Bill nervózně poklepával prstem o desku malého stolku v rohu zapadlé restaurace v centru. Každou chvilku jeho oči nejistě těkaly po vchodových dveřích, které už několik minut zůstávaly bez jakéhokoliv pohybu. Chtěl, aby přišla, prostě to už potřeboval mít za sebou. Najednou se jej zmocňovala nervozita, ani nevěděl proč, nemiloval ji, nikdy k ní nic opravdového necítil, všechno to byla jen náhražka, jen poměr z trucu, s účelem ublížit, ranit. Proč mu chtěl vlastně způsobit bolest? Tom nemohl za žádný z jeho stavů, netušil ani v nejmenším, jak neskutečně trpí.
On jej obviňoval, obviňoval jej z toho, že právě bratr byl tím důvodem, proč byl nucen vyhledat pomoc tlumících léků, aby zmírnily jeho rozbouřené a úzkostlivé emoce. Neuvědomoval si, že situace, v níž se právě nachází, je způsobena jen jeho slabostí, jeho podezíravostí, touhou mít nad lidmi kontrolu, vyžadováním, aby jednali podle jeho vlastní vůle. A on se nedokázal vyrovnat s tím, že vždycky to tak být nemůže. Proto lidé přistupují k těmto řešením. Chtějí uniknout z opravdového světa, protože nefunguje podle jejich představ a vidina pocitu naprosté vyrovnanosti a klidu je až příliš lákavá.
Věděl, že ubližoval, trápil všechny kolem sebe a dělal to záměrně. Když musí snášet bolest on, budou ji mít jednoduše i ti ostatní. Bylo ironií, že to byl znovu a znovu Tom, kdo mu dovedl otevřít oči. Copak mu mohl odolat? Jak dlouho by se ještě dokázal dívat na to neskutečné zklamání v jeho očích? Nejvíc jej ubíjelo, že jej bratr nepoznával, vzdaloval se mu a teprve díky té úpěnlivé prosbě v jeho pohledu, se mohl znovu nadechnout. Vzal své poslední síly a podařilo se mu prolomit tu ledovou bariéru, která se tyčila mezi nimi. Nemůže ho ztratit, uvědomoval si, že o něj nemůže přijít. Jestli téměř umírá teď, co by nastalo, kdyby bratr nebyl vedle něj. Došlo mu, že jim dvěma bylo souzeno být spolu, že jeden bez druhého už to nedovedou. Bylo pozdě, bylo už příliš pozdě na to, aby se dokázali rozdělit.
Tom mu stanovil jasné podmínky. Chápal jej, chtěl převzít kontrolu nad Billem, stejně jako on míval nadvládu nad ním. Musí ho vézt, teď opravdu potřebuje, aby mu někdo ukázal ten správný směr, kterým se má vydat. Bratr mu na rovinu pověděl, že věci nepůjdou tak, jako šly dříve, že buď si zvykne nebo může jít. Byl to Tom, kdo diktoval, snad poprvé byl v pozici, kdy si mohl dovolit mít navrch, kdy on si mohl vybírat. Pro Billa to byl zvláštní pocit, nebylo pro něj běžné, že by mu někdo dával ultimáta, ale svým způsobem mu to nevadilo. Od Toma ne.
Od něj se nechá zkrotit. Ale nikomu jinému na světě by to nedovolil. Byl schopen od něj přijmout jeho autoritu, možná to bylo způsobeno i tím, že byl momentálně příliš slabý na to, aby vzdoroval. Bratr jej přiměl, aby definitivně a oficiálně ukončil svůj nejasný vztah s Teresou, protože dokud nebude celá ta věc vyřízená, nebude mezi nimi klid. Nestačila mu Billova ujišťování, že mezi nimi nic není, že jistě pochopila, že je konec. Chtěl, aby se s ní osobně sešel, vše jí vysvětlil a řekl, že víckrát už se nesetkají.
Billovi se do osobního kontaktu příliš nechtělo. Bál se, bál se oprávněně. Teresa v sobě měla něco zvláštního, neuměl to popsat, nedalo se říct, že by jej vyloženě fyzicky přitahovala, ale také mu nebyla lhostejná. Když nebyl s ní, nemyslel na ni, nepotřeboval ji, ani jej netížila představa, že už ji třeba nikdy víc neuvidí.
Ale v její přítomnosti to bylo něco jiného. Nedokázal sice nikdy zapomínat na Toma, ale jedině jí se podařilo jej alespoň trochu odsunout do pozadí, že při každém polibku nemyslel jen na něj. Přesto všechno věděl, že Teresa je pro něj jednou provždy zapovězená. Podrážděně vydechl. Už tady měla dávno být. Jen to protahuje, protahuje celou tu nepříjemnost, kterou musí kvůli bratrovu klidu podstupovat. Uměl si představit její reakci, věděl, že to dnes bude na dlouho, že ona se s tím nesmíří tak snadno jak by si přál. Bude muset odpovědět na spoustu otázek, vysvětlovat, možná i sledovat její slzy.
Při zvuku otevírání dveří pozvedl hlavu. Byla to ona. Ve tváři měla nadšený výraz, plný očekávání, plný naděje, jistě si myslí, že jí chce navrhnout, aby začali znova, že mají ještě nějakou šanci. Ano, on má šanci. Ale někde jinde a s někým jiným. S tím, jehož skutečně miluje. Ten cit nedokáže nic jiného potlačit. Dívka k němu tiše přistoupila.
„Jsem tak ráda, že tě vidím.“ Bill kývnul hlavou, aby se posadila.
autor: Heidi
betaread: Janule
