Psycho (CZ verze)

Bill seděl v lavici a slunce na něj pražilo. Po tváři mu stékal pot. Nemohl se soustředit na učitelčin výklad, jen nepřítomně hleděl všude okolo. V tom zpozoroval malého černého broučka. Lezl po lavici a pomalu se přibližoval k jeho ruce, jež doteď klidně ležela. Billovou tváří přeletěl úsměv.

„No pojď sem, maličký,“ řekl mu potichu a natáhnul k broukovi prst. Brouk chvíli váhal, potom však popošel blíže k prstu a s námahou se na něj vyšplhal. Bill se zachechtal. Brouk ho jemně lechtal na prstě.

„No, neboj se,“ opět k němu promluvil s úsměvem, „už bude všechno dobré.“

Ruku s broukem držel před sebou a druhou se natáhnul do jedné kapsy své tašky.

„Hele, podívej se, co pro tebe mám,“ vytáhl ruku na lavici a otevřel dlaň. Na něj ve slunečním světle zazářil lesklý předmět. Jehla. Pomalu ji zvedl a jemně jí pohladil brouka po těle. Brouk začal splašeně pobíhat po Billově dlani, avšak Billovu mrštnému oku neutekl.

„Vždyť se neboj, nebude to bolet,“ znovu se zachechtal. Splašeného brouka chytil mezi palec a ukazovák a jehlou se k němu opět přiblížil. Chvíli ho ní hladil, potom si ji chytil pevněji a pomalu ji zabodával do broukova těla. Vytáhnul ji a opět ji do něho zabodl. Na tváři mu hrál ďábelský úsměšek.

„No vidíš, já jsem ti říkal, že to nebude bolet,“ povídal, když se brouk konečně přestal svíjet v křečích. Bill bez jakýkoliv emocí odhodil brouka pod okno a jehlu opět schoval do tašky. Rozhlédl se. Všichni sledovali učitelku. Nikdo ho při tom neviděl.

Ušklíbnul se. Je tak jednoduché druhým přinášet bolest, aniž by tím někdo jiný trpěl. Podíval se na svého milého spolužáka Nikolase, jenž místo věnování se hodině kreslil obrázek. Tvářil se při tom zamyšleně, snad nevnímal okolí. Jeho rošťácky hnědé vlasy spletené do dredů mu padaly do obličeje, a rty se křivily do pohrdavého úšklebku.

Billa toto přímo přitahovalo, musel nahlédnout. Opatrně se k němu naklonil, aby nevzbudil jeho přílišnou pozornost. Jenomže zdánlivě nic nevědoucí Nikolas měl zřejmě oči všude, zachytil Billův pohled a pohrdavě mu ho opětoval. Do jeho věcí nic nikomu není, a už vůbec ne buzíkovi odvedle! Nápadně se od Billa natočil a posunul na absolutní kraj lavice, díky čemuž teď Bill viděl pouhé tři dredy v hnědavé, nevyživené slámě, které byly nazývány vlasy.

„Na moje vlasy nikdo nemá, a… a kdo ví, jestli od Nikolase něco nechytnu. Třeba nějaké vši… ty prý v dredech bývají,“ pomyslel si Bill.

Ale nechtěl to vzdát tak rychle, nerad prohrával. Proto do jeho zad, které se mu vysmívaly, tvrdě drknul loktem.

Nikolas si ho nevšímal. Vždyť… o přestávce to Billovi natřou, tím si může být jist. A ještě když uvidí tento obrázek…

Ušklíbl se. Na svojí kresbu ještě přičmáral nápis, který vypovídal o situaci na obrázku. Poté jej s tajemným úsměvem schoval do lavice, přičemž se pohodlně usadil v lavici a bezstarostně sledoval průběh vyučovací hodiny.

Billovi se zrychloval dech, měl podezření, že obrázek se týká jeho. A z něho si teda nikdo legraci dělat nebude! Neúprosně se snažil rychlým hmatem vzít Nikolasovi z lavice obrázek, avšak neúspěšně.

„Chtěl by si to vidět, viď, buzíku?“ zasyčel Nikolas a obrázek hodil Patrikovi, leaderovi třídy. Poté obrázek prošel ještě kontrolou několika jiných zraků. Většina třídy nemohla nastávající záchvat smíchu zastavit.

Bill se zlostí ošil. Ruce zatínal v pěst. Zadíval se na Nikolasův krk. Jak by ho jen chtěl mít ve své moci! Prsty mu zastavit přívod vzduchu, dívat se, jak se jeho pohled mění: v očích má respekt… a strach. Ano, strach. Při této představě se Billova ústa opět zkřivily v úsměv. Nechal se unášet svojí krásnou představou.

Nikolas byl otočený k Patrikovi a potichu si s ním měnil úsměšky na Billův účet. Najednou ho zezadu chytily něčí ruce. Nikolas chtěl vykřiknout, ale neměl na to dostatek vzduchu.

„Paní profesorko, paní profesorko!“ zakřičel Patrik.

„Bille! Co to tam děláte?“

Billův úsměv zmrznul.

„On se mi smál,“ povídal chladně a nepouštěl ruce z Nikolasova krku. Ten se doteď nezmohl na žádný odpor.

„Okamžitě ho pustíte!“ křikla profesorka v panice a rozběhla se k místu boje.

„Ano, paní profesorko,“ odsouhlasil Bill. Nevadí, dokončí to jindy. A zařídí to tak, aby viděl do Nikolasových očí.

Nikolas se konečně vzpamatoval a po tváři mu začaly stékat slzy. Takto ho zesměšnit! Vyskočil ze stoličky a s pláčem vyběhl ze třídy. Všechny pohledy se teď upřely na Billa.

„Pane Kaulitz, myslím, že by jsme měli zajít za ředitelem,“ vyhlásila profesorka po chvíli ohromného ticha.

„To nebude potřeba,“ řekl Bill, popadl tašku a chystal se odejít. Na půl cestě ke dveřím se otočil.

„A ještě něco… Prosím dejte mi ten obrázek,“ pokynul hlavou k děvčeti v druhé lavici, které pomalu vstalo a s obezřetností podalo Billovi kresbu, která Nikolase téměř stála život.

„Už mě tu nečekejte,“ zvolal Bill a třísknul dveřmi. Celá třída včetně paní profesorky hleděla na místo, kde před chvílí stál Bill, s údivem.

Bill se rázným krokem blížil k šatnám. Za žádným ředitelem chodit nebude. Ani v téhle škole pobývat nebude, a v žádném případě sem už nikdy nevkročí! Ani kdyby jej k tomu mocnosti pekel nutily!

Chystal se projít prosklenými dveřmi, avšak něco mu v tom zabránilo. Zastavil se. Ve své pravé ruce i nadále žmoulal papírek na němž se vyjímala kresba. S obavami v očích se rozhodl na papírek podívat.

Vyjímala se na něm kresba dvou lidí, a ne ledajakých. Jen jedna jediná slza skanula na papír. Na té kresbě byl Bill a Tom. To by však nebylo nic zvláštního, nebýt toho, že Tom měl hlavu položenou na dřevě a Bill se nad ním tyčil se sekyrou v ruce, která se nebezpečně vznášela u Tomova krku.

Billova tvář nabyla červeného odstínu, supěl zlostí a papírek roztrhal na malé cucky, jenž lehce dopadly na zelené linoleum. Toto si někdo vypije… A nebude to jen ta jedna jediná osoba.

Rozhodně prošel dveřmi, před kterými tak dlouho postával a došel až ke skříňkám, kde si odložil školní tašku. Předtím z ní však cosi vyndal a předmět si vložil do kapsy. Nadále pokračoval školní chodbou ke třídě, v které kromě několika lidí, kteří jej nenáviděli, pobýval i Tom.

Nerozmýšlel se ani pár vteřin, sebejistě zaklepal. Přesně třikrát. Uslyšel, jak třída rázem ztichla a klapavé zvuky, které vytvářely profesorčiny podpatky, se rychle blížily směrem k němu. Na to se otevřely dveře, nimiž mohl pohlédnout do celé třídy a spatřit nejenom profesorku, která jej sjížděla opovržlivým pohledem, ale také žáky, mezi kterými konečně v rohu třídy spatřil Toma. Tomu byl věnován povrchní úšklebek, nad nímž se Tom zamračil. Co může tady chtít?

„Dobrý den, promiňte mi že ruším, ale profesorka Kleinová mě požádala, abych dovedl Toma do jejího kabinetu,“ promluvil Bill rozhodně. Profesorka zdvihla obočí, ale neprotestovala.

„Co jste zase vyvedl, pane Kaulitz?“ ptala se Toma se znechuceným výrazem. Ten jen pokrčil rameny.

„Tak už jděte,“ popohnala ho rázným gestem, protože Tom jakoby přimrznul ke stoličce. Vrhnul obezřetný pohled na bratra, ale z jeho výrazu nevyčetl nic. Popadl teda tašku a vydal se za svým dvojčetem.

„Co chceš?“ ptal se Tom, když se za nimi zabouchly dveře třídy. V poslední době se Bill změnil. Tom se mu raději pokoušel vyhýbat. A na ty chvíle, když se mu to nepodařilo, vzpomínal nerad…

Billovu jemnou tvář opět zkřivil úsměšek.

„Pojď za mnou. Něco ti chci ukázat,“ řekl a vydal se chodbou směrem k záchodům. Tom zůstal chvíli stát uprostřed chodby, ale Billův pohled ho nutil následovat ho. Před dveřmi s nápisem WC-muži chvíli zaváhal, ale nakonec vešel. Jen co se za nimi zavřely dveře, Bill tvrdě opřel Toma o kachličky a za dredy mu zatáhnul hlavu dozadu.

„Komu si to povídal?“ ptal se spěšně a snažil se zamaskovat zrychlený tep.

„Já? Já jsem nic…“ bolestný výkřik přerušil Tomovu řeč. Billova ruka mu zatáhla za dredy ještě silněji.

„Nelži mi! Povídal si to Nikolasovi, že jo?“

„Ne, opravdu, vždyť sem přísahal, že to nikomu…“ Tomovi po líci stekla slza. On byl tvrdý kluk a jen jedna osoba ho dokázala zlomit. A ta osoba právě stála u něj, tahala ho za dredy a bolestivě ho tlačila na chladné kachličky, takže se nemohl ani pohnout. Jeho milovaný bratr – dvojče, kterého měl nadevšechno rád a vždy ho bránil, když mu někdo ubližoval, teď ubližoval jemu. Jak velmi se jen za ty poslední dva měsíce změnil!

„Opravdu mluvíš pravdu?“ ptal se Bill trochu mírněji. Chtěl to už mít za sebou. Nelíbilo se mu, co dělá bratrova blízkost s jeho tělem. A to už delší čas. Srdce se mu rozbouchalo dvojnásobnou rychlostí a on měl najednou šílenou chuť udělat… Ale to je jedno. Bylo to zlé. Velmi zlé. Když na něho pomyslel, cítil ukrutnou bolest. Ta bolest se nedala vydržet. Bolest ho připravila o rozum… Konečně ale zjistil způsob, jak se s bolestí vyrovnat…

Tom se pokusil přikývnout na znak souhlasu, že opravdu mluví pravdu, ale Billova ruka ho stále silně držela. Najednou se Bill jakoby vzpamatoval a pustil bratrovy vlasy. Trochu poodstoupil. Tom s úlevou vydechl. Bill se opatrně usmál a vložil ruku do kapsy.

„Promiň, že jsem ti nevěřil,“ řekl, „a promiň i za všechno, co jsem udělal.“

Tom nevěřícně vytřeštil oči. Že by se vrátil ten starý Bill? Ten Bill, kterého měl tak velmi rád?

Bill vytáhl ruku z kapsy, ale dlaň nechal zavřenou. Tom se na ni podezřívavě zadíval.

„To je pro tebe. Zavři oči a nastav ruku.“

V Tomovi se ozval varovný hlas, ale on ho neposlouchal. Chtěl věřit. Zavřel oči. Billova dlaň se otevřela a na ní ležel předmět, který přednedávnem vytáhl z tašky. Žiletka. Pomalu natáhnul ruku k té Tomově, jemně pohladil jeho teplou pokožku od zápěstí až po loket a vrátil se zpět k zápěstí. Žiletka se ponořila do kůže. Záchodem se ozval výkřik.

Tom zděšeně otevřel oči, a snažil se vytrhnout ruku z Billova pevného sevření. Na to Bill opět přiblížil žiletku, na níž se teď blýskala Tomova krev, nebezpečně blízko k jeho zápěstí. Výhružně se usmál.

„Bille,“ nevěřícně zašeptal Tom, když jeho bratr konečně skončil. Tomovi se zamotala hlava a na nohách se držel už jen díky stěně, o kterou se opíral.

„Bille, proč si to udělal?“ Tomův hlas slábl po každé slabice.

„Příště mi nelži,“ odpovídal mu bratr chladně, a přitom pohledem zachytil krev, jež stékala po Tomově zápěstí. Pár kapek skanulo na zem a rozprsklo se do okolí. Bill to s napětím a pootevřenými ústy pozoroval. Krev, která vytékala z jeho bratra, jej nesmírně vzrušovala.

„Já se obávám, že žádné příště už nebude…“ Tomova pleť nabývala šedé barvy.

„Pojď na chvíli blíž,“ Tomův hlas se téměř ztrácel. Bill zaváhal, ale nakonec přistoupil ke svému dvojčeti.

„Co chceš? Ještě ti to nestačilo?“

„Já chci jen toto…“ Tomovy rty se přiblížily k bratrovým a jejich jazyky se dotkly.

Bill na moment zapomněl na přítomnost. Na to, kde se nachází a co dělá. Nechal se pohltit tímto báječným pocitem, jenž právě prožíval, a sám se zapojil do této žhavé hry mezi nebem a peklem. Jeho ruce po dlouhé době něžně objaly Toma kolem ramen. Všiml si slzy, která bratrovi stékala po líci. Snad dojetím, či lítostí? Nevěděl. Bylo mu to všechno tak líto, a přesto byl právě teď šťasten. Ať se stane po tomto zázračném okamžiku cokoli, nezapomene.

Tomovi unikl bolestný sten, motala se mu hlava. Nohy se podlamovaly, tělu odcházela veškerá síla… Bill jej vyplašeně chytil ještě pevněji. V očích se leskl strach, vzpomínky se vracely. Myšlenky a úvahy nacházely správnou cestu, výčitky zaplavily jeho rozum a srdce…

„Tome ne, prosím…“ šeptal. Toma, který klesnul k zemi, si položil hlavou do klína. Upřeně mu hleděl do jeho očí, v nichž se zračil nejen zármutek, ale i střípek štěstí… Pokud umře, umře šťasten. Se vzpomínkou na poslední okamžik svého života, kdy se v Billovi něco zlomilo, a on se mu poddal. Černá slza skanula na hladký Tomův obličej. Teď si uvědomil úplně všechno. Ubližoval člověku, kterého nadevšechno miloval. Bože, jak velmi se jen za to nenáviděl!

„Odpusť mi to, Tome, odpusť mi to všechno. Já… nevím, jestli to není jen poblouznění, ale asi tě miluji. Tak to teď cítím. A asi jsem to cítil celou tu dobu…“ vylil si Bill své srdíčko, jehož tlukot se musel rozléhat touto celou místností.

„Odpouštím ti, bratříčku… Pojď sem…“ Bill vyslyšel jeho přání a sklonil se k jeho rtům, jež s lehkostí vánku políbil. Podruhé a naposled. Polibek, který smyl veškeré prohřešky minulosti a loučil se s tímto ojedinělým okamžikem. Náhle Tomovo tělo ztuhlo.

„Neee!“ zakřičel Bill a jeho hlas se v malé místnosti hlasitě ozýval. „Tome, ne, prosím!“ po lících se mu spustily slzy. Roztřeseně hmatal po bratrově krku a hledal tep. Pomalu ztrácel naději.

„Tome, neumírej,“ zašeptal. konečně pod prsty zacítil náznak života. Tep byl ale velmi slabý. Tom očividně jen omdlel, ale jestli přežije…

Tiše se posadil do tureckého sedu vedle bratra a pevně stiskl jeho ruku.

Tome… co jsem to provedl? Kladl si černovlasý chlapec otázku, na kterou postrádal rozumnou odpověď. Vždyť jeho bráška zde umírá… jen díky němu. Měl by jít pro některou z profesorek, anebo zavolat záchranku… Ne. Všechno tak bude ještě horší. Znal moc dobře své nitro. K Tomovi by po chvíli byl opět odtažitý, stal by se ještě více nenáviděným, a tím by se nic nevyřešilo. Jeden musí zahynout, potom bude vše v pořádku.

Bill se hořce ušklíbl. Pohledem vyhledal žiletku, jež klidně ležela vedle Tomova těla. Pomalu ji bral do ruky, a proti slunci, které sem malou škvírou v okně pronikalo, si ji prohlížel. Krásně se leskla, a krev třpytila… krev jeho bratra, svého druhého já. Usmál se. Avšak z jeho pohledu čišel vlastní strach.

Pohlédl na bratra a s popřáním krásného života si přiložil žiletku k zápěstí. Křečovitě zavřel oči, a prudce přejel po své kůži. Ucítil štiplavou bolest, ale nechtěl to vzdát. Co si umanul, to dokončí. Řízl po druhé, opět ta bolest. Už chtěl, aby to skončilo, ale smrt stále nepřicházela. Ano, třeba je blázen, ale on si ji zaslouží… zaslouží si pykat za své prohřešky. Za bolest, kterou způsoboval jiným. Opět následoval úsměv – je to tak dobře. Tak to má být. Z jeho levého zápěstí již vytékal silný pramínek krve, ale to mu nestačilo. Nepříjemně se mu motala hlava, a tělem mu procházel neznámý chlad, bylo mu velice špatně. Již potřetí zajel žiletkou až do masa. Usykl. Nebylo mu to v žádném případě příjemné. Žiletka mu vyklouzla z jeho roztřesené ruky, nebyl schopen pohybu. Rudá krev začala po tomto smrtelném zářezu proudem téci, nacházela si cestu do okolí. Z Billa vycházelo všechno jeho zlo, jeho tělo bylo osvobozeno…

S posledním dechem padl k zemi. Jeho pohled se upíral na Toma a potom se jeho ruka dotkla konečků Tomových prstů…

Až půjdeš, já chci jít s tebou

A až umřeš, chci umřít s tebou

Držet tvoji ruku

A odejít pryč…

autor: Shellayn, Licona
betaread: Janule