Lásko, my to zvládnem! 6. (konec)

,,Tomí, teď musíš být silný, hodně silný. Slib mi, že nebudeš dělat žádný blbosti.“ Máma mě objala a přitáhla si mě k sobě.

,,Co je mu? Mami, co je Billovi?“ po tvářích se mi začaly hrnout slzy, aniž bych věděl co mu je.

,,Je mi to líto Tome, ale nesmíš to vzdát. Bill … Bill je mrtvý. Někdo ho otrávil.“ Chvilku jsem si v hlavě srovnával to, co mi právě řekla.

,,Ne! To ne! To není pravda, to nejde. Proč?“

Utekl jsem do svého pokoje a zavřel jsem se tam. Nesnažil jsem se zastavit proudy slz, které se mi valily po tváři. Můj malej milovanej bráška už tu není a už tu nikdy nebude. Nechtěl jsem se s tím smířit, vždyť byl tak mladej a měl ještě všechno před sebou. Vymýšlel jsem nejlepší cestu jak jít za ním, jak být zase spolu tam, kde by nás už nic nemohlo rozdělit. Napadala mě spousta nápadů, ale něco mi říkalo, že ne, že mám žít a mám tu zůstat. Schoval jsem se pod peřinu tak, jako jsme to dělali s bráchou, když jsme byli malí a něčeho se báli, nebo si jen tak hráli. V hlavě mi začaly proudit vzpomínky na náš život od té doby, co si pamatuji, až do dneška. Do toho osudného dne, kdy někdo ublížil mému bráškovi. Tomu nejcennějšímu, co jsem měl. Někdo mi ho vzal, někdo nás rozdělil! Chtěl nám všechno zničit a za to všechno mohla jen jedna věc! Závist! Proč nás nenechali? Kdybychom se neproslavili, nikdy se nic takového nestane, ale zase by se nám nesplnil náš sen. Nikdy by jsme neměli šanci stát před tisíci fanynkami, rozdávat autogramy a užívat si slávu. Ale stálo to všechno za to? Stály nám ty dva roky, kdy jsme si užívali slávu, za tohle? Ne! Dal bych cokoliv, aby tu Bill byl se mnou. Abych ho mohl objímat, abych mu mohl šeptat nekonečná vyznání lásky, abychom spolu prudili učitele ve škole, abychom se ještě mohli navzájem pokoušet …

***

Otevřel jsem oči. Koukal jsem na bílý strop, vlastně všude kolem mě bylo všude bílo. Můj zrak se zastavil na křesle vedle postele. Několikrát jsem zamrkal. Bál jsem se, že je to jen sen, který zmizí až se probudím a budu zklamaný. Risknul jsem to a oslovil jsem ho, mého bratra, krčícího se na křesle. Otočil se, podíval se na mě a usmál se.

,,Já věděl, že se probudíš, že to nevzdáš a všechno zase bude jako dřív.“ Bill se usmíval jak sluníčko, ale já měl v hlavě jeden velkej otazník. Vyděšeně jsem na něj koukal a snažil jsem se srovnat si události v hlavě a dát si do hromady bráchova slova. ,,Co pak je? Proč na mě tak koukáš? Stalo se něco?“ Teď se pro změnu tvářil vyděšeně Bill. ,,Tome jsi v pořádku? Není ti něco? Nemám zavolat doktora?“

,,Já jsem v pořádku, to spíš tebe bych se měl na to ptát. Vždyť jsi byl v nemocnici a … a pak jsi umřel….“ chystal jsem se pokračovat, ale Bill mě zastavil.

,,Ne, to se ti jen něco zdálo. Já jsem nikdy neumřel, jenom ty jsi strašně dlouho spinkal, víš? Ale už jsi se probudil a všechno je v pořádku.“ Postavil se a šel ke mně.

,,Ty … ty chodíš?“ Zastavil se a nevěřícně na mě koukal.

,,A proč bych nechodil? Radši mi řekneš, co se ti zdálo, ano?“ Kývl jsem na souhlas a začal jsem s vyprávěním. Bill si sedl vedle mě a chytl mě za ruku.

,,Jeli jsme někam pryč, ale už nevím kam, no a pak jsme měli bouračku, narazil do nás kamion…“

,,Ano, to se opravdu stalo, to se ti nezdálo.“

,,No a pak jsem se vzbudil v nemocnici a oni mi řekli, že … že jsi na tom špatně a … a nebudeš moct chodit. No a pak David viděl spolu, jako že spolu něco máme a donesl noviny, kde bylo, že nás chtěli antifanoušci zabít a že když se jim to nepovedlo, tak se o to pokusí znova a že vypsali odměnu pro toho, kdo nás zabije. A pak jsem jel domů a my si spolu zrovna telefonovali, pak jsi to položil a David se jel za tebou podívat do nemocnice – já mezitím usnul a … a pak mi řekli, že jsi mrtví.“ Nevydržel jsem to a rozbrečel jsem se.

,,Pššš, neplakej! Už je to dobrý. No tak, zlatíčko už se uklidni.“ utěšoval mě.

,,Bille, já se tak strašně bál, že jsem tě ztratil.“

,,Ale no tak, už neplakej, až tak moc se nic nestalo. Hlavně, že jsme zase spolu. Teď už to bude všechno dobrý.“

Usmál jsem se na něj a přiblížil svoje rty k těm jeho…

PS: Omlouvám se za zpoždění a uvědomuji si, že ta povídka je blbost a je to zmatený.

konec
autor: Willy
betaread: Sajuš