Bill se jen s velkou námahou zvednul a z očí mu sršely jiskry. Díval se rozezleně na dveře bratrova pokoje, které se před ním uzavřely a on neměl ani ponětí na jak dlouho. Nedokázal uvěřit tomu, že se to skutečně stalo, že k němu Tom dovedl být tak tvrdý, tak neústupný a neoblomný, Tom, který s ním vždycky zacházel jak s porcelánovou soškou, jej od sebe najednou zuřivě odstrkuje a shazuje na zem. Všechno dával za vinu Terese, její zaslepenosti jím samotným. Vyčítal jí to, nebýt její nedočkavosti, neměl by teď před sebou celou řadu problémů, které nebude snadné dovést do zdárného konce. Rozmyslí si, jestli jí dá druhou šanci. Šanci, aby napravila svoji chybu, aby odčinila všechny nepříjemnosti, jež mu způsobila.
Nevěděl proč, ale nějak se mu nechtělo o ni přijít. Neuměl vysvětlit jaký k ní chová vztah, nemohl popsat to, co k ní cítí, bylo to něco mezi přátelstvím a skutečnou přitažlivostí, nemiloval ji, ale na druhou stranu, líbilo se mu, mít ji vedle sebe, kdykoliv si zamane. Nedalo se jí upřít, že měla něco do sebe, jistěže by ji dovedl postrádat, ale proč to dělat, když to není nevyhnutelné.
Znervózňoval jej Tomův postoj, byl až příliš suverénní a rozhodný, vypadalo to, jako by se v něm vzedmul všechen vztek, nahromaděný za ty měsíce neustálého bedlivého dohledu a nekonečných otázek. Opravdu by jej byl schopen opustit? Ne, tomu nevěří. Jsou stvořeni jeden pro druhého, ačkoliv v Boha nikdy nevěřil, byl si naprosto jist, že právě jím bylo dáno, aby se jejich cesty staly nerozdělitelnými. Nikdo mu jej nevezme, postará se o to, využije jakoukoliv záminku, jakoukoliv nejkrajnější možnost k tomu, aby jej získal zpět. Měl své věci rád a Toma z nich měl úplně nejradši.
Teresa dopadla s pláčem na postel ve svém pokoji, laděném do pastelových barev a tiše zavzlykala do polštáře. Tak strašně jí ubližuje! Copak všechno, co pro něj dělá, je málo? Kolikrát už vstávala kolem druhé hodiny ráno jen proto, že se Billovi zachtělo nebýt tu noc doma, procházet se po ztemnělých cestách a ona vždycky bez řečí kývla. Kolikrát už musela snášet jeho nesnesitelné nálady, způsob jakým s ní mluvil, doslova z něj odkapávala arogance, dokazoval si, že ona si stejně nikdy nebude stěžovat, že by ji mohl klidně uhodit a ona neřekne ani slovo. A měl pravdu! Mlčela by, ať by se k ní zachoval jakkoliv, její touha po něm by absolutně všechno přebila, nic nemohlo být silnější než její city k němu.
Bill nerozhodně přešlapoval kolem svého okna a usilovně přemýšlel. Na jejich ulici pomalu dopadala tma a na nebi se objevovaly první náznaky hvězd. Věděl, že existuje východisko, věděl, co na bratra platí. Uvědomoval si, že zachází do mezních hranic, že většina lidí by to na jeho místě vzdala a prostě by se smířila s faktem, on ale nic takového neměl v úmyslu. Byl rozhodnut. Tom nebude moci uhnout, dotkne se jeho nejcitlivějšího místa, jeho největší slabiny, tam kde jej to bude bolet nejvíc a znovu si jej k sobě připoutá. Teresa půjde stranou, na nějaký čas. Obětuje pár jejich společných schůzek, nebude pro něj těžké je oželet.
Musí teď na nějakou dobu zmizet z jeho života, není pro ni vhodná chvíle. Spokojeně se pousmál. Bratr jej neodmítne, zaútočí na něj z příliš citové stránky a on podlehne. Možná jej nakonec bude i prosit, bude slibovat. Mohlo jej to napadnout už dřív, je to velmi účinná zbraň.
Bez zaklepání vstoupil do bratrova pokoje a upřel pohled na Toma, ležícího na posteli. Oči měl pevně zavřené, chtěl všechno zaspat, alespoň na chvíli uniknout ze všechno co jej obklopovalo, z toho, co jej tížilo. Bill si klekl k jeho posteli a něžně přejel prsty po jeho tváři. Hladil jej po bledých lících, sjížděl dlaní až na krk a bratra probudil teprve v okamžiku, kdy položil bříško svého ukazováčku na jeho smyslné rty. Tom otevřel doširoka oči a v první chvíli se nemohl zorientovat. Bill se nad ním stále skláněl se zvláštním výrazem ve tváři.
„Co tady děláš?“ zašeptal Tom a prudce se vymrštil do sedu. Bill se na něj zlehka pousmál.
„Jdu si lehnout, tam, kde je moje místo. Vedle tebe.“
Bratr se na něj nechápavě podíval.
„Ty ses úplně zbláznil! Jdi, jdi pryč. Jsi jako posedlý, copak pořád nedokážeš pochopit, že my dva už nemůžeme dál?“
„Ale ty mě nebudeš odmítat, přísahám, že mě nebudeš odmítat,“ zvýšil Bill hlas.
„Měl bys jít,“ prohlásil tvrdě Tom.
„Ne, Tome, já neodejdu, ty sám mě nenecháš jít. Copak sis vážně myslel, že ti dovolím, abys měl šanci být s někým jiným? To bych tě nesměl tak zbožňovat.“ Toma začínal tón bratrova hlasu děsit, neznal jej takového, nevěděl, jak má reagovat, nevěděl, jak jej uklidnit, byl zmatený. Bill se zdál naprosto sebejistý, nepřipouštěl sebemenší námitky.
„Už s tím nemůžeš nic dělat,“ špitnul Tom. Bill vstal.
„Jestli mě necháš, raníš nás oba! Víš co se stane, Tome? Odejdeš a ublížím si! Rozumíš? Ublížím si…“
autor: Heidi
betaread: Janule
