovat dál. Ale myslím, že už to nikdy nebude jako dřív. Už nikdy to nebude tak bezstarostný vztah plný důvěry a absolutní otevřenosti. Nebudu si lhát a tvrdit, že mě to nemrzí! Jistě, že mě bolí, že si vybral Margitt. Ale možná to bylo proto, že nechtěl přijít o kamaráda. Vím na sto procent, že jsem jeho nejlepší přítel, vím dokonce i to, že mě miluje. Jen by náš vztah byl příliš komplikovaný. Nikdo nemá rád komplikace!

Už jednou jsem přežil jeho odmítnutí. Přežiju to znova. Tohle mi starosti nedělá. Vlastně mi už nic nedělá starosti. Jako by se všechno najednou vyřešilo. On jedinej měl dost odvahy na to, všechno skončit. Oba budeme bojovat s touhou po tom druhém, ale tohle rozhodnutí, který učinil za nás oba, tohle to všechno usnadní. Bude chvilku trvat, než se všechno ustálí v nějakých zaběhnutých kolejích, ale vím, že to dokážeme.

Poprvé, po hodně dlouhé době, jsem se mohl volně nadechnout! Cítil jsem podivnou svobodu. Jistě, bolí to, teď mi puká srdce, ale jak už jsem jednou řekl, přežiju to!

TOM

Viděl jsem, jak Bill odešel. Bylo to tak lepší. Přede mnou byla ještě jedna obtížná chvíle. Přemýšlel jsem o tom snad celý den! Mám to udělat? Nebo nemám? Ale potom jsem si uvědomil, jak je to vůči ní nefér! I když je oba miluju víc než svůj život, nemůžu být ani s jedním! Nedokážu se rozhodnout, a proto to bude takhle!

Zůstali jsme tam s Gitty sami. Počkal jsem, až všichni budou z dohledu, potom jsem se na ni otočil, vzal její ruce do dlaní a pohladil je.

„Já ti musím něco říct. Není to snadný, ale jinak to nejde.“

Vystrašeně se na mě podívala a začala si kousat spodní ret.

„Není to vůči tobě fér! Je mi to strašně líto, ale myslím, že to tak bude lepší! Bude lepší, když se rozejdeme.“ Skoro jsem šeptal. V krku jsme měl dnes už podruhé obrovskej knedlík, kterej mi bránil v mluvení. V očích se jí objevily slzy a její ruce v mých dlaních se třásly.

„Ty už mě nemiluješ? Máš někoho jinýho nebo proč?“ zoufale se mi dívala do tváře a já jí nechtěl lhát.

„Miluju tě, strašně moc, ale není vůči tobě fér, že jsem pořád pryč. Já pořád někde lítám, a když už máme čas pro sebe, jsou to ty nejkrásnější chvíle. Kdybych chodil do normální školy, kdybych nebyl pořád někde v trapu, nikdy bych tě neopustil, jenže takhle…“ snažil jsem se jí to vysvětlit.

„Ale mě to nevadí!“ vykřikla a křečovitě sevřela moje ruce.

„Ale vadí, vím, že ti to vadí! Promiň, ale už jsem se rozhodl.“ Naposledy jsem ji objal a odešel. Nemohl jsem jí říct o mé druhé lásce! To by neunesla. Otočil jsem se a viděl ji, jak sedí na lavičce a pláče. Měl jsem sto chutí se otočit a běžet za ní. Neudělal jsem to.

Nevím, jak to bude dál, jaký to bude mezi mnou a bráchou. Nemůžu říct, že se nikdy nic nestane, protože to prostě nevím. Jen mám pocit, že je mi vděčný. I když je teď smutnej, ví, proč jsem to udělal. Možná věděl už tehdy, jak se rozhodnu. A proto to nechal na mně. A já? Možná je to zvláštní, ale nelituju ničeho. Takhle to prostě má být. Alespoň teď, v tuhle chvíli to bylo to nejsprávnější rozhodnutí. A vím, že nejsem sám, kdo to tak cítí. To mě uklidňovalo, dávalo mi to sílu, jistotu, že to bude dobrý. Podíval jsem se k obzoru na zapadající slunce a poprvé po několika měsících jsem se cítil svobodný, volný!

konec
autor: Dania
betaread: Michelle M.