Přetvářka a papričky

„Tobě hráblo.“
„Jsi blázen.“
„Přestaň se konečně tlemit.“
Jsem šťastný? Zřejmě jo. Nic mi nechybí. Směji se, jsem úspěšný, na všechny okolo milý, nedšený ze všeho.
Přetvářka…
Heh.
Jsem šťastný?
Zřejmě jo. Ale… něco mi chybí. Zároveň brečím, v osobní životě hořce neúspěšný, na sebe milý asi tak, jako se utrhuje na psa a nadšený… to se nerozebírá.
Všichni si mě dobírají, jsem prý zamilovaný, zářím a kdy ji konečně představím.
Přetvářka…
Ji…
Zamilovaný.
Jo?
To už ani mé dvojče nepozná, že je všechno jinak???
Sakra, ale já nechci být herec! Jsem se zřejmě seknul povoláním.
Přetvářka…
Tohle slovo mě tak hlasitě deptá…
Když mě ta myšlenka poprvé napadla, myslel jsem, že mi hrabe. Jo jo, tlemil jsem se na celý kolo a brácha taky.
A v tu chvíli jsem si všiml jeho nádherného úsměvu…
Jiskrných očí…
Dokáží zlomit každou, a teď zřejmě i mě…
„Sit down, please…“ Vyzývá nás angličtinářka.
Posadí se na zadek ve volných džínách…
Co to melu?
Zamilovaný do bratra. Super, ať žije sarkasmus a ironie…

„Good morning, sit down, please…“
Posadí se na zadek ve volných džíná…
Cože co? Co to zase melu?

„Bille? Můžeš mi pomoct?“ Ozve se mamka z kuchyně. Líně se zvednu a jdu za ní.
„Potřebovala bych, abys dokrájel ty papriky a pak je dal na chlebíčky… já jsem domluvená s Jane a už skoro nestíhám… koneckonců je to vaše večeře… Já totiž přijdu až pozdě v noci. Díky.“
„Mno jo…“ Pokývám hlavou a chopím se nože.
Nakrájím jednu papriku, mamka se maluje, druhou, mamka se obléká, třetí, mamka odchází, čtvrtou…
„Auuuuu!!!“ Vykřiknu. Z prstu se vyvalí šarlatová tekutina.
„Co se stalo?“ Obrátím se na bráchu, který stojí ve dveřích…
„Řízl jsem se…“ Můj prst doputuje do úst a snažím se zastavit krev.
Sliny nepomáhají. Vytáhnu ho ven. „Furt to teče,“ postěžuji si…
„Opláchni si to. Počkej minutku.“ Řekne stručně a zmizí.
Poslechnu ho. Skutečně je za minutu zpátky, i s lékárničkou…
„Sit down, please…“ Vyzve mě a já se na něj vyjeveně zadívám. Uvědomí si svá slova a usměje se.
„Co to melu, dyť to je hláška tý dylinky z angliny…“
Můžu na něm oči nechat. Má tak nádherný úsměv!!! Zvednuté koutky, dolíčky a srovnané bílé zuby… tedy ne že bych je neměl i já, ale tady je to přece něco úplně jiného…
Uchopí jemně mou ruku a mně okamžitě přejede mráz po zádech.
Vyhrne mi rukáv. Mám strach se na něj zadívat, protože by nejspíš poznal, co se mnou jeho dotyk dělá…
Obvazuje mi ruku. Je to neuvěřitelné, v prstech mám tisíce jiskřiček a způsobuje mi to i jisté vzrušení… Tak jemné doteky jsem snad ještě nezažil…
Dokončí svou precizní práci a uchopí obě mé dlaně. Z vrchu se na ně zadívá. Jeho pohled ulpí na mírně seškrábaném laku, máme týden volna…
„Tohle se dělá?“ S úsměvem mě pokárá.
„Ještě něco tě bolí?“ Zeptá se tiše.
Rozbuší se mi krev ve spáncích nad šíleným nápadem. Pochopí? Nebo nepochopí?
Lehce kývnu. Vezmu jeho dlaň a přitisknu jí na své prudce bušící srdce.
Pochopí?
Dlaň stále nechává položenou na mé hrudi. Druhou zvedne a pohladí mě po tváři. Pod svou dlaní cítí můj zběsilý puls a po stopě jeho doteků mi málem uhoří tvář.
Jede dlouhými a štíhlými prsty až k mým rtům, které zlehka ohmatává. Pomalu se vzdávám svého srdce, které mi snad vyskočí z hrudi. Vlastně už ani nepatří mě.
Vševědoucně se usměje. Ach bože, ty rty!!! (Boha do toho netahej, ten za nic nemůže).
„Prosím…“ Zachraptím…
„Dočkáš se.“
Nakloní se a dotkne se mého čela svými rty. Pomalu se loučím s dokonalým make- upem.
Jeho rty jsou horké, hebké a vábivé… a já už nechci čekat. Už jsem to dělal dost dlouho. Pozvednu hlavu a vyhledám je.
Pochopil.
Projede mnou vlna malých jiskřiček. Ponořím se do jeho úst a nechám ho, ať si se mnou dělá co chce… ať mě unáší sebou…
Bože já ho miluji…
Moc.
Přetvářka a papričky…
„Lehni si…“
CO TO MELU?
MILUJI TĚ!!!

autor: Nicy
betaread: Janule