Bill složil zničeně svou hlavu do dlaní. Bylo mu tak zle, cítil, že jeho srdce bije mnohem silněji než je obvyklé a na čele mu perlí kapky potu. Nevydrží to, dal sice sám sobě ultimátum, že musí přestat, že to příliš ovlivňuje jeho chování, že aniž by chtěl, nevědomky ubližuje všem kolem sebe, všem, pro které něco znamená. Pořád si před očima vybavoval Tomův zklamaný výraz, když se na něj nechápavě díval, když nevěděl co se s ním děje, když ho nepoznával, chtěl mu pomoci, ale nevěděl jak. Nikdy by se mu s tím nesvěřil, nepřiznal by takovou slabost, že se nedokázal správně vyrovnat se svým vlastním životem, že to, co ostatní lidé prožívají zcela automaticky, je pro něj zničující.
Asi by jej nepochopil, on sám to neuměl vysvětlit, prostě se to stalo, byl to ten nejjednodušší způsob, jaký ho v té chvíli napadl a teď už bylo zkrátka moc pozdě vzít to zpátky. Věděl, že se vytrácí jeho osobnost, že je podrážděný a nedůtklivý, snadno se rozčílí a nechá vyprovokovat. Ale jak má být milý, když na sobě každou chvíli pociťuje bolesti, když ví, že bez další tablety už nevydrží ani minutu, když mu začnou chladnout ruce a zpomalovat se dech, cítí tlak na hrudi a spánky mu tepou. Je to stále častější, stupňuje se to, nevěděl co má dělat, nešlo přestat, ale ještě horší bylo pokračovat, bylo mu jasné, kam směřuje, ale neznal žádnou jinou cestu, jak se tomu vyhnout.
Neměl tak silnou tělesnou strukturu, neustál by ty bolesti. Snažil se nemyslet dopředu, nedívat se do budoucnosti. Současnost pro něj byla sama o sobě náročná a neměl zájem si přidělávat další starosti vyhlídkami na svůj další osud. Třeba se něco stane, třeba jej z toho labyrintu někdo vysvobodí. Sám tomu nevěřil, ale upínal se k té myšlence, jako k jedinému záchrannému lanu. Prudce vstal od stolu a nevšímal si židle, která po jeho rychlých pohybech s hlukem dopadla na zem.
Byl slabý, neměl vůli, přiznával to, prostě ji neměl, Nedokázal se udržet víc než pár hodin, čelo měl už od potu úplně lesklé, musel si stáhnout vlasy, protože je znervózňovaly prameny, jež mu zasahovaly do očí. Popadl svoji tašku a třesoucíma se rukama vytáhnul z jejího dna plastovou lahvičku. Trvalo několik minut, než se mu podařilo otevřít chvějícími se prsty uzávěr a vysypal do své dlaně tři drobné pilulky. Při třasu, který ovládal jeho tělo, rozsypal ještě několik dalších kolem sebe a byl nucen je pečlivě vysbírat, aby nedal Tomovi jediný důvod k podezření.
Jakmile uchopil sklenici s vodou a zálibně se zadíval na nejsilnější léky pro tišení bolesti, které bylo možné sehnat, všimnul si za svými zády povědomého stínu a vyděšeně ucukl.
„Tome!“ vyjekl polekaně do zvuku sklenice, tříštící se o podlahu a neslyšného tónu tří drobných tabletek, padajících do rohu kuchyňské linky.
„Nechtěl se jsem tě polekat,“ prohodil něžně bratr a opatrně k němu přistoupil. Dvěma prsty si nadzvednul jeho tvář a jemně se přitisknul na jeho chvějící se rty. „Půjdeme nahoru, co říkáš? Měl by ses trochu vyspat, vypadáš unaveně. Co je to s tebou? Proč se tak třeseš?“
„Je mi jen zima, to nic. Víš co? Běž napřed, vezmu si ještě něco k pití a přijdu hned za tebou.“ Tom na něj pohlédl a pokrčil rameny.
„Taky bych si něco dal, chceš uvařit něco teplého?“
Bill v duchu zaúpěl a začínal se ho zmocňovat opravdový strach. Věděl, že je na tom fyzicky už hodně špatně a jestli si co nejdřív nevezme svůj obvyklý příděl, nedovede skrývat před bratrem své bolesti. Přesto jej nedokázal od sebe odehnat ani na minutu, jako naschvál se kolem něj Tom motal celou dobu, dokud s děsem v očích a těžkým dechem konečně nesouhlasil, že si půjdou společně lehnout.
Doufal jen v to, že se s ním bratr nebude chtít milovat, protože to by jednoduše nezvládl. Měl teď úplně jiné myšlenky, v hlavě mu blikal výstražný signál, že už brzy bude zle. Modlil se, aby po něm Tom nic nechtěl, aby nevyžadoval jeho něžnosti, ani konverzaci, nebyl by schopen poskládat jednu souvislou větu. Všimnul si, jak se na něj bratr dívá, že mu jistě neuniklo, že všechno není v úplném pořádku a nebyl si jist, jestli jeho výmluva, že má pouhou zimnici, byla dostatečně přesvědčivá. Tom jej zlehka objal. Ještě pořád k němu neměl důvěru, pořád v něm přetrvávalo všechno co se stalo teprve před nedávnem, ale prostě se nemohl ubránit tomu ochranářskému sklonu, který k němu neustále pociťoval.
Něco mu říkalo, že jej musí držet, hladit jej něžně po vlasech a zahřívat jej svým vlastním tělesným teplem. Dnes nebyla vhodná atmosféra na něco víc než jen drobné polibky. Oba se zdáli unavení a vyčerpaní, potřebovali odpočinek a potřebovali v klidu přemýšlet. Tom už brzy tiše a pravidelně oddechoval, jeho ruka byla přehozena přes bratrovo břicho. Bill odpočítával vteřiny. Začaly se ho zmocňovat mohutné křeče a vlasy se mu lepily na horkou tvář. Musel vstát, neměl jinou možnost…
autor: Heidi
betaread: Janule
