,,Bille? Děje se něco?“ zeptal se mě Tom, ale moc jsem ho nevnímal. Koukal jsem tupě před sebe, jako poslední dobou pořád. Nevím, co se to se mnou dělo. Něco bylo špatně. ,,Tak Bille?“ Tom mě pohladil po vlasech, ale já cukl. ,,Bille?“ šeptl Tom zmateně. ,,Tohle už nedělej!“ řekl jsem mu a zmizel jsem v koupelně. Bylo to jediné místo, kam za mnou nemůže, protože je tu klíč. Sedl jsem si na zem a zády jsem se opřel o dveře. Co se to se mnou sakra děje? Poslední dobou mi Tomovy doteky, polibky a vlastně úplně všechno, co je s ním spojené, vadí…
,,Bille, otevři! Co jsem ti sakra udělal? Tak sakra, Bille, otevři!“ Tom mlátil do dveří, ale mě ani nenapadlo otevřít. Nechtěl jsem se na něj koukat, ne teď. Potřebuju být chvíli sám a přemýšlet. Je možné, že to, co se teď děje je tím, že jsem s Tomem už moc dlouho? Nikdy jsem nebyl na tak dlouhé vztahy. Sice jsem všude říkal, že hledám opravdovou lásku, ale ve vztahu nevydržím dlouho. A s Tomem už jsem dlouho. Už je to půl roku a až doteď to bylo krásné. Tak co mi na tom sakra vadí? Může to být to, že to musíme tajit? Nebo co to sakra je?
,,Bille, jestli neotevřeš…“ ,,Tak co?“ Trhl jsem dveřmi a prudce jsem otevřel. Koukal jsem na Toma jak se na mě zaraženě dívá. ,,Co se to s tebou děje, Bille?“ ,,Nic.“ ,,Nelži! Aspoň mi prosím nelži!“ rozkřikl se na mě Tom a já v jeho očí uviděl slzy. Poprvé od doby, co jsme spolu to byl on, kdo plakal. Nějakým způsobem mě to zlomilo a objal jsem ho. Musím to vyřešit, musím se sebou něco udělat, ale nemůžu tím ničit Toma…
,,Promiň, jsem idiot!“ šeptal jsem a přitom ho hladil po zádech. Chvěl se mi v náručí a poprvé jsem se cítil jako ten největší bastard. Rozplakal jsem člověka, který pro mě na světě znamená nejvíc! Ublížil jsem mu! ,,Nejsi idiot, Bille, nejsi,“ protestoval Tom a zvedl ke mně hlavu. Děsilo mě se koukat do těch jeho smutných očí. Nahnul jsem se k němu a lehce se rty dotkl těch jeho. Opět se zachvěl, takže jsem ho k sobě přitiskl, jak nejvíce to šlo. ,,Promiň mi to, Tome,“ pošeptal jsem a opět ho políbil. Trochu se mi to příčilo, ale musel jsem to udělat. Musel jsem ho nějak uklidnit. ,,Není co odpouštět. Prostě jsi měl špatnou náladu,“ hájil Tom moje chování a to mě trochu rozesmálo. Ani nevím proč, přišlo mi to tak krásné a nevinné. ,,Čemu se směješ?“ zajímal se hned Tom, vždycky byl hrozně zvědavý. ,,Ničemu,“ pohladil jsem ho po tváři a ještě jednou ho lehce políbil. ,,Kluci? Jste tam?“ ozvalo se najednou David za dveřmi, takže jsem ho musel pustit a jít odemknout.
,,Ahoj, jdete na večeři? Tome, ty brečíš? Co se stalo?“ David vlezl k nám do pokoje a mířil hned za Tomem, který měl ještě řasy slepené od slz a tváře stále vlhké. ,,To nic není, Davide.“ ,,Nic není? Tome, ty nikdy nebrečíš! Co se stalo?“ naléhal David a já jen sledoval, jak se z toho Tom dostane. Nevypadal na to, že by se mu v hlavě zrodila nějaká výmluva. ,,Jen jsme se pohádali, Davide,“ odpověděl jsem za něj a díky tomu mi patřil Tomův vděčný pohled. ,,Pohádali? Proč?“ ,,To je naše věc, ale už je to dobré.“ ,,Jak myslíte… A jdete na tu večeři?“ ,,Jo, hned za vámi přijdeme.“ David kývl a odešel. Zavřel jsem za ním dveře a přistoupil jsem k Tomovi…
,,Dost bylo slz, nic tak hrozného se zase nestalo,“ řekl jsem mu chladně. Samotného mě to překvapilo. Nikdy jsem se k němu takhle nechoval. ,,Bille?“ Tom byl asi hodně zmatený z mého chování, ale rozhodně ne tak, jako já sám. ,,Pojď na tu večeři,“ rychle jsem radši změnil téma a vyšel jsem taky z pokoje. Poprvé jsem to byl já, ten, co odešel první a toho druhého tam nechal samotného. Připadal jsem si příšerně. Jak se takhle k němu můžu chovat, když ho miluju? Nebo, ho už nemiluju?
autor: Dádinka
betaread: Eleanot
