Bill prudce vydechl a pomalu se sesunul k chladné zemi v místnosti zalité tmou a jemně ozářené měsíčním světlem, pronikajícím dovnitř nezataženými okny. Promnul si oči a nějakou dobu zíral bezmyšlenkovitě do prázdna, protože nebyl schopen se soustředit na nějaký záchytný bod. Nevydržel to, zase to nevydržel. Už ani nevěděl, kolikrát si slíbil, že dnes už to bude naposled, že jenom zažene ta strašná muka a zítra už bude jeho vůle daleko silnější. Nikdy nebyla. A on postupně začal přicházet na to, že ani nebude.
Nezvládne to sám, vzal si příliš velké sousto a na příliš dlouhou dobu. Musel počkat několik desítek minut, než se jeho tělo vrátilo postupně do normálu, vymizel neskutečný třas i křeče, ruce i tvář se znovu začaly prokrvovat a on získával trochu přirozenější barvu, než křídově bílý odstín. Při pohledu do zrcadla se téměř zděsil. Chvíle bolestí se na něm podepsaly mnohem razantněji než očekával. Pod očima mu vystouply hluboké načernalé kruhy a jeho lícní kosti působily ještě ostřejším dojmem. Věděl, že zhubnul ve tváři, měl až nehezky vyrýsované linie, které mu dodávaly výraz únavy a vyčerpání.
Dobře si uvědomoval, že ztratil i určité množství ze své tělesné váhy, i ze své nevelké hmotnosti ještě přišel o několik kilo, díky působení vysoce návykových léků, které svými účinky zatěžovaly činnost srdce a postupně ničily jeho imunitu. Nebyly určeny k dlouhodobému užívání, pouze pro jednorázové a nevyhnutelné případy, Bill ani netušil jak strašně moc si zahrává se svým životem. Nevšímal si varovného nápisu na lahvičce, který upozorňoval, že nadměrná dávka může způsobit okamžitou zástavu srdce. A on své příděly týden po týdnu zvyšoval, to co mu stačilo před několika měsíci, se za tu dobu ztrojnásobilo. Nevěděl, kde jsou hranice. Prostě riskoval, že bude mít štěstí a nepřekročí je.
Tom si nebyl jist, jestli má bratra probudit. Bylo mu až podezřelé, jak dlouho poslední dobou spává. Vždycky se rád povaloval v posteli, ale teď na něm bývávala čím dál tím více patrná únava, přestože za sebou neměl vůbec žádnou fyzickou námahu. Pohladil jej po čele a počkal, dokud neotevře oči.
„Je poledne,“ usmál se na něj.
„No a?!“ obořil se na něm Bill nevrle, ale jakmile spatřil jeho překvapený výraz, rozhodl se ovládat a nadzvedl svoji přikrývku, na znamení, že se k němu smí přidat.
„Pojď ke mně,“ přitáhnul si jej Tom k sobě a žádostivě přejel dlaní po jeho stehně.
Nemohl si pomoct, i přesto všechno, co se mezi nimi odehrálo, všechno špatné a bolestné, pořád pro něj znamenal nejpřitažlivějšího člověka, ještě stále se nenašel nikdo, kdo by mohl tuto jeho pozici ohrozit, nikdo jej neuměl dostat pouhým pohledem do napjatého vzrušení, nikdo jej neuměl jediným pohledem absolutně zchladit.
Přejížděl rukou po jeho plochém břichu a nenápadně se svými prsty dostával pod tenkou látku trička, která skrývala jeho dětsky hladkou pokožku. Jakmile se dostal k jeho vstouplým žebrům, zarazil se.
„Co se děje?“ podivil se Bill.
„Ani jsem si nevšimnul, že jsi tolik zhubnul“ řekl překvapeně Tom.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ obořil se na něj bratr, protože jakákoliv zmínka, která se týkala jeho stále se zvyšující závislosti, jej rozpalovala. Nechtěl, aby o tom musel mluvit, bál se, že jej zná Tom natolik dobře, že by poznal jeho lež.
„Ne, ale měl by ses šetřit. Já… měl bych na tebe víc dohlédnout, poslední měsíce byly náročné, potřebuješ odpočívat. A najíst se, Bille.“ Billa tato diskuze čím dál více znervózňovala, Tomova naivita mu přišla až směšná. Jistě, nemohl vědět, že na tak prudkém poklesu váhy se podepsala neustálá konzumace neúměrného množství léku, který pohání metabolismus neskutečnou rychlostí, což zevnitř ničí jeho tělo.
„Když jsi se mnou včera spal, tak ti to nevadilo,“ sykl dotčeně Bill.
„Nezaměřoval jsem se na to…“
„Ach, jistě, chápu, že tě zajímala jiná část,“ ujistil jej ironicky Bill a prudce se zvednul z postele. Nemínil takové řeči poslouchat i nadále.
„Nemyslel jsem to špatně, mám o tebe prostě jen starost! Bojím se o tebe, vím že je to už asi paranoia, ale nemůžu si pomoct. Chci, abys byl v pořádku a nic ti nechybělo, udělal bych pro to cokoliv,“ prohlásil naléhavě Tom.
Bill chtěl ještě něco dodat, ale neměl k tomu příležitost, protože musel zamířit rychlými kroky do koupelny. Z nosu se mu řinul proud krve a zabraňoval mu normálně dýchat. Nestalo se to poprvé, něco podobného se mu stává až nepříjemně často, samozřejmě že věděl, čím je to způsobeno, ale teď prostě nebyla možnost se tomu nijak bránit. Tom zaslechl je hlasité zabouchnutí dveří a bratrovo kašlání. Zvědavě se naklonil. Měl by za ním jít, vyběhl z pokoje tak rychle. Od jeho úmyslu jej odradilo táhlé vyzvánění telefonu, na jehož display se zobrazovalo neznámé číslo…
autor: Heidi
betaread: Janule
Tak Bill je na to už hodně špatně kdy na to přijde Tom.