Druhá šance 1.

Bill se zastavil a udýchaně se zadíval na své dvojče. Propalovalo ho lítostivým pohledem, plným smutku, ale zároveň i nepochopení.

„No, jasně.“ uchechtl se nevesele Bill. „Nic nechápeš. Myslíš si prostě, že je to jenom tak, s někým být, milovat ho, zbožňovat ho… ale to jsi celý ty! Nechápeš to, ani to nemůžeš chápat, protože si nikdy nic takovýho nezažil!“ Poslední slova téměř vykřikl.

„Bille… tak to není… no tak… nech si to vysvětlit, dej mi šanci…“ Vztáhl Tom prosebně ruku a pokusil se bratra dotknout.

„Ne, Tome, ne. Už nikdy.“ zavrtěl hlavou a dal se opět na útěk.

Dlouho se za ním Tom díval. Nepochopil to. Dobře, byla to jeho vina, nejprve si pouze hrál, chtěl si pouze hrát, na něco vážnějšího neměl ani pomyšlení… u Billa to bylo naopak. Zatracená Katie! Proč, proč musela přijít a všechno vyžvanit? Zrovna dneska???

Ještě před půl hodinou jim bylo krásně. Leželi spolu na jedné posteli, užívali si vzájemnou blízkost a nemohli se toho druhého nabažit. Jemné polibky tu atmosféru ještě posilovaly. Byli spolu, jenom spolu. Nic je nemohlo vyrušit. Pak ovšem zazvonil zvonek.

„Půjdu otevřít.“ šeptnul Bill a vyrazil ke dveřím. Naposledy se na něj usmál a pak došel do předsíně, ke zvonku. Otevřel.

Uvědomil si, že tuhle holku odněkud zná. Jasně. Chodila o dva roky výš, ve škole.

„Ahoj, je doma Tom?“ Usmívala se a prohlížela si ho. Uvědomil si, že si zapomněl vzít tričko a pomalu mu naskakovala husí kůže z venkovního chladu. Pomalu začínala zima.

„Tom? No… co mu chceš?“ Zaváhal.

„Ty to nevíš? Chodíme spolu.“ Její úsměv byl čím dál úlisnější, alespoň mu to tak připadalo.

Zamotala se mu hlava.

„Cože?“ zachraptěl.

„No jasný, a vypadá to vážně… Mám ho moc ráda.“

„Tom doma není.“ prohlásil prkenně a zabouchl dveře.

Vydechl. Ne, tohle určitě není pravda. Tom, jediný střed vesmíru, který pro něj existoval, jeho jediná láska, kromě hudby, jeho bezchybné rty i tělo, upřímné oči, podobné jeho…

Nikdy nebyly upřímné. Nebyly. Je to dokonalý lhář, ještě lepší než já, uvědomil si. Jak mohl? Proč to udělal? Ještě před chvíli mi šeptal něžná slůvka, vracel polibky a já si byl jeho láskou jistý, vděčně jsem přijímal všechno, co mi dával, přijímal lež… jednu velkou a pustou lež… moje srdce se rozpadne, už nikdy nezůstane celé, a jestli v něm zůstane on, už nikdy nebude dokonalý…

Pomalu se vydal zpět. Klepání na dveře nevnímal. Kráčel pomalu do jejich pokoje. Otevřel dveře a spatřil ho, jak leží na posteli a zálibně se na něj dívá.

„Máš návštěvu…“ pronesl tiše a polkl. Posadil se na židli a ucítil, že ho pálí oči. To ne! Nesmí brečet.

„Kdo to je?“ Zvednul se na posteli.

„Někdo…“ polkl… „Kdo tě má moc rád.“

Tom se udiveně zvedl.

„Počkej tady, já hned přijdu.“

Ne, Tome. Ty nepřijdeš. Nikdy si to nedokázal, pouze pokud ti o něco šlo. Ale ta poslední věc byla chyba. Udělal si chybu, zapomněl si na to, že když tě někdo chce, tak to udělá, a na ostatní nemyslí… A dokáže kvůli tobě zranit všechny okolo… i toho, kdo tě miluje ze všech nejvíc…

„Katie, vypadni, slyšíš? Vypadni a už se nevracej!!!“ Uslyšel řev ze zdola. Do očí se mu tlačily slzy. Tome, proč? Jak si mohl?

Ne, Tome. Já se kvůli tobě ve smutku utápět nebudu. Takovou radost ti neudělám. Skončím to, když ty jsi to neudělal. Myslel si to vůbec se mnou někdy vážně? Nemyslel. Jak myslíš, oplatím ti to.

Tom pomalu kráčel po schodech nahoru. Sakra! Do háje! Jak tohle Billovi vysvětlí? Jak jenom?Ani neví, co všechno mu řekla.

„Někdo, kdo tě má moc rád…“ Zněla jeho slova. Ona ho nikdy ráda neměla, koneckonců s ní byl jenom proto, aby neztratil autoritu ve škole a v okolí. On touží po lásce jediného člověka. A tomu zřejmě teď ublížil.

Vešel do pokoje. Bill seděl na židli, otočený k němu zády.

„Kdo to byl?“ Dokonale zamaskoval rozklepaný hlas.

„Někdo, kdo mě vůbec rád nemá.“ odpověděl. Snažil se v jeho hlase postřehnout sebemenší náznak čehosi. Nic. Bill se rozhodnul. Jeho hlas byl naprosto bezbarvý.

„Říkala něco jiného. Prej je to vážný. Co tím vůbec myslela? Co je vážný?“

Tom s mu s neuvěřením naslouchal. Zdálo se mu to, nebo slyšel posměch?

„Jseš ubožák, Tome. Nic jiného. A lhář. Co, jak dlouho si s ní oproti se mnou? Koho máš radši? Nemůžeš se rozhodnout? Myslel si to se mnou vůbec někdy vážně? Nebo si prostě neměl na turné, co dělat a ke Georgovi nebo Gustavovi se ti nechtělo? CO???“

„Bille!“ Tom se na něj šokovaně zadíval. „Nepřeháníš to trošku???“

„Já přeháním? Já přeháním??? Si děláš srandu, ne?“

Náhle se mu zlomil hlas.

„Tome… já… já nikdy nemiloval nikoho víc než tebe, nikdy jsem po nikom víc netoužil, nikoho víc nechtěl… a tys mě jenom přijmul, jenom tak sis hrál a já jsem ti nestačil… a nejenom to… klidně jste měli tu drzost, že jste šli málem až mě před nos…“ Opět prudce zamrkal a snažil se ovládnout slzy.

„Bille… tak to není…“ Zoufale se k němu postavil a snažil se po pohladit po tváři.

„Nech mě!“ Vyštěkl prudce a vyběhl na chodbu.

autor: Nicy
betaread: Ter