Rozum a cit II 3.

Bill vycítil jeho chladnou reakci a opatrně se nadzvednul na loktech. Nedělalo mu to větší problémy, protože bratr už na něm neležel, jen seděl zaraženě vedle něj. Billovy názory jej čím dál více znervózňovaly, nepoznával ho, byly okamžiky, kdy se choval tak neskutečně arogantně a nadřazeně a ty se střídaly s chvílemi něhy a sladkých slůvek. Toho druhého však bohužel stále víc a víc ubývalo. Tom se nemohl ubránit pocitu, že se jej bratr snaží přetvořit ke svému vlastnímu obrazu a zaujal tu vůdčí roli v jejich vztahu. Tom nechápal, kde udělal chybu, kdy jednal špatně, dával Billovi všechno co mohl, choval se k němu jako by byl z vaty, celou dobu s ním zacházel s tou největší cenností, nikdy mu nic nevyčítal, nemohl se na něj přece zlobit. Bill si příliš rychle zvyknul na to, že bratr přechází beze slova všechno co udělá a nic mu není vytýkáno.

„Co je?“ syknul Bill otráveně, když se Tom ani po určité době neměl k pokračování v jejich něžnostech.

„Dnes ne, nějak mě přešla chuť,“ odvětil Tom chladně. Dnes v noci by se skutečně nedokázal s Billem milovat, v uších by mu pořád zněl jeho sebevědomý hlas, který slibuje, jak už si jej převychová podle svého.

„Nemluv hlouposti,“ zasmál se lehkým tónem Bill a přitáhnul si bratra k sobě, aby jej políbil a jednou rukou pomalu zajel za okraj jeho prádla. „Příště nelži, že nemáš chuť,“ zašeptal mu do ucha a hodlal se ujmout iniciativy on sám.

„Mluvím jasně, Bille! Promiň, ale opravdu se necítím!“ Tom od sebe odstrčil jeho tělo, vstal z postele a zamířil ke dveřím.

„Kam si myslíš že jdeš?!“ rozkřiknul se zlostně Bill.

Pocit, že jej někdo odmítnul a nechal jen tak beze slova ležet samotného, jej rozpaloval doběla a ve skrytu duše jej urážel.

„Jdu spát vedle, myslím, že je pro nás oba lepší, abychom si jeden od druhého na chvíli odpočinuli a ráno už možná bude všechno zase v pořádku. Potřebujeme se oba uklidnit.“

„Co se ti pořád nezdá? Vždyť se nic neděje tak proč tak vyvádíš?!“ vztekal se Bill.

„Prostě se mi jen občas nelíbí tvé radikální názory a kdybych teď zůstal, tak by to zase jen končilo dalším zbytečným křikem a to já nechci.“ Bill se rozzlobeně posadil na posteli.

„A jestli teď odejdeš, nepočítej s tím, že se budeš moci tak snadno vrátit.“

„Citové vydírání? Myslel jsem, že to už máme dávno za sebou, že my dva už jsme někde dál. Chci být s tebou, jen nám dnes prospěje, když strávíme noc každý sám.“

Vteřinu po tom, co za sebou bratr zavřel dveře, se o ně roztříštila na kusy skleněná soška, kterou po nich Bill v návalu zlosti hodil. Uvědomoval si, jak je poslední dobou strašně nervózní, ale byl přesvědčený o tom, že největší podíl na tom má bratr svým neustálým flirtem s neznámými děvčaty, což Billa tak neuvěřitelně bolelo, nesnesl pohled na to, jak vedle bratra stojí někdo jiný než on. Chtěl, aby si Tom uvědomil, že patří jen jemu, že by ho neměl takhle trápit. Možná to naznačoval trochu nevybíravým způsobem, ale měl pocit, že je to to nejlepší možné řešení, že musí být tvrdý.

Vřel v něm vztek, přes Tomovo odmítavé chování se neuměl přenést tak snadno jak očekával, na něco takového byl příliš hrdý. Nechtěl si připouštět, že jejich vztah není ideální, chtěl jej pedantsky dovést k naprosté dokonalosti a nevšímal si faktu, že se mu pomalu hroutí pod rukama, že Tom nedokáže dlouho snášet jeho výbušné nálady, jeho nepochopitelné scény a hledání jakýchkoliv záminek k žárlivosti. Prostě si myslel, že Tom jen potřebuje čas, aby se dovedl sžít s tím, že má trávit svůj soukromí život jen s ním a ne s krátkými aférkami. Přitom neviděl, že by stačilo jen a jen to, aby nechal Toma volně dýchat, aby mu důvěřoval a nedusil jej svým neustálým dohledem a narážkami.

Nechtěl zůstat doma, nedovolí, aby si bratr myslel, že přemýšlí nad svým chováním, že snad něčeho lituje. Musel ven, nebavilo jej samotného trčet v ložnici, bez naděje na to, aby se k němu bratr ještě tuto noc vrátil. Odhodil přikrývku a postavil se ke své skříní, odkud namátkově vytáhnul několik kousků oblečení. Nepřemýšlel nad tím co si na sebe bere, dobře věděl, že ten za kým právě odchází, jej bude obdivovat za každou cenu a za každých okolností. Lichotilo mu to, vždycky se mu líbila pozornost. Když scházel schody, dával si náležitě záležet, aby dělal co největší hluk.

Chtěl, aby Tom věděl, že odchází, že umí být i bez něj. Chtěl ho ranit, jen trošku mu ublížit, vytrestat jej. Vyšel ven ze dveří na absolutně ztichlou ulici, kterou ozařovala řada vysokých lamp, jež tvořily na Billově tváři stínové obrazce. Rozhlédnul se kolem sebe a vytáhnul z kapsy mobilní telefon, na němž vyťukal sérii číslic. Po krátkém vyzvánění se přece jen dočkal odpovědi. Spokojeně se pousmál a nadhodil milým hlasem.

„Tereso? Ještě nespíš?“…

autor: Heidi
betaread: Janule