Bill rozezleně třísknul dveřmi bratrova pokoje a musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby docílil uklidnění. S tímhle nepočítal. Byl si na sto procent jistý, že bratra vyděsí natolik, aby zapomněl na jeho malé provinění a láskyplně se k němu navrátí. Vůbec by jej nenapadlo, že jej Tom tak strašně snadno prohlédne, že v okamžiku pochopí o co mu jde, že své výhrůžky nemyslí vážně, že vlastně vůbec nechce realizovat, jen potřebuje nějakou věrohodnou záminku. Byl podrážděný a neskutečně mu lezly na nervy Tersiny pokusy jej zkontaktovat. Volala mu průběžně každou půlhodinu, ale on ji ignoroval, nevšímal si její neutuchající snahy, nezajímaly jej její omluvy, které mu vyjadřovala prostřednictvím zpráv.
Vlastně ani sama nevěděla za co se omlouvá, neviděla nic tak proviňujícího na tom, že zašla do domu svého přítele, přesvědčit se, že je v pořádku, když nedorazil na jejich smluvenou schůzku. Nechápala, co mohlo Billa tak rozčílit, vždyť neřekla nic špatně, zdržela se u nich pouhých dvacet minut. Je sice pravda, že si na jeho bratrovi všimla drobné zaraženosti a momentu překvapení, ale nepřikládala tomu velkou váhu. Naopak ji mrzelo, že tak blízkému člověku, jako je pro Billa Tom, neřekl o jejich vztahu, Billův bratr o ní neměl vůbec tušení, vypadalo to, jako by se o ní nikdy nezmínil ani slovem. Tyhle starosti teď ale vypouštěla z hlavy, přepadalo ji zoufalství, že Bill se skutečně zlobí a že ji už nevezme zpátky k sobě, že to s ní skončí a ona už se jej nebude moci nikdy dotknout. Nebral její telefony, ignoroval sms zprávy, prostě pro něj už vůbec nebyla.
Tom se prohraboval stohem papírů, na nichž bylo popsaných pouhých pár řádků a zbytek tvořily mohutné čáry, jimiž své dílo svérázně škrtal. Už dlouho nenapsal žádnou melodii, poslední týdny měl myšlenky na úplně jiné věci než na tvoření hudby, zaměstnávaly jej jeho osobní problémy a práce byla to poslední, nad čím přemýšlel. Dnes má konečně čas, všechno je vysvětleno, není už žádné tajemství. Přesto nedovedl vymyslet jedinou použitelnou skladbu.
V hlavě měl stovky nápadů, byl naplněn pocity v celé své podstatě a nic z toho nedokázal přenést na papír, nic mu nedávalo smysl, ať už tužka v jeho zpocených rukou vykouzlila cokoliv, znělo to truchlivě a navozovalo tísnivou atmosféru. Jeho současné rozpoložení ale nebude nahrávací společnost ani v nejmenším zajímat. Zmuchlal další list do neforemné koule a mrštil s ní přes celou místnost. Musí si jít dát studenou sprchu, potřebuje nějak rozproudit ztuhlou krev v žilách, nemůže být pořád tak křečovitý a bez pozitivity. Svět se bude točit dál, i když nebude Bill po jeho boku. Nic se nemění, jednou to prostě utichne, jednou si na to už ani nevzpomene, nic netrvá věčně.
Postavil se na ztěžklé nohy a houpavě došel až ke koupelně, kde vzal automaticky za kliku. Překvapilo jej, že je zamknuto. Bratr tam byl před více než hodinou a půl, měl za to, že už je dávno u sebe v pokoji, vůbec jej nenapadlo, že by mohl být ještě uvnitř. Na okamžik jeho hlavu přepadla jedna myšlenka, ale ihned se ji snažil zapudit. Ne, to je hloupost. Krátce zaklepal.
„Bille? Mohl by jsi už snad skončit, ne?“ nedostalo se mu žádné odpovědi. Rozhodnul se zvýšit hlas. „Bille! Tak vyjdeš ještě dnes?!“ když se ani po jeho další otázce zpoza dveří neozýval žádný zvuk, polila jej vlna strachu. Pořád tomu sice nevěřil, nechtěl tomu věřit, ale v jeho očích byla znatelná mírná panika. „Otevři! Slyšíš? Otevři!“
Bill se pousmál.
Bylo mu jasné, že přijde. Stálo ho to sice hodnou dobu čekání, ale nakonec ho stejně dostal tam, kam potřeboval. Vnímal strach v jeho hlase, poznal to na něm, bylo prostě patrné, že mu není lhostejný.
„Jdi pryč“ řekl tichým hlasem. Tom pocítil neskutečnou úlevu, na druhou stranu však věděl, že není všechno pořádku.
„Pusť mě k sobě, Bille.“
„Nezajímám tě, tak jdi.“
„Pořád mě zajímáš! Pořád jsi můj bratr, nechci abys udělal nějakou hloupost!“ Bill se ušklíbnul.
„Víš dobře, že ani jednomu z nás už nikdy nebude stačit to, že jsme bratři. Nemusíš se starat o to co dělám, sám jsi mě poslal pryč!“
„Nemyslel jsem to tak!“ zašeptal Tom. Byl schopen říct v tu chvíli cokoliv, jen aby Bill otevřel dveře, potřeboval se přesvědčit, že mu nic není, musel s ním prostě promluvit. „Možná ještě není úplný konec Bille, všechno se dá zachránit, když budeme oba chtít, ale teď už prosím odemkni!“
Přesně to chtěl slyšet. Příslib, že všechno je možné, že můžou slepit jejich na kusy rozbité propojení, že je ochoten na to přistoupit, že nic není ztraceno. Toma dovedl k slibu strach o bratra. Bill usoudil, že je správný čas zrušit mezi nimi tu barikádu. Sáhl po žiletce, která ležela připravená na pravém okraji umyvadla a musel koncentrovat všechnu svoji energii na to, aby na svém bledém zápěstí vytvořil uzounkou rudou rýhu, z níž se pomalu začala řinout krev. Tiše usykával bolestí a v duchu se modlil, aby se ranka zahojila bez jizvy na jeho heboučké pokožce. Kdyby neudělal alespoň tento malý krok, Tom by mu nikdy neuvěřil, že měl skutečně úmysly, o nichž se jej snažil přesvědčit. Povolil zámek…
autor: Heidi
betaread: Janule
