Tom se zničeně posadil na posteli a sklopil hlavu do dlaní. Vydechnul a zavřel oči. Dal by úplně všechno, aby se mu to celé jen zdálo, aby to byl jen špatný sen, z nějž se probudí do jiskřivého rána a znatelně se mu uleví na srdci. Nechtěl otevřít oči, nemohl ji vidět, nemohl se na ni dívat, připomínala mu všechno co udělal, byla důkazem toho, jak strašně bezcitný dokáže být. Pro své vlastní blaho byl odhodlán srazit na kolena všechny kolem sebe, bylo až zarážející, jak strašně moc dokázal za bratra bojovat. Neměl zábrany, vůbec žádné. Jen s velkými obtížemi zvednul hlavu a jeho zrak dopadl na spící Teresu. Okamžitě se mu vybavily záblesky staré jen několik málo hodin. Jistě, měl to promyšlené, byl si jist, že mu neodolá, že jej neodmítne. Nepletl se. Bylo to až příliš snadné, až příliš jednoduché, stačilo pár sladkých slov, řeči útěchy a povzbuzení, otřepané fráze, které však byly nesmrtelné a dívky jako ona byly nepoučitelné.
Dostal ji, kam chtěl, sama se mu nabídla, dalo by se počítat na vteřiny, jak rychle po ně dva rozestlala postel. Nic necítil. Miloval se s ní a přesto to v něm nevzbuzovalo ani jediný náznak skutečného vzrušení, jeho tělo se nechvělo, jako když svíral v náruči bratra, bylo to chladné a cizí. Nevěděl, jak to bere ona, z její strany jistě pocházela většina snahy a něhy, pokoušela se jej co nejlépe uspokojit, vyhovět mu ve všem. On ani na okamžik nepomyslel na sebemenší jemnost. Nezdržoval se s něhou, nic pro něj neznamenala, tak proč by měl mít zájem na tom, aby se jí to líbilo?
Tušil, jak si musela připadat, když s ní skončil. Neřekl jediné slovo, otočil se k ní zády a nechal ji tam s nešťastným výrazem ležet, věděl, že čekala víc, že ji obejme, políbí, prostě cokoliv, ale nedočkala se ani toho nejmenšího. Od té chvíle s ní nepromluvil, ležel na boku, hleděl do zdi na protější straně a bylo mu zle z něj samotného. Splnil to, pro co sem přišel, ale dobrý pocit bylo to poslední, co by jej právě nyní naplňovalo.
Bylo mu jí líto, tak strašně líto, trpěla předtím a bude trpět i teď. Ponížil ji a nedokázal se omluvit. Nešlo to, nemůže se jí podívat do očí. Stálo to za to? Možná. Věděl, že Teresa tímto pro Billa končí, že ona už nikdy nebude jeho konkurencí, sám se o to postaral, jen se obával, že svým způsobem může pro bratra skončit i on. Chtěl mu jen otevřít oči. A otevře mu je. Zadíval se na Teresu, která neklidně spala, zahalená jen do tenké přikrývky, na tváři se jí leskly zbytky slz. Vlastně ji snad ještě nikdy neviděl neplakat. Jeho přítomnost jí znovu přinesla jen tiché vzlyky.
Nemohl to vydržet, prostě musel vstát. Připadal si jako největší zmetek, když se v tichosti oblékal a neslyšně rovnal rozházené polštáře na její posteli. Chtěl odejít beze slova, zmizet ve chvíli jejího spánku, vytratit se, aniž by se s ní musel střetnout a cokoliv vysvětlovat. Bez rozloučení a navždy se vykrást z jejích dveří, aby ji už více neviděl, aby ji odříznul od jejich životů, aby uchránil bratra sám pro sebe, i za cenu, která byla v jeho případě neúměrně vysoká. Měl výčitky, neuvěřitelné výčitky, které jej srážely k zemi a on s nimi nemohl vůbec nic udělat.
„Nic mi neřekneš?“ zašeptala Teresa do tmy. Její hlas zněl smířeně a vyrovnaně.
„Promiň,“ špitnul Tom.
„Tvůj bratr měl aspoň dost odvahy říct mi nepřímo do očí, že jsem mu byla dobrá jen na zábavu, když zrovna neměl nic lepšího na práci. Ty ses nezmohl ani na to.“
„Nevím, co ti mám na to říct,“ pokrčil rameny.
„Vypadni, Tome,“ sykla zoufale a otočila se k němu zády, stejně jako to on udělal před nějakou dobou jí. Tom si promnul oči. Musí odsud pryč, další minuty by se pro něj staly nesnesitelnými.
Ujistil se, že se dívka nedívá jeho směrem a přistoupil ke komodě. Přehodil si přes rameno svoji mikinu, vypnul minikameru a položil ji zpět, na dno své kapsy.
Bill se neklidně otočil na druhý bok. Nemohl spát, za žádnou cenu k němu nechtěl připlout vytoužený spánek, jenž by teď tolik uvítal. Přemýšlel, celou noc jen přemýšlel. Cítil se fyzicky mizerně, ale to už pro něj byl obvyklý stav, vlastně si ani nepamatoval stav, kdy by prožil jednu nebo dvě hodiny bez bolestí. Neustále jej provázely silné křeče, motala se mu hlava a nohy jej neposlouchaly. Pořád a pořád častěji se u něj projevoval neskutečný tlak na hrudi, těžko se mu dýchalo, nesčetněkrát za den se mu spouštěla krev z nosu, kterou už několikrát i vykašlával. Věděl, že už to nezvládá. Vedlejší účinky nad ním převzaly kontrolu, už to nedokáže usměrnit. Bál se, bál se usnout, přestože byl tak strašně unavený, prostě měl strach, že už se dalšího rána neprobudí. Měl tak obrovský strach, tak velké bolesti, jeho tělo se třáslo zimnicí a podle oblečení mu bylo jasné, že ztratil další kila na hmotnosti. Potřebuje pomoc, pokud už na ni není příliš pozdě.
autor: Heidi
betaread: Janule
