Komm zurück, bitte (2/2)

Bill se k němu přitiskl ještě víc těsněji. Než se nadál, Bill do něj pomalu vniknul. Skousl si ret a zavzdychal. Tentokrát tiše, aby je nikdo neslyšel. Bill se v něm začal pohybovat. Oba dva si vychutnávali ten pocit. Vzájemné dotyky, záchvěvy vzrušení, zrychlený dech… Tom chytil Billa za zadeček. Přitiskl ho ještě blíž. Už to víc ani nešlo. Bill tak do něj pronikl ještě hlouběji. Přirážel prudce a přesto jemně. Rychleji a rychleji. Jejich srdce tloukla jako dva zvony. Tak hlasitě a silně. Dech čím dál tím víc vzrušenější. Bill se bál, aby nevykřikl slastí. To si nemohl dovolit. Věděl, že za chvíli vybouchne jako ta nejžhavější sopka. Začal tedy Toma líbat. Líbal ho na uchu a tak Tom moc dobře slyšel jeho vzrušený dech. Cítil, jak to na Billa už jde. S posledním přiražením ho opět k sobě přitiskl blíž. Chtěl, aby byl co nejhlouběji, jak jen to šlo. Bill kníkl a Tom v sobě ucítil zvláštní zaplavu tepla. Chvíli byl klid, jen jejich těla se chvěla a oba oddechovali.

Mohlo už být něco kolem druhé hodiny ranní. Usnuli ve společném obětí. Vždyť za pár hodin museli vstávat do školy. Skončila první fantastická noc, ale to byl jen začátek všeho..

Mladíka na gauči probudil polibek do vlasů.

,,Bille?“ zeptal se rozespale.

,,Ne, zlato. Bill tu přeci není. Pojď spát nahoru. Já se tam sama bojím..“ zkusila naznačit Anna, jeho žena.

,,Oh.. lásko, dnes ne. Už bude brzy ráno. Nezlob se, ale dnes zůstanu radši tady. Prosím..“ Jak mohl? Jak s ní mohl jít nahoru do postele, když měl právě plnou hlavu svého bratra Billa. Nemohl. Nechtěl.

,,Tak dobře. Dobrou..“ řekla trochu zklamaně Anna, ale nedala nic znát. Věděla, že tohle dělal pokaždé, když si potřeboval pročistit myšlenky. I přesto ho velmi milovala. Důkazem lásky byl jejich syn, Fabian. Odebrala se tedy nahoru do ložnice.

Tom se ujistil, že ve své ruce stále svírá kapesníček s vanilkovou vůní a usnul. Byl unaven. A zítra. Zítra měl být velký den. Ano, velký… Zítra ho měl vidět naposledy. Už teď si připadal, jako na vlastním pohřbu. Úzkost, která ho svírala… všechny ty krásné vzpomínky. Ale zítra. Zítra bude definitivní konec. Nedokázal si stále ještě představit život bez něj. Bez svého bratra. Stále ho miloval. Jak mu to jen mohl udělat? Jen tak si odejít… Pryč a daleko on něho. Nechápal, jak to mohl připustit. Už teď mu strašlivě chyběl, ale za pár hodin se s ním měl definitivně rozloučit. To ho ničilo víc než cokoli jiného.

Cvakly dveře.

Tom se probudil a zamžoural do nového rána. Rychle schoval kapesníček do kapsy a odploužil se zničeně ke dveřím. Ještě než tam došel slyšel hlasy.

,,Ahoj Jane! Ahoj prcci!“ přivítala hosty Anna.

,,Kde máš tu mužskou část domu?“ vyzvídala Jane.

,,Ale..“ mávla rukou. ,,Tom spí a Fabian je snad celou věčnost v koupelně. Asi to pochytil z vyprávění o… o Billovi,“ dořekla trochu zaraženě. Ve dveřích se totiž objevil rozespalý Tom, když uslyšel jméno Bill rozesmutněl. Nikdy ho tak snad ani smutného neviděla. Věděla, že ho to samozřejmě všechno strašně sebralo, ale že až tolik? Bála se o něj. Od chvíle, kdy se tu zprávu o Billovi dozvěděl, trpěl depresemi a stále se utápěl ve vzpomínkách. Neznala ho tak. Najednou byl tak… tak jiný.

,,Půjdeme se projít,“ oznámil tiše Tom. Anna se na něj podívala. Nechápala, co to říká. ,,Půjdete?!“ zopakovala. Tom jen mlčky kývl. Vzal si bundu, boty a už se za ním zavřely dveře. Jane převedla řeč na děti. Nechtěla, aby se dnešní den stal ještě smutnějším než byl.

Všude bylo bílo. Čerstvě spadané vločky sněhu zdobily krajinu kolem. Tomovi se nahrnuly do očí slzy. Nebylo to snad z toho, že svou lásku dnes měl vidět naposled, ale z toho ledově bodajícího větru. Vítr byl opravdu nepříjemný, ale Tom si z toho nic nedělal. Jen se víc zachumlal do bundy.

Rozhlédl se kolem a když uviděl černou čupřinu vlasů, hned v něm cosi hrklo. Stál tam, ruce v kapsách a nevěřícně se díval na osobu, která se skláněla u kufru auta.

,,Bille?“ zeptal se opatrně Tom. To, co přišlo, vůbec nečekal. Před Tomem stál Bill. Byl veselý a plně obložen taškami dárků.

,,Jé čau!“ Na jeho tváři se vykouzlil nádherný a upřímný úsměv. ,,Pomůžeš mi?“ řekl po chvíli Bill. Tom na něj totiž koukal celý zaražený a nevěděl, co má dělat.

,,Jo- jo jasně, promiň.“ Bill mu podal pár tašek, zavřel kufr a odnesli to dovnitř. Anna ani Jane už na chodbě nestály a tak si jich vlastně nikdo nevšiml. Bill ze sebe otřepal lehce sněhové vločky.

Tom ho odtáhl zpátky ven. Do zimního období, aby se šli projít. Chtěl si s ním promluvit a to i přes to, že přesně nevěděl, o čem vlastně. Chvíli se jen tak procházeli a povídali si o všem možném a pak přišlo na téma, které Toma již dlouho trápilo.

,,Ach Bille… Vysvětli mi, proč to chceš udělat?“ podíval se na Billa, ten jen zaryl pohled do země. Asi přemýšlel, jak mu odpovědět, aby ho co nejméně zranil. Věděl moc dobře, jak z toho byl špatný. No, také kdo by nebyl. Vždyť tohle měl být jejich poslední společný den. ,,Vím, že jsi chtěl vždycky dívku z jiného města nebo státu. Ale to jsem si myslel, že by ses tak nanejvýš odstěhoval někam jinam po Evropě. Jenže ty..“ Setřel další slzu způsobenou bodavým větrem. ,,Ty odcházíš někam úplně jinam. Mám strach, že se už neuvidíme. Nikdy. Chápeš to?! Dochází ti to vůbec? Já bez tebe nemůžu žít! A ani nechci… Jsme bratři, vyrůstali jsme spolu celý život, jsme dvojčata a také… nezapomeň, že i něco víc. Mnohem víc!“ Dokončil své obavy smutně. Bill ho objal kolem ramen. Pěkně pevně, aby cítil, že tu ještě stále je.

,,Tome… Já vím, bude těžké odloučit se. Ale… myslím ale, že to tak bude přeci jenom lepší. Podívej se na nás. Oba máme krásné děti a milující ženy. A i když jsi pro mě ta nejdůležitější osoba na světě, nedokážu si představit svůj život právě bez takové rodiny, jakou mám.“ Chvíli bylo ticho a pak opět promluvil Tom.

,,Ale proč tak daleko?? Proč až do Austrálie? Nechápu to. Vždyť..“ škytl.

,,Bude to tak lepší. Věř mi, Tome. Podívej se na nás. Jeden po druhém toužíme. Každý pohled, dotek i slovo toho druhého nás přitahuje. Máme rodiny. Svůj sen jsme si už splnili. Nechtěl bych pokazit to, co jsem tak pracně získal. Nechci.. potřebuji být od tebe co nejdál. Stále tě mám před očima. Naši první noc a ty další. Jenže to nejde. Není to správné a..“ Tom ho nenechal domluvit.

,,Sakra Bille. Jak se tohle mohlo všechno stát?! Ale jak jsi říkal, že jsme si svůj sen splnili, tak to není pravda. Já jsem si ho nesplnil. Právě se mi hroutí pod rukama. Můj sen byl, je a bude být s tebou. Nic jiného jsem si nikdy nepřál. Ano, hudba. To byl náš sen, ale na tenhle nikdy neměl.“

Zastavil se a podíval se Billovi do očí. ,,Ty víš, že tě stále miluji. Nikdy to nebylo s nikým takové jako s tebou. Pokaždé, když jsi k nám přišel na návštěvu a tvářil se jakoby nic. Svíralo se mi srdce na pomyšlení, že už to nikdy nebude takové jako dřív. Už nikdy se tě nedotknu tak jako tenkrát. Nikdy.. a teď přišla ta největší rána, jakou mi kdo zasadil. Celý svět se mi hroutí. Slyšíš? Celý. Protože TY jsi můj svět. Jedině ty.“ Jejich pohledy byly smutné. Byli jako v začarovaném kruhu a nemohli z něj ven. Bill se přiblížil k Tomovi a políbil ho. Nejdřív jen tak lehce a když zjistil, že se přidává, přidal i jazyk. Vášnivý polibek dvou bratrů v zamrzlé a křehké krajině. Tom však náhle ucuknul.

,,Nemá to smysl.. Asi je už vážně konec,“ ucedil sklesle. Raději se vrátili zpět domů. K Tomovi domů.

,,Podáš mi, prosím, ještě salát?“ zeptala se Jane Toma. Místo odpovědi se natáhl pro mísu se salátem a už ji posílal směrem k ní. ,,Díky.“

Venku za okny byla tma. Jen pouliční lampy dodávaly lesk sněhu, který stále padal z oblak nad městem. Stačilo otevřít venkovní dveře a člověk se ocitl ve vánici. Ale tady ve vnitř seděly dvě rodiny a jedly společnou vánoční večeři. Ano, poslední vůbec společnou.

Celý dům spal. Jen dva mladíci seděli na gauči před praskajícím dřevem v krbu. Nemluvili. Alespoň zatím. V jejich mysli se svolávaly vzpomínky ze společného života. Narodili se spolu, vyrostli, prožili největší problémy puberty a dospívání samotného, ale až teď jim docházela vážnost situace. Jenže jak se zdálo, byli do sebe oba příliš zamilovaní na to, aby se odhodlal jeden z nich změnit. Odloučení se nedalo už nijak zabránit. Bylo rozhodnuto a kostky vrženy.

Bill se schoulil do klubíčka a pevně svíral polštář. Byla to sice velmi chabá náhrada za Tomovo sevření, ale nechtěl to dělat ještě těžší, než to bylo. Oba se dívali do plápolajícího krbu a vnímali své vzpomínky. Některé krásné a jiné zase smutné a ošklivé.

Vybavovali se jim vánoce s rodiči a to jim připomnělo právě letošní. Všude ruch a veselo, jen v srdcích dospělých to tak nebylo. Stejně jako jejich rodiče i oni se loučili. Rodiče se rozvedli a Bill s Tomem… ti se s největší pravděpodobností už nikdy neměli vidět. Ničilo je to pomyšlení.

Tom zamáčkl slzu a lehce objal Billa. Stále nikdo to o nich nevěděl. Mělo to tak i zůstat, ale oni se tak moc chtěli. I když věděli, že to byla poslední noc a že to nemělo smysl. Přesto všechno vždy něco v nich toužilo po tom druhém tak moc, že nakonec přemohlo rozum. Ale tentokrát to bylo jiné. Nechtěli a i když zapírali, že chtějí, nemělo to smysl. Nepřáli si poslední noc pamatovat takhle. Proto si raději povídali. Jako tenkrát, když to všechno začalo. Jejich první nespoutaná vášeň..

Jane objala Annu a poté políbila Toma na tvář. Loučili se. Už to bylo tady. Ten krutý okamžik pravdy. Bill věnoval letmý polibek Anně a pak se podíval na Toma. Dlouze a pevně ho sevřel ve svém náručí. Tak moc si přál, aby věděl, jak ho miluje. Ale nešlo to. Tady ne. Odtáhl se od Toma a řekl něco, co nikdy nezapomněl. ,,Tvůj sen se ti splní, Tome..“ usmál se a i když úsměv vyšel trochu smutně, byl pln naděje. Naděje, která nikdy neumírala.

Zabouchly se dveře a teprve teď si Tom uvědomil, kolik pravdy skrývaly Billovi texty v oněch šestnácti letech. Nikdy však nevymazal jeho poslední slova z hlavy…

autor: Susi
betaread: Michelle M.