Tomovi zněl v uších pronikavý zvuk sirény, jako ta nejútrpnější melodie, již byl kdy nucen poslouchat. V hlavě mu hučelo a jeho smysly byly naprosto otupené, konsternované na jeden jediný děj, který se právě odehrával před jeho kalnýma očima, ale cítil, jakoby procházel mimo něj, mimo jeho celou bytost. Neuvědomoval si to, prostě mu pořád ještě nedocházelo, co probíhá kolem něj, jaká je pravda, neuměl se postavit před nově nastalou situaci, aby jí byl schopen čelit. Všechno bylo tak neuvěřitelně rychlé, měl pocit, jako by snad ocitnul ve zlém snu, z nějž jej ale vysvobodí mdlé nevlídné ráno, které by teď zoufale uvítal. Jeho smysly se naprosto zhroutily v okamžiku, kdy vstoupil do bratrova pokoje. Věděl, že jej nebude chtít vidět, že by jej měl teď nechat nějakou dobu být, než se se vším vyrovná po svém vlastním způsobu, že je příliš brzy na rozmluvy a závěry. Přesto se rozhodl takto.
Nenechávalo jej chladným, v jak neskutečně špatném fyzickém stavu se Bill nacházel, pozoroval na něm už celé měsíce, jak se mění před očima, vytrácí se z něj veškerý život a přebývá jen úzkost, třas a bojácný výraz v prázdných očích. Najednou jako by v nich už nic nezůstávalo, jako by pohaslo všechno světlo, jež v nich zářilo celou tu dobu, kdy mohl být bratrovi beze strachu na blízku. Tisíckrát se jej ptal, jestli mu může nějak pomoct, naléhal ať poví co se děje, ale on vždycky jen svéhlavě mlčel v jeho obvyklém přesvědčení, že nejlíp si dokáže pomoci on sám.
Navždy se mu do paměti vryl portrét, který se mu naskytnul po příchodu do Billova ztichlého pokoje se zataženými okny. Věděl, že jej bude mít před očima každou noc, pokaždé, když sevře víčka, vybaví se mu všechny ty nesnesitelné detaily a proběhne jím přesně ten samý pocit, jenž cítil, jakmile vstoupil dovnitř. Myslel, že se mu zastavilo srdce. Díval se na bratrovo bezvládně ležící tělo, bledou tvář pokrytou ještě lepkavou krví a jeho hrudník, který nejevil ani sebemenší známku pohybu. Byl jako mrtvý. Tak strašně nesmířený a ve strachu, se slzami schnoucími pod zavřenýma očima a na vlhkých tvářích. Jako ve snách k němu doklopýtal a popadl do dlaně jeho ruku, která připomínala kus tvrdého ledu. Byl v tak neuvěřitelném šoku, že ani nedokázal plakat nebo uvažovat reálně, jeho mozek nebyl schopen přijímat žádné signály, zastavil se na jednom bodě a on si připadal jako v transu.
Nepamatoval si, jak chvějícíma se rukama vytočil číslo záchranné služby, nevzpomínal si na nic z toho co jim řekl, jen si byl jist, že to byly velice nesouvislé a hysterické věty, postrádající smysl. Nakonec však přijeli a neřekli mu ani slovo. S vážnými tvářemi naložili bratra do vozu a jemu neposkytli absolutně žádné vyjádření, odbyli jej slovy, že může jet s nimi zeptat se přímo lékaře. A teď byl tady, klečel na podlaze přímo vedle něj a svíral Billovu dlaň, na niž dopadaly jeho vlastní slzy. První slzy. Teprve teď, jako ostrá rána přímo do tváře jej zasáhla vážnost celé situace, najednou to bylo všechno zřejmé. Líbal drobnými překotnými polibky jeho paži a třásl se po celém těle. Ještě nikdy v životě se tolik nebál.
Chtěl být na jeho místě, aby si mohl vyměnit svůj osud s jeho, raději by balancoval na pokraji smrti on sám, jen aby bratr mohl žít. Nemůžou mu jej vzít, nemůže jej tady přece jen tak nechat! Znovu se jej zmocňovala hysterie a vztek, neskutečně zuřil a plakal zlostí, když jej odmítli pustit s bratrem za dveře lékařského sálu. Čekal, nic jiného pro něj nemohl v tuto chvíli udělat. Nikdy se nemodlil, vlastně to ani neuměl, připadalo mu, že víry se chytají jen slabí, kteří nemají dostatek síly a odvahy najít jiné východisko.
Dnes poprvé, poprvé v životě mu došlo, že teď, nemá na celém světě nic jiného než tu zatracenou víru a doufání v to, že ještě není konec, že toho mají ještě spoustu před sebou, nemůže to skončit! Ať to neskončí, prosil aby to ještě nebyl konec. Se zamlženým pohledem kráčel malátně k jednomu z mnoha lékařů, jenž se po dlouhých a depresivně tichých chodbách proháněli se složkami papírů v rukou, k tomu, který jej pokynutím ruky vyzval. Neměl odvahu se zeptat, jeho ústa chtěla mluvit, ale nevycházel žádný tón.
„Váš bratr je na tom není dobře,“ pokrčil rameny muž ve středních letech.
„Co se s ním vůbec stalo?! Když jsem jej našel, byl v bezvědomí, nejspíš omdlel a …“ lékař jej zarazil krátkým pozvednutím obočí.
„Omdlel? Vy mi asi špatně rozumíte, tady nejde o nějaké běžné vyčerpání nebo zatočení hlavy. Váš bratr se předávkoval.“
„On nebere drogy!“ vykřiknul rozčileně Tom a krev se mu v těle vařila.
„Uklidněte se. Jsou mnohem rafinovanější způsoby, jak docílit naprostého zhroucení a trvalého poškození organismu. Můžu vás ujistit, že nešlo a o krátkodobou záležitost, váš bratr musel užívat velice silné tlumící léky, nejspíše kombinované s různými druhy antidepresiv nejméně tři čtvrtě roku, odhadoval bych spíše déle a to v obrovském množství. Jeho základní orgány vysadily funkci a je velice pravděpodobné, že definitivně. Předpokládám, že neznáte hlavní následek tak mohutného předávkování tišícími léky. Jeho srdce bylo po celou dobu neuvěřitelně oslabováno a zahlcováno. Laicky řečeno, bije stále pomaleji a pomaleji a nakonec, se jeho tlukot zastaví úplně.“
„Dostane se z toho?“
„Budeme považovat za velký úspěch, když se ten chlapec dožije zítřejšího rána.“
Wenn dieser Tag der letzte ist, bitte sag es mir noch nicht
Wenn das das Ende fur uns ist, sags nich‘ noch nich‘
Tom cítil, jak jeho tělem prostupuje nenadálý chlad. Připadalo mu, jako by odumíraly postupně všechny jeho části, přestával je vnímat a uvědomoval si jen ten vtíravý mráz, plížící se v jeho nitru a dosahující až k srdci. On umírá. Zasáhlo jej to jako blesk z nebes, přímá a tvrdá rána, jako úder pěstí. Docházelo mu to, ale přesto nebyl schopen něčemu takovému uvěřit. Strávil s ním každičký den svého dosavadního života, ty nejkrásnější chvíle, jež jsou nesmazatelně vryty hluboko v něm, prožil po jeho boku, v jeho náruči. Plakal s ním a osušil mu slzy, v uších mu zněl jeho hlasitý smích a viděl smutek a nejistotu v jeho tváři. V té, které se žádná jiná nemůže rovnat, jeho místo je nenahraditelné, nikdo nemá právo ani pomýšlet na to, že by mohl vyplnit to výsostné území. Je jedinečný a vždycky byl, Tom si to v těchto okamžicích vybavoval snad silněji než kdy předtím, v hlavě se mu míhaly jako tichý film jejich společné chvíle, všechno to krásné, co mu Bill poskytnul, dal mu tak strašně moc, aniž by si to plně uvědomoval. Byl to tak strašně zvláštní pocit, je nemožné pomyslet na to, že bratr by nebyl v jeho blízkosti, kdykoliv by potřeboval. Mohl zavolat jeho jméno třeba uprostřed noci a on pokaždé přišel, věděl, že na světě neexistuje nic, co by pro něj Bill neudělal, jeden pro druhého by zabíjeli.
I když všechen ten čas nebyl jen o tom dobrém, do jejich životů se vměšovala čas od času hořkost a žárlivost, trpěli, trpěli oba, ani jeden nebyl ve výhodě, museli si projít vším, co se opravdového vztahu týká, vším, co je s ním spojeno, aby mohli žít plnohodnotně, aby si vážili síly okamžiku, protože by věděli, že nemůže přetrvat napořád. Ale i když nebylo všechno v pořádku, stále jej uspokojoval pocit, že Bill je tady. Stačí otevřít dveře, vzít za kliku a znovu se utopí v těch neskutečně hlubokých čokoládových očích, které jej do sebe vpíjely svou andělskou krásou. I když nebyl s ním, vědomí, že se jej může kdykoliv dotknout, jej nesmírně uklidňovalo. Neuměl si představit, že tady nebude, že už jej nikdy nepolíbí, nepohladí jeho heboučkou pokožku, nesevře jej v náruči. Nemůže existovat bez něj, nepochyboval o tom ani na chvíli. Žil jen z jeho blízkosti, byl na něm fyzicky i psychicky závislý.
„Nemůžete dělat víc? Proč tady jen tak stojíte, proč mu nejdete pomoct?!“ křičel zlostně Tom na lékaře postávajícího proti němu a rozpaloval jej jeho flegmatický výraz. Jakoby snad byl jeho bratr jen další beznadějný případ mladé hloupé hvězdy, která se nedokázala vyrovnat se svým životem za plného vědomí! Nic o něm nevěděl, neznal jeho důvody, neměl ani tušení v čem žije, v čem žijí oni oba! V neustálém strachu, obavách a nejistotě. On není jen bezejmenné číslo v nemocniční kartě, je to člověk, za nějž by dal svoji duši a oni jej tam nechají jen tak ležet?!
„Nemůžeme pro vašeho bratra udělat víc. Je na přístrojích, teď záleží čistě jen na jeho vůli, jak dlouho se na nich dokáže udržet, jak velkou má sílu a chuť žít. Nedělejte si velké naděje, on je abnormálně slabý a to všechno ještě zhoršuje, jeho nesmírně nízká váha. Spíš bych to nazval jako stadium podváhy. Jeho tělo je příliš narušené na to, aby mělo šanci se zapojit do běžného procesu.“
„Smím ho vidět?“ zeptal se Tom tichým, bezbarvým hlasem.
„Jistě,“ pokrčil rameny doktor a otevřel dveře pokoje. Tomovi se vhrnuly slzy do očí jen při pohledu na Billa. Nevědět, že je naživu alespoň za pomoci přístrojů, věřil by, že je mrtvý. Jeho pleť vypadala jako z průsvitného papíru, s ulepenými vlasy spadajícími do čela. Ruce měl tak neskutečně tenké, skoro se je bál pohladit, aby se pod jeho doteky nerozbily v prach. „Bille…“ zašeptal a políbil jej něžně na čelo.
„Neslyší vás,“ upozornil jej doktor, jehož ovšem Tom vykázal okamžitě ze dveří.
Chtěl s ním být sám, úplně sám, nikdo jej nebude okrádat a o chvíle strávené s bratrem, zvlášť, když to můžou být jejich poslední. Nemohl se dívat na mohutné jehly, zabodnuté v jeho promodrávajících žilách. Plakal s hlavu zabořenou do jeho přikrývek, slzami máčel nepříjemně vonící povlečení, které mu připadalo tak neskutečně tvrdé pro Billovu dětsky jemnou kůži. Přesto jej miloval. Viděl v něm neskutečnou krásu, i když se na něj díval teď, v tom strašném stavu, kdy by v něm uznávanou hvězdu nepoznal vůbec nikdo. Jen on ji dokázal vnímat, ten jeho půvab prýštící zevnitř.
„Je mi to tak líto,“ špitnul a odhrnul neupravené pramínky z jeho lící. „Odpustíš mi někdy? To všechno? Udělal jsem tolik chyb, tak strašně moc chyb, ale ty jsi byl ta jediná dokonalá věc v mém životě. Jen s tebou jsem si byl naprosto jistý, že jednám dobře, že takhle je to správně, že neexistuje žádná lepší cesta. Nenechávej mě tady, Bille, prosím, nenechávej mě tady samotného!“ jeho hlas se zlomil a znovu se dotknul rty bratrovy nehybné ruky.
autor: Heidi
betaread: Janule
