Rozum a cit II 1.

Tom ucítil na svých zádech přímý spalující pohled. Věděl komu patří, vždycky pozná jeho blízkost, ať je od něj vzdálen třeba desítky metrů, pokaždé rozezná jeho přítomnost. Otočil se. Měl pocit že se utopí v těch nádherných hnědých studnách, které jej bedlivě sledovaly přísným výrazem a vnímaly každý jeho sebemenší pohyb. Byl to rok. Přesně před rokem si poprvé dokázali otevřeně přiznat, kterou cestou bude jejich život směřovat. Vybrali si. Byla to jejich volba, takhle to chtěli, museli být připraveni brát i dávat. Uteklo to tak rychle, dny míjely jeden za druhým a oni je ani nestíhali počítat. Záleželo snad na tom?

Když spolu byli sami, jen oni dva v tiché potemnělé místnosti, jakoby se zastavil život, jakoby se zhroutil čas. Vnímali jen sebe, jeden druhého, znamenali pro sebe vzájemně střed vesmíru, nic jim nebylo cennější. Vážili si toho, co mezi nimi vzniklo, bylo to pro ně svaté a nedotknutelné, křehké pouto se změnilo v něco nepřekonatelného, co přežije všechny pohromy světa. Ničeho nelitovali, ani na okamžik je nenapadlo, že by snad něco udělali jinak, kdyby mohli vrátit čas, neexistovalo nic, co by vzali zpět. Všechno bylo tak, jak mělo být.

Tom se díval na bratra, pořád stejně něžného a nebesky dokonalého. Usmál se na něj, Bill však jeho úsměv neoplatil, jen mu věnoval chladný pohled a pomalými kroky zmizel v davu. Tom si povzdechl a rychle se rozloučil s nenápadnou dívkou, která usilovala o jeho jediný pohled. Obrátil se k ní zády a rozhodl se vyhledat Billa. Věděl, že musí, že jej teď nemůže nechat samotného. Bylo mu jasné co bude následovat, další vodopád slov a ukřivděných pohledů, obviňování a osočování. Promnul si oči. Nemá si na co stěžovat, kdyby byl Billovi lhostejný, jistě by se bratr takhle nechoval.

Všechno dělá z lásky, vždyť dobře ví jak silnými emocemi Bill disponuje, nemůže mu nic vyčítat. Po několika minutách bratra konečně zahlédnul, jak osamoceně postává u velkého stolu s občerstvením. V jejich blízkosti prozatím nikdo nebyl. Tom se jej pokusil chytit za ruku, ale setkal se s prudkou odezvou, kdy jej od sebe Bill rozezleně odstrčil a demonstrativně se zadíval na opačnou stranu. Tom zvrátil oči a snažil se mluvit co nejklidnější hlasem.

„Ano? Řekneš mi co se děje?“ Bill jej probodnul ledovýma očima a semknul své plné rty, které bratr bez přestání obdivoval.

„Chci jet domů!“ prohlásil Bill po krátké odmlce a vykročil vpřed. Tom pokrčil rameny. Nezbývalo mu nic, než jej poslušně následovat, respektovat jeho vrtochy a pokoušet se je brát s klidem. Nikdy na bratra nekřičel, aby na Billa zvýšil hlas, musela by být situace skutečně vyhrocená. Rozhodl se nereagovat, nejlepší bude, když si všechno vyříkají doma v soukromí, kde bude jejich rozhovor beze svědků a bez zvědavých pohledů, jimiž je lidé častovali. Ano, párkrát se už stalo, že nebyli dostatečně opatrní, že se přestali kontrolovat a nenápadně sevřeli jeden druhému dlaň, nebo si vyměnili několik polibků na ne příliš vhodném místě, kde neměli jistotu naprostého osamocení. Prostě se neovládli, uplynulý rok nebyl na jejich vzájemné náklonnosti nijak znát, přitahovali se pořád stejně, s ještě narůstající intenzitou. Byli majetničtí, což začínalo způsobovat první problémy.

Bill celou cestu neřekl jediné slovo, teprve když se ocitli za zavřenými dveřmi jejich domu, popustil uzdu svým emocím.

„Co je s tebou?“ zeptal se jej opatrně Tom.

„Ještě se tak hloupě ptej,“ sykl Bill a nervózně si pohrával s prstenem na pravé ruce. Bratr na něj upřel prosebné oči.

„Tohle jsme už přece řešili nejmíň tisíckrát, nevím, co ti na to mám zase říct. Tyhle debaty mě strašně unavují, Bille a nikam, vůbec nikam nevedou.“

„Přestaneme je vést ve chvíli, kdy se začneš chovat podle toho jak bys měl! Copak nevidíš, jak je to vůči mě bezcitné? Vadí mi to, Tome a ty to příliš dobře víš, tak proč to děláš? Chceš mě dráždit?“

„Nechci! Nevím o ničem, čím bych ti ublížil a netuším co si představuješ pod slovy, že se mám chovat tak jak bych měl. Mám snad odehnat každého, kdo se ke mně přiblíží a chtít od tebe svolení, jestli můžu s někým vůbec promluvit? Věříme si, ale někdy mi to tak vůbec nepřipadá.“

„Viděl jsem, jak ses na ni díval, všimnul jsem si toho tvého pověstného výrazu, který dostane každého do kolen.“

„Viděl jsi mě a víš proč? Protože ty se na mě díváš pořád! Kdy proboha pochopíš, že nemám jediný důvod? Mám tebe, nikoho jiného nechci, říkám ti to naprosto otevřeně, protože chci abys to věděl, ale někdy přeháníš! Vidíš věci tam kde nejsou a to nám v žádném případě nepomáhá.“

„Vyčítáš mi, že mám o tebe zájem? Že se o tebe starám?“

„Ale ne… Víš že bych ti neublížil!“ naléhal Tom.

„Tak mi neubližuj a přestaň s těmi neustálými horkými pohledy.“

„Chováš se nemožně!“ křikl neomaleně Tom. Znal Billovy důvody, z velké části je i chápal, ale nelíbil se mu fakt, že se někdo snaží řídit jeho život.

autor: Heidi
betaread: Janule