Proč to nejsem já?

Proč to nejsem já?

Každý den se ptám.

Proč to nejsem já?

Už nechci dál být sám.

Proč to nejsem já?

Čí je to sakra vina?

Proč to nejsem já?

Když může tě mít každá jiná.

Proč to nejsem já?

Komu šeptáš sladká slova…

Proč to nejsem já?

Vidím tě s ní. Zas a znova.

Proč to nejsem já?

Snad na tebe nemám právo…

Proč to nejsem já?

S chutí bych řek: Nech ho. Je můj, ty krávo!

Ale copak můžu?

Ne!

Přesto dál se ptám:

Proč to nejsem já?

Dobře. Jsem tvůj bratr. Ale já chci být víc!

Proč to nejsem já?

Mám pocit, že bez tebe neznamenám nic.

Proč to nejsem já?

A vůbec, kterákoli…

Proč to nejsem já?

Dívat se na vás dva mě strašně bolí.

Proč to nejsem já?

Ty ani nevíš, jak často se ptám.

Proč to nejsem já?

Netušíš, proč před tebou se schovávám.

Proč to nejsem já?

Proč mám se kvůli tobě trápit?

Proč to nejsem já?

Mám tě políbit a navždy tak ztratit?

Už nemám sílu.

Takhle to nejde dál…

Postrádám víru

a pravdu říct bych se ti bál.

Mám žít jen napůl?

Umírat sám?

Bloumat jen ve snech?

Každý z nich je klam!

Přestávám se ptát.

Vykonám to, co dávno mělo se stát.

Moje rozhodnutí již nic nezmění.

Má osoba se v pouhou vzpomínku promění…

* * *

Chlapec s černými vlasy pečlivě složil kus papíru a napsal na něj úhledně jméno adresáta: TOM.

Pomalým krokem došel až k bratrovu pokoji. Pootevřel dveře. I v šeru viděl zřetelně jeho tvář. Spal klidně, s mírným nádechem úsměvu.

,Jako malé dítě,´ pomyslel si Bill.

Vešel dovnitř a opatrně, pomalounku zasunul Tomovi papír do ruky, napřažené přes okraj postele.

Udělal to. Lehce jej políbil na rty a sledoval, jak se bratrův úsměv rozšířil. Billovi ukápla slza a dopadla zlehka na zem.

,Dost!´ řekl si pro sebe a vyběhl z pokoje. Z pokoje svého dvojčete. Proč mu nemůže říct, jak moc ho miluje? Proč mu nemůže říct, že jeho srdce prahne láskou k němu? Proč mu nemůže říct, jak touží po tom se ho dotýkat, hladit ho…

Může. Ale neudělal to. Bylo pozdě…

* * *

Tom se probudil zděšeným výkřikem své matky. Šel ze zahrady. Chtěl vstát a tu ucítil něco v dlani. Nechápavě rozevřel papír a četl. Jednotlivá slova se mu vrývala pod kůži jako ostrá čepel nože.

„Bille!“ vykřikl zděšeně a běžel na zahradu.

Doběhl až k jednomu ze stromů. Leželo tam bezvládné tělo jeho bratra, nad nímž se křečovitě skláněla a plakala jeho matka.

I Tomovi začaly po tvářích stékat slzy. Těkal pohledem z prázdné lahvičky a dvou zbylých pilulek vedle Billa na jeho tvář.

Potom sotva zřetelně zašeptal: „Bille, já tě přece taky miloval.“

autor: Elis
betaread: Michelle M.