Weg von dir

„Bože, Bille, miluju tě, to ti nestačí?“ ptám se už zoufale. S politováním totiž musím konstatovat, že ti vážně přeskočilo. To, co chceš udělat, je naprosto absurdní. To prostě nepřipustím. Zničilo by nás to. Nejde jen o to, že nechci, aby to kdokoliv věděl, ale taky o to, že se to dozvědět nikdo nesmí! Je to zakázané! Copak to doopravdy nechápeš?

„Ne, nestačí, kdybys mě miloval tak moc, jak tvrdíš, nevadilo by ti, že o tom vědí ostatní…“ vzpurně se mi díváš do očí. Chytnu tě za paže a pořádně s tebou zatřesu ve snaze konečně ti otevřít oči.

„Sakra, vzpamatuj se! Maluješ si to moc růžově! Pochop, že ne každej to vezme dobře. Jestli vůbec někdo!“ opravdu z posledních sil se ti to snažím vysvětlit… Vím, že jsi optimista a že vždycky věříš v dobrý konec. Ale jsou prostě věci, co dobrý konec mít nemůžou. Vždy jsi byl tolerantní vůči ostatním a myslíš si, že to bude taky naopak. Divím se, že v to stále ještě věříš.

„Ale prosím tě, Tome. Když se za mě stydíš, řekni to rovnou! Nemusíš to maskovat tím, že by nás nikdo nepochopil! Hned mi mohlo bejt jasný, že mě chceš jen do postele!“

Tak tomu sám nevěříš, víš přece, že tě miluju! Chtěl bych ti toho tolik říct, ale vzmůžu se jen na hloupé „Ale Bille…“ Vysmekneš se mi ze sevření a jako už po tolikáté práskneš dveřmi. Zmizíš. Necháš mě, abych se tu trápil. Sám.

Vážně už nevím, jak dál. Jak ti to mám vysvětlit? Proč si vždycky postavíš hlavu? Něco chceš a musíš to mít. I když víš, že to není správné, stejně to dál chceš. Dokud to nedostaneš. Stejné to bylo i se mnou. Sváděl jsi mě tak dlouho, až jsem se do tebe jednoduše zamiloval. Splnil bych ti všechno. Chtěl bych tě udělat tím nejšťastnějším člověkem na světě… Ale nemůžu udělat něco, co by tě zničilo. I kdybych ti tím měl vyplnit přání. Jsi tak neuvěřitelně tvrdohlavý, tak neskutečně lehkomyslný. Vše musí být po tvém. Máš ztřeštěné nápady a vždy se musí uskutečnit. Myslíš si, že ti všechno projde. Ale jednou prostě musíš narazit.

A co já s tím? Někdy si vážně přeju se vším skončit. S tebou skončit. Není to vůbec lehké.

Jenže vím, že od tebe prostě nemůžu odejít. Za prvé spolu máme kapelu, což je dost pádný důvod. A za druhé, což je ještě mnohem důležitější, tě moc miluju. I přes všechny tvé chyby.

Sednu si do křesla a čekám. Čekám, ani nevím na co. Nejspíš na to až přijdeš. Neskutečně mě trápí, že po hádce prostě utečeš, aby ses za chvíli mohl vrátit a dělat, že se nic nestalo. Odejdeš a já začínám mít divný pocit, že my dva k sobě už nepatříme. Vím, je to zvláštní, protože my jsme stvořeni jeden pro druhého. Úžasně se doplňujeme. Ale přesto mám někdy pocit, že tě nenávidím. Stydím se za to, ale je to tak. Je to vždycky jen chvilička, vždycky mi to tak probleskne hlavou, že se vlastně trápím kvůli tobě, kvůli tvé tvrdohlavosti. Kdybys takový nebyl, kdyby sis aspoň občas nechal něco vymluvit… Ale to bys pak nebyl ty. Asi je to tak správně, člověk se přece trápí pro ty, které miluje… Takže je nejspíš všechno v pořádku. Je a přece není. Ten neodbytný pocit, že od tebe chci pryč, alespoň na chvilku, ten tu pořád je…

Ne, já už na to prostě nemám sílu. Ještě chvíli o tom budu přemýšlet a budu s tebou souhlasit. Asi jsi mě nakazil. Musím si zachovat zdravý rozum.

Ale uznávám, že ses opravdu překonal. Tohle tvé přání je totiž ze všech nejšílenější. Když jsi za mnou přišel a suverénně mi oznámil, že mě miluješ, myslel jsem, že nic horšího už tě napadnout nemůže, ale pletl jsem se. Protože říct celému světu, že spolu spíme… No, jak říkám, překonal ses. A nejhorší je, že vím, že dokud tvé srdce nedostane, po čem prahne, nedáš pokoj. Ach jo, tohle se prostě může stát jenom mě. Nejvíc mě štve, že i přesto, že jsem na tebe naštvaný, machruju tu, jak tě nechám, i přesto mi chybíš. Je to jen chvilka, co jsi odešel, ale už teď se mi stýská a nejradši bych tě tu měl u sebe.

Jako bys mi četl myšlenky, objevíš se ve dveřích. Jenže jen co tě uvidím, dostanu vztek. Tak je to vždycky.

„Ahoj, Tomi!“ vesele pozdravíš a zouváš si boty. Jasně, to je pro tebe typické, přijdeš a děláš, že se nic nestalo. Že jsi na to zapomněl. Ale v nestřežené chvilce na to zase „nenápadně“ zavedeš řeč, aby se tohle celé mohlo opakovat. A to si piš, že se to bude opakovat. Protože v tomhle ti nevyhovím, tak jako v tvých předešlých přání. Nejsem přece blázen, ty možná ano, ale já ne! Tak si to laskavě uvědom a vyžeň si ten nápad z hlavy!

Nahlas však nic neřeknu. Hraju uraženého. Ale to tě neodradí. Dojdeš až ke mně a sedneš si mi na klín.

„Co je, Tomi?“ ustaraně se ptáš, jako bys to sám dobře nevěděl.

„Nic!“ odseknu, ale vím, že s tebou se nemá cenu hádat. Když se hádat nechceš, nedokážu tě vyprovokovat. Ovšem když chceš, najdeš si maličkost, abys na mě začal řvát. No jo, jak říkám, prostě všechno musí být podle tebe. Ale já si už zvyknul. Obejmu tě a přitisknu si tě víc k sobě. Nechci přece, abys mi spadnul. Šťastně se usměješ a už se dobýváš mezi mé rty. Vím co bude následovat. A proč? Protože to chceš. Hmmm, ale výjimečně neprotestuju. Tenhle nápad se mi víc než zamlouvá…

Je to jasné, debata se odkládá. Teď máme na práci důležitější věci… No jestli ne důležitější, tak rozhodně příjemnější!

autor: Prinzesschen
betaread: Michelle M.