Rozum a cit II 33.

Tom nečinně postával u doširoka rozevřeného okna a hlubokými nádechy vdechoval ledový vzduch, proudící dovnitř společně se silným mrazivým větrem, jenž způsoboval na jeho holých pažích husí kůži. Potřeboval trochu víc kyslíku, měl pocit, že se v té příšerně dusné atmosféře dřív nebo později udusí, že čekání na jakýkoliv zvuk z vedlejšího pokoje jej stálo už minimálně několik let života. Co měl dělat? Nezbývalo mu, než zběsile přecházet po délce místnosti sem a tam, jako lev v kleci a se sklopenou hlavou očekávat bratrův příchod, spojený s návalem výčitek a obviňování. Počítal s tím. Co jiného by si měl myslet? Že mu snad poděkuje? Pochválí jej za dobře odvedenou práci, poplácá po ramenou a budou zase dál spokojeně pokračovat? Uvědomoval si až příliš dobře, že bratrovi zasadil jednu z největších ran, jaké byl vůbec schopen, zasáhnul jeho nejcitlivější místo a mohl nyní jen doufat, že ta rána pro ně dva nebude konečnou stanicí, že společně s pohřbením Billovy náklonnosti k Terese, nepohřbil i jejich vlastní soudržnou blízkost.
Billovi se neskutečně třásla kolena, když s drobným diskem v dlani vycházel do prvního patra. Musel se přenést přes silné mžitky před očima, které mu už téměř úplně znemožňovaly výhled, musel se přidržovat na každém kroku, aby neztratil rovnováhu, protože správné držení těla pro něj byl v tuto chvíli nedosažitelný luxus. Pořád před sebou viděl bratrův upřený odhodlaný pohled, když třísknul s nahrávkou o stůl, jakoby chtěl ještě zdůraznit její pomyslnou váhu, nadnést její význam. Proč si byl tak strašně jistý tím, co se na ní nachází?
Možná to bylo tím, že znal Toma až příliš dobře, uměl odhadnout jeho reakce, znal jeho myšlení a dnes by si strašně moc přál, aby se v něm mýlil, aby mohl přiznat svoji chybu a s ulehčením si odechnout. Jeho naivita však nedosahovala až tak závratných výšin. Určité prvky v sobě měl, věřil vždycky v to lepší co se v lidech skrývalo, ale podvědomí mu jasně velelo, že tady se nic dobrého neskrývá. Jen s velkým vypětím sil se dostal do prvního patra a téměř nemohl popadnout dech. Opřel svoji smrtelně bledou tvář zmáčenou krůpějemi potu o stěnu, aby se vůbec udržel na vratkých nohou a neporoučel se přímo k zemi.
Srdce mu tlouklo jako splašené, když vsouval disk do tiché mechaniky a odhodlával se dobrých deset minut, než v sobě našel dostatek odvahy krátký film spustit. Seděl tiše a bez hnutí. Sledoval monitor a po popelavých lících bez jediného nádechu barvy se kutálely obrovské slzy. Neuměl je zadržet a ani se o to nesnažil. Nikdo tady nebyl, nikdo jej neviděl plakat. Nevzlykal, na to v sobě neměl dostatek potřebné energie, jeho oči se topily v té neskutečné záplavě slané vody, leskly se jako zrcadla a on se cítil, jakoby mu rvali srdce z těla. Díval se na člověka, který pro něj znamenal střed vesmíru, kvůli němuž prožíval už tolik měsíců hotová fyzická muka a přesto ničeho nelitoval, byl by schopen se pro něj vzdát svého vlastního života a udělal by to třeba tisíckrát zas a znovu, kdyby dovedl vrátit čas.
Měl jej před sebou, viděl jak se miluje s někým jiným, jak slastně přivírá oči a přerývaně vzdychá, stejně prudce jako když býval s ním! Byl tak bezmocný, neexistovalo nic, co by mohlo tento pohled vymazat z jeho paměti, nemohl to zastavit, nemohl jej zadržet, už se to prostě stalo. Nebylo cesty zpátky, nebylo žádné východisko, žádné vysvětlení, které by jej přimělo odpustit.
Otřásal se po nápory pláče a věděl, jak rychle stoupá stupeň horkosti jeho krve. Nezlobil se. Byl zoufalý.
Nejhorší na tom všem, byla ta neskutečná bezmoc, vědomí, že cokoliv teď udělá, bude zbytečné, že přece nedokáže vzít zpátky cizí činy, nic nejde vrátit, nic není stejné a on už prostě nemůže. Jeho vzlyky byly téměř hysterické, jako lavina na něj dopadlo všechno, co se měsíce snažil držet hluboko v sobě a nepropustit na povrch ani kapku. Bolest dozněla v plné míře, bylo to jako spouštěcí mechanismus, příliš silný emocionální zážitek pro jeho zničený organismus a momentální křehkou psychiku. Jeho slzy se mísily s krví pomalu stékající z jeho nosu a po chvíli už mohl pocítit její trpkou chuť ve svých ústech. Nemohl dýchat, hlasitě kašlal suchým dráždivým kašlem, jenž jej okrádal o poslední síly, které mu ještě zbývaly.
Jeho tělo opět ovládly pro něj již běžné křeče, které se ovšem staly několikanásobnými a sevřely veškeré jeho svaly. Před jeho očima se postupně zjevovala děsivá mlha, která jakoby prostupovala i do jeho vědomí, cítil, jak se blíží přesně to, čeho se nejvíc na světě obával, tak strašně bál! Chtěl vidět Toma, tak strašně moc si přál vidět Toma, teď a tady, aby jej držel za ruku a šeptal, že všechno bude zase v pořádku, že je dva přece nedokáže nic rozdělit. Klečel na zemi a do hlavy se mu vpravila pouze jediná poslední myšlenka. Něco je dokáže rozdělit, rozdvojit jejich věčné pouto na dva samostatné kusy, odtrhnout je od sebe jednou pro vždy. Smrt. Do vyděšených očí mu vyhrkly poslední ledové slzy a jeho tělo se tiše sesunulo k zemi. V tom okamžiku ztratil vědomí.

autor: Heidi
betaread: Janule

One thought on “Rozum a cit II 33.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics