Vzbudil jsem se až docela pozdě v noci. Na budíku vedle postele jsem měl už třičtvrtě na tři. Otočil jsem se na bok. Nemůžu za ním přece jít teď, vždyť už bude spát. Ale ani čekat nemůžu. To bych až do rána nevydržel. Musím se mu omluvit, co nejdříve to půjde. Musím mu říct, jaký jsem byl idiot, když jsem si myslel, že můžu existovat bez něj, že bez něj mohu být šťastný…
Rychle a rozhodně jsem vstal z postele a už jsem stál před dveřmi do jeho pokoje. Uvažoval jsem, jestli zaklepat nebo prostě vejít. Jestli zaklepu a on bude spát, můžu ho vzbudit. Ale jestli nezaklepu a on náhodou bude vzhůru, může mě vyhodit. Rozhodl jsem se to risknout a potichu jsem vklouzl k němu do pokoje. Bylo tam naprosté ticho, a jediné, co bylo slyšet, byl Tomův tichý, pravidelný dech. Pomalu jsem došel k jeho posteli. Nevěděl jsem, co udělám, až tam dojdu, jen jsem potřeboval být mu blízko.
Sklonil jsem se nad něj a trochu mu odhrnul peřinu z hlavy. Bál jsem se, abych ho nevzbudil, ale byl jsem opatrný. Vypadal tak krásně nevinně, jak tam tak ležel. Měl lehce pootevřenou pusu a slabě se mu chvěly řasy. Dostal jsem neovladatelnou chuť ho políbit, ale to nemůžu, vzbudilo by ho to. Ale možná, kdybych se ho dotkl jen lehce…
Než jsem si v tom stihl zabránit, jemně jsem políbil jeho rty. Tom se zavrtěl a vymrštil se do sedu. ,,Bille?“ zeptal se mě nevěřícně a prsty si přejel po rtech. ,,Promiň.“ ,,Proč jsi to udělal?“ ,,Musel jsem.“ ,,Proč?“ ,,Miluju tě,“ odpověděl jsem mu okamžitě bez rozmyslů. Nastalo naprosté ticho, do kterého jsme oba jen zrychleně vydechovali. ,,Takhle si před několika dny nemluvil.“ ,,Já vím a byla to chyba, Tome, velká chyba.“ Stál jsem před ním a cítil jsem se jako zrádce. ,,Omlouvám se, jestli můžeš, odpusť mi…“ Tom stále mlčel, nic neříkal a jen mě pozoroval. Byl jsem ztracený. Jestli mi nedokáže odpustit, nevím, co se mnou dál bude…
,,Nehraj si se mnou, Bille,“ zašeptal Tom a do očí se mu zase tlačily slzy. Ubližovalo mi ho takhle vidět. ,,Já si s tebou nehraju, Tome. Miluju tě tak moc, jako ještě nikdy nikoho. Vždycky jsi pro mě byl a budeš nejdůležitější člověk v mém životě. Nevím, proč jsem to tenkrát řekl, ale je pravda to, co se říká. Člověk pozná, že někoho miluje a potřebuje až ve chvíli, kdy toho druhého ztratí. Já tě musel ztratit, abych si uvědomil, co jsem v tobě měl a snad ještě mám. Miluju tě, Tome, moc tě miluju a ať teď uděláš cokoliv, nezmění se to, už nikdy!“ Když jsem domluvil, netekly slzy jen Tomovi, ale už i mně. Při těchto slovech jsem si tak moc uvědomil, jakou jsem udělal chybu a jak moc mi Tom chyběl těch několik dní. Už bez něj nedokážu být. Vždyť všude, kde jsem byl bez něj jsem myslel jen na něj. I tam, kde jsem byl s ním jsem myslel jen na něj…
,,To je fajn, že to tak bude, ať udělám cokoliv,“ promluvil najednou Tom a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Jasný, někdo by si mohl myslet, že hned obrátí, že si se mnou jen hraje, že mě přijme zpátky, ale já ne. Znám ho moc dobře na to, abych správně chápal význam jeho slov. Nebyl jsem schopný nijak reagovat. Byl jsem přesvědčený, že mě vezme zpátky, že mě neodmítne. ,,Tome, já ale…“ Nedokázal jsem větu dokončit a rychle jsem se přitiskl na jeho rty. Malý moment mi polibek oplácel, ale pak mě od sebe odstrčil. ,,Tome, já tě miluju… Hrozně moc tě miluju,“ zašeptal jsem naléhavě. ,,To je od tebe hezké, Bille. Taky jsem tě miloval… Ano, miloval. Ty jsi ve mě tu lásku zabil, Bille. Už nikdy nebudu tak šťastný jako s tebou, ale byla to tvoje volba. Rozhodl jsi za nás za oba. Na můj názor jsi se neptal. Tak, jako jsi ty řekl mně, že je konec, teď to říkám já tobě. Od dnešní noci už pro mě nikdy nebudeš víc, než můj bratr…“ Tom se odmlčel a zadíval se směrem někam za mě. A já? Nebyl jsem schopen jediného pohybu, nádechu nebo nějaké reakce. Jen tak jsem tam seděl a pomalu mi docházel význam bratrových slov. Po tvářích se mi spustilo několik slz, které hned následovaly další…
,,Měl bys jít, Bille,“ promluvil zase Tom, ale já se nemohl zvednout. ,,Bille, jdi!“ řekl mi důrazně a já se na něj konečně uslzenýma očima podíval. Tvářil se tak chladně… Opravdu musíme být dvojčata, já se k němu choval stejně. Ale já ho stále miluji. V jeho pohledu není ani náznak té nejmenší lásky. Smutně jsem se zvedl a se svěšenou hlavou jsem došel ke dveřím. Tam jsem se otočil a naposled se na Toma podíval. Koukal mým směrem, ale jako by mě ani nevnímal. ,,Miluju tě,“ zašeptal jsem naposled a odešel z jeho pokoje…
konec
autor: Dádinka
betaread: Eleanot
