Bill se musel oběma pažemi opřít o okraj umyvadla, aby jeho slabé tělo nesklouzlo k zemi. Před očima měl černo a v krku cítil obrovské sucho, že téměř nemohl polykat. Občas se jej zmocňovaly podobné stavy náhlé bodavé bolesti, která jej na okamžik úplně ochromila a znemožnila mu normální pohyb či uvažování. Měl čím dál větší strach z toho, že jej něco takového zastihne na veřejnosti a ne pouze v soukromí domova, jak tomu bylo doposud. Jistě, mohl by se donekonečna vymlouvat na stres a nepravidelnou stravu, ale byl si jist, že Toma by svými výmysly dlouho krmit nedovedl. Uvědomil si, že je v koupelně už příliš dlouhou dobu a bylo načase, aby přinutil své ledové tělo k nějaké činnosti, která by jej alespoň dovedla k posteli, kde už by se snad dokázal zklidnit. Sotva s velkou námahou otevřel dveře, okamžitě se střetl s bratrovým upřeným pohledem.
„Co je ti?“ zeptal se jej rázně.
„Nic! Proboha, co by mi mělo být? Co se na mě pořád snažíš najít? Nelíbím se ti? Fajn! Já už to nějak přežiju, tam venku jsou řady tisíců lidí, na které stačí kývnout a nahradí tě.“
„Jsi tak strašně bledý,“ přejel Tom ustaraně prstem po jeho vpadlých tvářích, jakoby vůbec nevnímal jeho předešlé věty. „Nehledám na tobě chyby, Bille, není nic, co by mě od tebe mohlo odradit, ale chci ti jen říct, že za mnou můžeš přijít se vším. Sám jsi to říkal, pamatuješ? Tak to mezi dvěma lidmi chodí, když má jeden z nich starosti, ten druhý je povinen mu pomoct. Ať jde o cokoliv, Bille, ať už se s tebou děje cokoliv, já jsem tady, jsem tady pro tebe a čekám na tu příležitost, abych ti mohl konečně pomoct.“
Bill odvrátil zrak. Možná by to bylo řešení, možná by jej skutečně vyslechl a nic mu nevyčítal, přece jej miluje, nesnažil by se jej poučovat, ale pomoci mu. On to sám nezvládne, už je příliš hluboko, ví, že sám se s tím nedovede poprat, protože už není dost silný. Bylo mu jasné, že potřebuje někoho, kdo by mu podal záchranné lano, kdo by jej vysvobodil a umožnil mu zase volně dýchat. Aby se vrátila jeho skutečná identita, jeho vlastní osobnost, aby bylo zpátky všechno čím žil před tou osudnou nocí, kdy tolik nemohl spát, kdy mu srdce svíral strach a on nalezl prostředek, který to sevření otupil a přivodil mu vytoužené sny.
Nenáviděl sám sebe, nemohl se už ani vidět. Hnusilo se mu jeho vlastní chování, jeho slova, která vlastně ani nechtěl říct, ale sama se mu zjevovala na jazyku. Svoji krutost, kterou teď disponoval, ztrátu své citlivosti, ztrátu všech emocí. Léky sice otupily bolest, ale otupily v něm také veškeré emoce, potlačily jeho samotného. Nedokázal se v zrcadle dívat na svou propadlou bledou tvář, na své ruce, které představovaly jen kosti obalené v tenké vrstvě kůže, nesnášel svá vystouplá žebra, ani absolutně ploché břicho.
„Až budu mít nějaký problém, přijdu,“ oznámil stroze bratrovi. Znovu se k tomu neodhodlal, zas a zase to v sobě bude dusit, dokud nepřijde další záchvat nesnesitelné bolesti, který jej donutí přemýšlet o přiznání a po jeho odeznění se mu opět vrátí jeho naivní odvaha, která jej vůbec nikam nepřivede. Díval se na Toma, na jeho ustarané oči, plné péče a pochopení, byl si jist, že on by jej podržel. Viděl, jak to bratra sžírá, jak jej to bolí i za něj, trpí s ním, aniž by věděl za co, aniž by věděl proč. On je v tom nevinně, nezaslouží si tolik smutku jen proto, že on se neumí ovládat a nemá dostatečně silnou vůli a nepřekoná svoji hrdost, aby přiznal, že se s něčím neumí vypořádat sám. Najednou, po neskutečně dlouhé době, v sobě pocítil náhlý závan citu.
Už tak strašně dlouho nic podobného nezažil, téměř mu to vzalo dech. Vrátily se mu některé vzpomínky, objevily se mu před očima známé obrazy, vžil se do toho, co cítil kdysi. Bylo to jako návrat do minulosti, jak ohlédnutí zpět.
Slyšel slova, která mu Tom šeptával za nocí, kdy leželi ve společném obětí a pevně svírali jeden druhému, tolik si toho slíbili, ujistili se o tolika věcech. Proč jen to nedokázal udržet, proč jen tu krásu nedokázal uchovat? On věděl, že zůstává v něm, že někde hluboko v jeho srdci ještě pořád dřímají zbytky toho nádherného neposkvrněného. Jen mu prostě něco bránilo to všechno dostat napovrch, dostat to ven. Bylo to jako horká vlna, která jej zaplavila, trvalo to jen okamžik, ale znamenalo to pro něj něco jako návrat domů. Alespoň na tu malou chvíli si zase uvědomil, co pro něj bratr znamená, jak těžký by byl život bez jeho blízkosti. A on ji ztrácel, svévolně ji ztrácel, jakoby si vůbec nepřiznával její hodnotu. Přistoupil k Tomovi zezadu, spojil své ruce kolem jeho pasu a položil svou hlavu na jeho záda.
„Odpusť,“ zašeptal do ticha…
autor: Heidi
betaread: Janule
