Tom se ne bratra podíval prázdným pohledem.
„Co chceš, abych ti na něco takového řekl? Nekleknu si před tebe a neodprosím tě, abys přestal takhle mluvit, nesmažu všechno za posledních pár měsíců jenom proto, že mě citově vydíráš a snažíš se útočit přes sebe, protože víš, že pro mě příliš moc znamenáš.“ Tom nevěřil, že by bratr byl ve skutečnosti schopen něčeho takového, byl přesvědčen o tom, že mu chce jen nahnat strach, vyděsit jej, aby se k němu choval mírněji, aby ještě všechno přehodnotil a dal mu další šanci. Dal by mu ji, tak strašně rád by mu ji zase dal, představoval si, jak by pokračoval jejich život, kdyby se mezi ně nevpletl někdo třetí, jak by prostě jen navázali na místo kde skončili.
Byl si jist, že Billovo nesnesitelné chování nepotrvá navěky, je to etapa určitého jeho životního období, nechtěl věřit, že by se bratr skutečně tak silně změnil, že by zmizela jeho útlocitná povaha, kterou na něm tak obdivoval, kterou na něm zbožňoval. Měl pocit, jako by se Bill svým odmítavým postojem snažil obrnit vůči otázkám, na které neznal odpověď, celý život si byl sám sebou naprosto jistý, ale teď najednou začínal rozeznávat zmatek, rozčarování.
Když s Tomem začínali poznávat jeden druhého ze stránky, která pro ně byla dosud naprosto uzavřená, všechno mělo takové zvláštní kouzlo, ani jeden z nich nevěděl, jak se věci vyvinou, jestli budou vůbec schopni v něčem takovém pokračovat, jestli v sobě najdou dostatek odvahy a přesvědčení o tom, že takhle to chtějí, že je to opravdu to, co si zvolili, že ničeho nelitují. Začátky bývají nezávazné, jsou jako křehká mýdlová bublina, kde stačí malý závan větru a ona praskne, nic z ní nezbude. Většina lidí by zareagovala na překonání té nejtěžší, nejobtížnější časti s úlevou, že ta doba nejistoty je za nimi, že se jim otevírá úplně nová sféra. Bill zareagoval naprosto obráceně.
Dělalo mu problémy zorientovat se v novém způsobu života, byl zvyklý, že nejdůležitějším člověkem je pro něj on sám a najednou si uvědomil, že Tom začíná pomalu získávat to výsostné místo, že mu na něm začíná až příliš záležet, příliš moc pro něj znamenal a přepadla jej neovladatelná paranoia, že by jej mohl ztratit. Až nepříčetně jej děsil pocit, že může přijít o někoho, kdo je pro něj tak důležitý, na kom mu tolik záleží. Bál se o jejich blízkost tak usilovně, že si neuvědomoval, jak jej postupně začíná vlastníma rukama ničit, kousek po kousku zaháněl bratra svými neustálými výlevy zlosti do kouta, dával mu čím dál méně prostoru, byl jako jeho stín, málo mu důvěřoval.
Vypadalo to, jako by porušil všechna pravidla, která sám vyžadoval, ale sám je ovšem nedovedl respektovat, protože byl příliš zaslepený. Pohlédl na bratra svýma oddanýma něžnýma očima a Tom v nich poprvé za celou tu dobu zachytil střípek toho neposkvrněného nitra, které tak důvěrně znal, které mu chybělo a dal by všechno na světě za to, aby se navrátilo zpět.
„Nechci nám ubližovat, ale nemám jinou možnost!“ špitnul tiše Bill a sklopil oči.
„Zavinil jsi to sám. To je pro tebe tak typické, svalovat vinu na všechny ostatní ještě si potom hrát na oběť. Já ti prostě nedám všechno a nedám ti to hned! Nevěřím, že by sis něco udělal, na to máš moc rád sám sebe a ani kvůli mně bys tak daleko nezašel. Chceš mě zpátky? Dokaž mi, že pro mě má smysl dávat ti další šanci. Nemusím to udělat, po tom všem, jak jsi mi lhal a celý ten čas chodil za ní, bych s tebou nemusel vůbec promluvit a byl bych v právu. Přiznávám, neumím tě dostat z hlavy a ze srdce už vůbec ne, jsou chvíle kdy tě nenávidím, ale to prostě nedokáže zabránit tomu abych tě miloval. Ukaž mi, že ti můžu znovu věřit.“
„Nebudu čekat na to, že až se ti zlíbí, tak mě s velkou slávou vezmeš zpátky a při každé příležitosti mi budeš připomínat, že jsem vedle tebe jen díky tvé velkorysosti!“ křikl rozčileně Bill. Věci se nevyvíjely tím směrem jakým si představoval.
„Ale nemáš jinou možnost,“ sykl Tom. „Jestli chceš, můžeš si jít za ní. Běž, nemusíš tady zůstávat, už nemusíš nic skrývat. Ale já vím, že ty tam jít nechceš. Kdyby ano, dávno jsi tam už byl a nečekal na můj souhlas. Chovej se tak, jak to očekáváš ode mě a možná budeme mít ještě nějakou budoucnost.“
Bill rozzlobeně trhl hlavou. „Nebudeš mi říkat co mám dělat, nikdo mi to nebude říkat! Netvrdil jsi snad, že mě chceš takového jaký jsem? Že bys na mě nic neměnil, že jsem podle tebe ztělesnění všechno krásného co si jen dovedeš představit? Že máš rád to co je na povrchu i to co je uvnitř? Nepřesvědčoval jsi mě snad o tom?!“ Tom sklopil zrak k zemi promnul si dlaň.
„Jenomže tohle nejsi ty. Ten koho chci, je někde uvnitř a ty ho v sobě postupně zabíjíš…“
autor: Heidi
betaread: Janule
