Sněhobílá.
Barva něžnosti.
Barva nevinnosti.
Čeho ještě? Je nade mnou. Je všude okolo mě.
Obklopuje mě.
Vlhkost svírá mou tvář.
A přitom za tou bílou stěnou by mohlo něco být…
Dobrého?
Špatného?
Možná by pouze stačilo otevřít oči.
Odhrnout stěnu…
Jsem tu, žiju tu?
Přežívám tu. Pouhé přežívání, pouhá forma života, nahrazující základy.
Ale radost neudělá.
Radost? Poznal bych ji ještě?
Existuje vůbec ještě na tomhle světě? Nebo je to jen její stín, kdykoli se smějeme, milujeme… je ještě skutečná?
A co já? Zažiju jí někdy?
Možná bych věděl jak.
Líbat tvoje hebké rty, dívat se ti do očí…
Toť můj sen.
Sny jsou vodítkem lidstva. Kvůli nim se pouštíme do bláznivých akcí, ony nás hecují k realizaci.
Co když ale přesáhnou realitu?
Proč, když líbám tvé rty, nejsem to já?
Je to můj stín? Můj duch?
Je to sen…
Ale tohle nechci…
Chci být skutečný člověk, chci to být já, Bill Kaulitz, nikoli stín ze snů, chci, aby tohle byla realita…
Někdo jednou řekl, že vše, co si člověk dokáže vysnít, je možné a skutečné.
Pravda? Lež?
Vzducholodě, letadla, počítače…
Pokroky lidstva.
Proč já nemůžu postoupit o jeden malý krůček?
Krůček do tvého pokoje?
Láska…
Zidealizovaná, krásná.
Ideál.
Nešťastná? Plná trápení? Nesnesitelná?
To spíš.
Ideál? Kolik lidí ho zažije?
One large question…
Udělám to. Ale stojí mi pár sekund za zničený život?
Leb die sekunde…
Tomovo heslo je Carpe Diem.
Co kdyby se mi sen splnil? Byly by to dny, měsíce, nebo roky, co bychom byli spolu?
Nebo jenom pár sekund?
Odhrnu tu bílou stěnu a posadím se na posteli. Do očí mě udeří sluníčko a stín postavy stojící u dveří. Tváří se vyděšeně.
„Promiň… myslel jsem, že spíš… chtěl jsem odejít…“
„Zůstaň tu prosím.“ Můj hlas zní naléhavě.
Posadí se vedle mě na postel. Vypadá hodně nejistě.
„Já, Bille… chtěl bych ti něco říct…“
Rozbuší se mi srdce. Možná…
„Chtěl jsem… totiž…“
Pohladím ho po tváři. Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, jestli mám pravdu nebo ne, ale lehce ho políbím na rty.
Vydechne a omámeně přivře oči.
„Uhodl jsem?“ Se širokým úsměvem a žádostivými plamínky v očích, se ke mně opět skloní.
Láska je zvláštní věc. Jednu vteřinu trápí, druhou obšťastňuje. Přijde, když to nejméně čekám a ať chceme nebo ne, ovládá nás.
A možná přináší i radost.
Teď tedy určitě.
Barva něžnosti.
Barva nevinnosti.
Čeho ještě? Je nade mnou. Je všude okolo mě.
Obklopuje mě.
Vlhkost svírá mou tvář.
A přitom za tou bílou stěnou by mohlo něco být…
Dobrého?
Špatného?
Možná by pouze stačilo otevřít oči.
Odhrnout stěnu…
Jsem tu, žiju tu?
Přežívám tu. Pouhé přežívání, pouhá forma života, nahrazující základy.
Ale radost neudělá.
Radost? Poznal bych ji ještě?
Existuje vůbec ještě na tomhle světě? Nebo je to jen její stín, kdykoli se smějeme, milujeme… je ještě skutečná?
A co já? Zažiju jí někdy?
Možná bych věděl jak.
Líbat tvoje hebké rty, dívat se ti do očí…
Toť můj sen.
Sny jsou vodítkem lidstva. Kvůli nim se pouštíme do bláznivých akcí, ony nás hecují k realizaci.
Co když ale přesáhnou realitu?
Proč, když líbám tvé rty, nejsem to já?
Je to můj stín? Můj duch?
Je to sen…
Ale tohle nechci…
Chci být skutečný člověk, chci to být já, Bill Kaulitz, nikoli stín ze snů, chci, aby tohle byla realita…
Někdo jednou řekl, že vše, co si člověk dokáže vysnít, je možné a skutečné.
Pravda? Lež?
Vzducholodě, letadla, počítače…
Pokroky lidstva.
Proč já nemůžu postoupit o jeden malý krůček?
Krůček do tvého pokoje?
Láska…
Zidealizovaná, krásná.
Ideál.
Nešťastná? Plná trápení? Nesnesitelná?
To spíš.
Ideál? Kolik lidí ho zažije?
One large question…
Udělám to. Ale stojí mi pár sekund za zničený život?
Leb die sekunde…
Tomovo heslo je Carpe Diem.
Co kdyby se mi sen splnil? Byly by to dny, měsíce, nebo roky, co bychom byli spolu?
Nebo jenom pár sekund?
Odhrnu tu bílou stěnu a posadím se na posteli. Do očí mě udeří sluníčko a stín postavy stojící u dveří. Tváří se vyděšeně.
„Promiň… myslel jsem, že spíš… chtěl jsem odejít…“
„Zůstaň tu prosím.“ Můj hlas zní naléhavě.
Posadí se vedle mě na postel. Vypadá hodně nejistě.
„Já, Bille… chtěl bych ti něco říct…“
Rozbuší se mi srdce. Možná…
„Chtěl jsem… totiž…“
Pohladím ho po tváři. Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, jestli mám pravdu nebo ne, ale lehce ho políbím na rty.
Vydechne a omámeně přivře oči.
„Uhodl jsem?“ Se širokým úsměvem a žádostivými plamínky v očích, se ke mně opět skloní.
Láska je zvláštní věc. Jednu vteřinu trápí, druhou obšťastňuje. Přijde, když to nejméně čekám a ať chceme nebo ne, ovládá nás.
A možná přináší i radost.
Teď tedy určitě.
autor: Nicy
betaread: Janule
