Bill něžně přejel bratrovi jazykem po hrudi. Chtěl zklidnit jeho prudké oddechování, jež se dralo zpoza jeho mírně rozevřených rtů. Tom zavřel oči. Teď, když jen vyčerpaně leželi vedle sebe a ani jednomu z nich se nechtělo promluvit, si více než kdy předtím uvědomoval, že se nechal zlákat příliš hloupě a příliš snadno. Kdyby tolik nespěchali, jejich přechod do normálu by byl mnohem plynulejší, měli by mnohem větší motivaci chovat se jeden k druhému tak jak by měli. Teď Billa nebude nutit vůbec nic, může se vrátit ke svým zvykům, protože jej sám Tom ujistil, že má to obrovské umění, si za každou cenu vydupat splnění svých přání a nenajde se nikdo, kdo by se odvážil říci ne.
Na druhou stranu však chápal, že není možné všechno vyčítat pouze Billovi. On jej nenutil, sváděl jej, ale on mohl odmítnout. Nemusel se mu poddat, nemusel přijmout jeho ruku, kterou mu podával, aby si za ním lehnul na podlahu. Je to o jeho vlastní vůli, která je proti bratrovi naprosto imunní a dalo se předpokládat, že tomu tak i zůstane.
„Co je to s tebou?“ zeptal se škádlivě Bill, když už nevydržel pozorovat jeho ztrápený, zamyšlený výraz.
„Nebyl ten správný čas.“ Bratr se na něj posměšně podíval, vstal a omotal si kolem boků ručník.
„Bože, vyvádíš jako kdybych tě příliš brzy připravil o nevinnost, měl by sis konečně uvědomit, že po tom co máme za sebou, je už úplně jedno, jestli se mnou skončíš v posteli dnes nebo zítra. Oběma se nám ulevilo, oba jsme to potřebovali, tak se tím tolik nezaobírej!“ obořil se na něj Bill a odkráčel do pokoje. Tom jej následoval a dokonce přešel bez námitek i fakt, že si bratr stěhuje své věci opět k němu, aniž by se jej na cokoliv zeptal.
On vidí všechno tak strašně jednoduše! Kam se poděly chvíle, byl pro něj Bill ta nejcitlivější bytost na světě, kdy pro něj každý polibek znamenal neskutečně moc, to byl právě on, kdo se snažil jejich vztah udržet v rovnováze.
Neuvěřitelně mu chyběl, netoužil po ničem jiném, než aby se ráno probudil a vedle něj neležel sebejistý a emočně chladný Bill, ale ten druhý, ten kterého znával, ten, pro nějž se vzdal všeho ostatního, vzdal se nároku na běžný život.
„Myslíš, že když se mi jednou nabídneš, tak je mezi námi všechno v pořádku? Myslel jsem, že budeme postupovat pomalu, že neuděláme ty samé chyby,“ ozval se úpěnlivě Tom. „Nemůžeme udělat žádné chyby, protože tě miluju,“ ušklíbnul se bratr.
„Proč to říkáš ironicky, Bille? Proč? Proč ti to najednou nevěřím?“ Bill na okamžik přerušil pečlivé urovnávání oblečení do širokých polic a přistoupil k bratrovi. Měl ve tváři výraz, jakoby mluvil s dítětem, blahosklonný a přesvědčující. Položil Tomovi ruce kolem pasu a několika pohyby prstů stáhnul ručník, který si podle jeho vzoru také vzal.
„Budu hodný, rozumíš? Když se ti něco nebude líbit, řekneš mi to a já prostě přestanu souhlasíš?“ zašeptal mu sladce do ucha jemně jej políbil na rty. Než bratr stačil odpovědět, vyměnil si s ním další polibky.
„A Teresa?“ zeptal se suše Tom. „Ta je minulost,“ ujistil jej Bill a v duchu děkoval, ještě že umí poměrně dobře lhát.
„Potřebuju na vzduch, nebude ti to vadit?“ špitnul Tom. Opravdu chtěl být na chvíli jen sám, provětrat si hlavu a utřídit myšlenky. Za okny vládla absolutní tma, což mu vyhovovalo. Bude mít příjemný klid a nerušené soukromí.
„Jistěže ne,“ pousmál se Bill. Pokoušel se být alespoň na úvod milý. I když by nejraději řekl, že nechce nic jiného, než aby bratr zůstal s ním, přemohl se a hrál velkorysého. Možná se to tímto způsobem naučí. Musí dát bratrovi alespoň na chvíli pocit volnosti, musí to prostě překousnout.
Toma uklidňoval studený ostrý vítr, který jej zlehka bodal do tváří a vymazával z nich jejich horkost. Promítal si zpětně dnešní den a uvědomoval si, že se díky Billovi stává mírnějším a mírnějším. Kdyby to nebyl on, vykopnul by jej ze svého života za všechnu tu bolest, za všechen ten zmatek a nejistotu, kterou mu za ty měsíce způsobil. Kdyby to nebyl on, nechtěl by s ním mít nic společného, zapomenul by na něj, nikdy by na něj nemyslel a nikdy by se neobjevoval v jeho snech.
Ale byl to on. Bill je jedinečný po všech stránkách. V jeho přítomnosti myslí a jedná úplně jinak, přeskupil jeho hlavní hodnoty, změnil jeho touhy a cíle, jeho svět se semknul v jednoho člověka. Tom se pousmál. A on za to byl šťastný. Bylo to tak neuvěřitelně absurdní, že po tom všem v sobě ještě pořád nenašel ani malinkou špetku zloby nebo nenávisti, cítil k němu pořád to samé, bylo to neproniknutelné. Jako by emoce vůči Billovi byly uzamčeny a zakořeněny hluboko v jeho srdci a nepřipustily k sobě žádné další vlivy.
Zůstávaly v té samé, nezměněné podobě. Tom se zastavil před jedinou kavárnou, kde zůstávalo otevřeno až dlouho do noci. Několik lidí se vyhrnulo ven s velkými papírovými kelímky s kávou a mizeli ve smetanové tmě neznámo kam. Usoudil, že není špatný napít se něčeho horkého. Bylo ledově chladno a větve holých stromů ve větru nepříjemně skučely. Vešel dovnitř, kde se postavil k malému pultu a nadiktoval svou objednávku. Jen co mladá dívka odběhla jeho přání vyřídit, dotkla se Tomova ramene něčí ruka…
autor: Heidi
betaread: Janule
