Bill sklopil zrak, ale jeho oči nedokázaly dohlédnout na zem. Bratr u něj stál příliš blízko, viděl jen jeho rychle se nadzvedávající hruď, přesto vycítil, že vztek z něj postupně vyprchává. Netisknul jej už tolik silně, zmírňoval své sevření a jeho dech se zpomaloval, nebyl už zběsilý a horký jako před malou chvílí. Viděl na něm zklamání. Kolikáté už? Jen další z mnoha chyb do té obrovské série, do toho nekonečně dlouhého seznamu věcí, které nikdy neměl udělat. Záleží vůbec na tom, jestli přibude jedna nebo dvě? Naprostá důvěra, která kdysi panovala mezi nimi, se dnes zdála v nedohlednu a jej doslova zabíjelo vědomí, že na tom má pouze on svoji zásluhu. Platí a i nadále bude platit za svá špatná rozhodnutí.
Bylo to nejspíš poprvé v jeho bezproblémovém životě, kdy plně pociťoval následky svého jednání. Najednou tady nebyl nikdo, kde by mohl jeho nesváry zahladit, kdo by všechny ty věci vyřešil za něj. Nemá nikoho za zády, protože on sám zničil toho, kdo za nimi vždy byl. Jeho ještě třesoucí se prsty zamířily samovolně k ještě rozpálené tváři. Předtím nevnímal žádnou bolest, byl natolik překvapený, že si neuměl uvědomit nic jiného kolem sebe. Přejel bříšky prstů po levé líci a udiveně se ně podíval. Ulpěla na nich jemně rudá tekutina. Jen málo, ale přece tam byla.
Bill bratra silou odstrčil a s nepříjemným pocitem se postavil před nejbližší zrcadlo. Na jeho tváři se táhla krátká tenounká krvavá ranka, která kontrastovala s jeho dokonale světlou kůží. Pohlédnul na Tomovy ruce. Jistě, ten prsten. Tom nikdy nenosil prsteny, nepatřily k jeho stylu, jen poslední rok se na jeho prostředníčku objevoval silný kroužek. Dal mu ho on sám, aby měl u sebe něco, co mu jej bude připomínat, když nebudou spolu. Jak ironické, že právě tento dárek mu způsobil takovouto památku.
Otočil se na bratra s plameny v očích.
„Jsi spokojený? Je ti teď líp? Nemám přinést rovnou nějaké speciální pomůcky, kterými bys mi mohl znovu ukázat svoji sílu?!“
„Nepřeháněj, je to jen škrábnutí, během týdne to zmizí,“ argumentoval Tom, ale bylo na něm znát, že výrazně ubral na své agresivitě. Nechtěl mu ublížit, povolily mu nervy, neplánoval jej jakkoliv zranit, prostě to způsobil afekt. Lidem se stává že se neovládnou, proč by se něco takového nemohlo přihodit i jemu? Jen málokdo si musel za tak krátkou dobu tolik vytrpět, sám sobě se divil, jak dlouho se držel na uzdě.
Chtěl jej vzít za ruku, ale Bill uhnul.
„Ošetřím ti to,“ navrhnul smířlivě Tom.
„Nenamáhej se,“ sykl bratr. Tom vydechnul. Znal Billa natolik dobře, že mu bylo jasné, že teď s ním po zlém nesvede absolutně nic. Rozhodl se být velkorysý, naposledy. „Zapomeneme na to. Uznávám, měl jsem se mírnit, ale nedělalo mi zrovna nejlépe vědomí, že já tady na tebe čekám, myslím na tebe a ty ji tam někde venku objímáš. Žárlím, stejně jako ty, ale já na rozdíl od tebe žárlím oprávněně! Chci teď od tebe slyšet, že ten jeden polibek, byl poslední. Že jsi jí jej věnoval jen proto, že ona umí báječně prosit, umí být přesvědčivá, umí být lítostivá. Řekni, že to bylo z lítosti, mrzelo tě, že trpí,chtěl jsi jí to nějak vynahradit, udělat to vaše sbohem alespoň trochu únosné, splnit jí to, co chtěla. Řekni, že to pro tebe nic neznamenalo, že jsi odcházel s pocitem viny a cestou sem jsi myslel na mě, na ty moje polibky, protože jsi věděl, že tě jimi zahrnu, když už mezi námi nebude žádná zábrana. Musím to vědět, Bille, že teď už se nemusím s nikým dělit, už tě nemusím nikomu dávat, dívat se na to, jak jsi šťastný s někým jiným. Nebyl jsi s ní šťastný, já vím že ne, slíbil jsi to, přísahal jsi, že moje místo je nenahraditelné, že ať se stane cokoliv tak bude vždycky jen moje. Řekni mi, že to tak pořád je. Že jsi se změnil na povrchu, ale ne uvnitř.“
Billovi se zamlžily oči. Byl tak strašně unavený, jeho tělem procházela úzkost. Proč prostě nemůžou jít věci jednoduše? Proč se zrovna pod jeho rukama všechno tak neskutečně komplikuje, proč jen jemu není dopřán klid. Jistě, že se nic nezměnilo, pořád to cítil stejně, bratr mluvil slovo od slova z jeho duše. Bylo to tak, bylo to přesně tak. Jen k němu dokázal cítit něco tak obrovského, něco tak silného a nepřekonatelného. Nikdo na světě se tomu nikdy nevyrovná. Chtěl jej ještě malinko potrápit. Ještě naposledy se pomstít za ty dvě bolestivé rány, říct drobnou lež, kterou následně zase odvolá. Kdyby jen věděl, že jej to bude bolet tisíckrát víc než ty dvě hloupé facky, mlčel by. Jak jen mohl tušit, co tím rozpoutá.
Kdo by čekal tak silnou reakci? Netušil, co stojí před ním, že to, čemu je nucen čelit nyní, je absolutně nic proti tomu, co mu osud postaví do cesty nyní. Jen taková malá provokace, pronesená tak vážným tónem. Podíval se na bratra. Věděl, jak jej tím popíchne, jak jej tím rozžhaví. Nemyslel to vážně, chtěl ho jen trošinku vytrestat. On uměl lhát, uměl lhát až příliš přesvědčivě.
„Miloval jsem ji a ona bude vždycky milovat mě…“
autor: Heidi
betaread: Janule
