Tom vzhlédnul k jeho tváři tím nejzvláštnějším pohledem, jenž u něj byl schopen kdy spatřit. Byl tak strašně neobvyklý především proto, že v něm nedokázal rozpoznat absolutně nic. Nic v něm neviděl, nedovedl v něm číst, přestože jeho oči pro něj bývaly tou nejlépe prostudovanou knihou, najednou jako by se vytratily všechny ty povědomé řádky a odstavce, jež měl důvěrně uloženy v hlavě. Nepřehnal to? Nepodal svá slova příliš vážně a definitivně? Znejistěl, ale nepřemýšlel o tom, že by ustoupil. Teď ne, ne tak brzy, není jeho stylem zpochybnit věty jež vyřkl sotva před malou chvílí. Zaslouží si to, ublížil mu fyzicky, proto jej on teď potrápí duševně. Je jen otázkou času, kdy vyplyne na povrch, kdo z nich pocítí větší bolest. Vlastně už bylo rozhodnuto. V Tomově mysli už bylo dávno rozhodnuto. Bratr ani v nejmenším netušil, jak moc velkou lavinu emocí v něm svým projevem spustí, že navenek bude působit stále klidně a vyrovnaně, ale uvnitř bude zuřit bouře, kterou dokáže utišit jedině on a bude jej to stát obrovské úsilí.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se jej Tom mírně ochraptělým hlasem, který mělo na svědomí suché polykání, jelikož se mu nedostávalo dostatek vzduchu. Bill na okamžik zaváhal, ale vzpomínka na ponížení, kterému se mu dnes od bratra dostalo, byla nakonec silnější, než myšlenky na všechno to krásné, co spolu mohli prožít, kdyby si odpustil tu jednu hloupou větu, kdyby neriskoval Tomovu trpělivost, nehrál si s jeho city, všechno mohlo být jinak. Všechno, co měl nyní před sebou, se nemuselo stát.
„Nemluvím jen tak do větru, Tome, myslím to naprosto vážně.“
„Tvrdil jsi přece…“
„Že tě nikdo nemůže nahradit? Neříkám, že tě nahradila, jen tě poměrně slušně zastoupila.“ „Mstíš se mi za to, že tě miluju? Že k tobě cítím tolik? Tolik, že to nemůžu ani unést, že neumím myslet na nikoho jiného, bojím se o tebe, bojím se o nás, o to, co s námi bude, jak daleko ještě budeme moci pokračovat a ty mi tady tvrdíš, že tě bezmezně zbožňuje někdo jiný a ty by ses ani nebránil?“
Bill pokrčil rameny a naposledy se dotknul své tváře, z níž už postupně mizel téměř neviditelný pramínek krve. Stál za to, aby se znovu zaplétal do svých nesmyslných lží? „Zapomeň na to Tome. Ona se s tím vyrovná, já taky a pro nás dva se nic nemění. Budeš mít zase všechno, o co si řekneš.“
„Je to pro tebe uzavřené? Jestli k ní něco cítíš, nevymizí to z tebe ze dne na den!“
„To už není tvoje starost! Ber dokud dávám, Tome, já nebudu nabízet věčně. Udělal jsem co jsi mi řekl, ano polibek nebyl v plánu, ale nejsem z kamene, rozumíš? Rozmysli si, co vlastně chceš a jestli na mě ještě někdy vztáhneš ruku, bude to naposledy co se mě v životě dotkneš. A přestaň se takhle tvářit, pojď ke mně.“
Pokusil se bratra jen zlehka obejmout, ale setkal se s odporem. Věděl, že teď není vhodná chvíle, ale jeho naivita mu namlouvala, že zničená situace se dá ještě poskládat nazpět. Toma však jeho otevřenost příliš zasáhla. Snad více než cokoliv jiného. Věřil, že kdyby bratra s Teresou přistihl v posteli, nebylo by to pro něj ani zdaleka tak bolestné. Sex neznamená cit, může s ní spát a necítit absolutně nic, kromě fyzické přitažlivosti, která se dá lehce zapomenout a nemá nic společného s láskou. Ukáže mu skutečnou tvář té nezištné Teresiny lásky, byl si tím jist.
Vytrhnul se z Billovy náruče a s odhodlaným výrazem se vydal po schodech nahoru do svého pokoje. Vlastně to byl i bratrův pokoj, téměř by zapomněl na všechny noci, které tady spolu strávili. Jedno ale věděl jistě. Dnes Bill zůstane spát u sebe, neponíží se natolik, aby za ním přišel škemrat sem, raději se bude dusit vzteky za vedlejší stěnou, než aby přiznal pravdu a všechno by tím tak neskutečně zjednodušil. Nevědomky si sám na sebe vyrobil bič. Tomovi bylo jasné, jak dnes bude bratr postupovat. Zavře se u sebe a stráví pochmurnou chladnou noc, v mihotavém světle a se sluchátky na uších, v nich budě dunět jeho hlasitá hudba. Zahleděl se z potemnělého okna a vydechl. Udělá to. Prostě to udělá. Bylo to tak strašně hloupé, ale jemu to nedocházelo, nedocházely mu možné následky, byl jako zaslepený. Momentálně neviděl těch tisíc jiných způsobů, jak se přes to přenést, chtěl satisfakci a chtěl ji strašně moc. Tak všeříkající důkaz Billovi ještě nikdo neposkytnul, zboří všechny ty jeho idylické představy, zaplaší myšlenky na to, že někdo jej může zbožňovat více než on. To je nemožné. Je to prostě nemožné.
autor: Heidi
betaread: Janule
