„Co mi to děláš?“ špitnul zničeně Tom a zabořil hlavu do jeho vlasů, ačkoliv si byl moc dobře vědom toho, že svým zoufalstvím bratrovi rozhodně nepomůže, že by se měl naopak chovat v jeho přítomnosti optimisticky, usmívat se a utěšovat jej, ale při pohledu na jeho zbědovanou tvář, nebyl absolutně schopen vyčarovat úsměv. Neměli vyhráno, ještě nic přece nebylo jisté, lékaři předpokládali, že se dříve nebo později probere, ale to neznamenalo vůbec nic. Může to být jen krátkodobé zlepšení, které dílem okamžiku pomine a oni se ocitnou znovu tam kde byli předtím a on tomu nemůže nijak zabránit. Kdyby jen pro něj mohl něco udělat, cokoliv, i nemožné, kdyby existovala možnost mu pomoci, ale on se cítil tak bezmocný.
Ztrácel Billa pod svýma vlastníma rukama a nedokázal to zastavit, nemůže poručit času! Zahleděl se bratrovi přímo do jeho smutných vyhaslých očí, které jakoby postrádaly obvyklou sytou barvu. Byly kalné a leskly se jako odrazy zrcadel.
„Proč jsi mi to neřekl, proč?!“ křiknul na něj Tom a jakoby se v něm vzedmula hladina vzteku a bolesti, kterou v sobě uchovával po celé ty nekonečné hodiny, kdy měl pocit, že se mu musí rozskočit hlava, zahlcena všemi těmi trýznivými myšlenkami, které jej obklopovaly.
„Tome, já…“ pokusil se Bill ochraptělým a zastřeným hlasem namítat, ale bratr jej přerušil.
„Neumíš si ani představit, jak strašně jsem se o tebe bál! Co sis myslel, že je to jen tvoje věc? Že se nemusíš nikomu svěřovat, nikomu říct jediné slovo, protože jsi prostě samostatný člověk, který nemá závazky k nikomu jinému než sám k sobě? Jak myslíš, že mi bylo? Našel jsem tě polomrtvého, s krví na obličeji, nevěděl jsem co se děje, co mám dělat, nikdy jsem se o nikoho tolik nebál! Tak strašně naivně jsem si myslel, že je to jen nějaké vyčerpání, že jsi poslední dobou tolik zhubnul a jednoduše potřebuješ trochu klidu, ale doktoři mě velice rychle vyvedli z omylu, když zjistili jasné předávkování. Proč jsi to udělal, Bille? Co ti chybělo? Co jsem ti nedával a měl jsem, tolik jsem se snažil, udělal bych pro tebe všechno, ale asi to nebylo dost, jinak bys na něco takového nikdy nepřistoupil,“ sklonil vyčerpaně hlavu a prudce oddechoval. Musel mu to říct, dostat to ze sebe ven, copak dělal málo? Nezáleželo mu na ničem jiném než na bratrovi a takhle měl vypadat jeho vděk. Bill se s obrovskou námahou pokusil nadzvednout. Dělalo mu problémy zůstávat vzhůru, měl v sobě silné dávky prášků, pořád lehce blouznil a tělo téměř necítil, jak jej podávané morfium otupilo.
„Mrzí mě to,“ zašeptal a upřel zrak na protější bílou zeď, jen aby se nemusel dívat do Tomových vyčítavých očí. Tomovi jej bylo tak neuvěřitelně líto, trpěl s ním a byl si jist tím, že jej to bolí ještě více než jeho, vnímal všechno naprosto zřetelně a tak jak to přicházelo, nebyl napůl v bezvědomí jako bratr, který nejspíš vůbec nevěděl o vážnosti svého stavu. Nesmí marnit čas hádkami, bože, vždyť je oba okrádá o ty nejdražší minuty v jejich životě! „Pojď ke mně,“ zlehka Billa objal. Nemohl samozřejmě tolik jak by si přál, bál se, aby mu neublížil, počínal si neskutečně opatrně a něžně. Hladil jej po ramenou a svíral v dlani jeho ledovou ruku, kterou se snažil vytrvalých třením alespoň trochu zahřát. „Budeš v pořádku, všechno bude zase dobré,“ šeptal mu do ucha a dělal co bylo v jeho silách, aby to znělo co nejdůvěryhodněji. Bill zavrtěl hlavou.
„Nemusíš mi lhát. Doktor se mnou mluvil, hned jak jsem se probral. Řekl, co se děje. Že nejspíš zítra ráno… už tady nebudu. Tome, já, je mi to všechno tak líto, tak strašně moc líto! Všechno jsem zavinil já, já jsem tohle přivodil, způsobil jsem bolest sobě, ale především jsi pro mě trpěl ty. Miluju tě, tak strašně, že to ani neumím vyjádřit slovy, něco tak silného prostě nejde popsat. Nikdy jsem nemyslel na nikoho jiného než na tebe, dal jsi mi to nejkrásnější, co jsem kdy mohl zažít. Děkuju za to, že jsi tady pro mě byl.“
Znělo to tak konečně, tak definitivně, jako by skutečně nemělo přijít už nic dalšího. Tom se nad něj sklonil a políbil jej na čelo.
„Uzdravíš se, slyšíš? Slibuju ti to, jsi silný. Bude to jako dřív.“
„Tome, je tak strašně malá šance…“
„Ale pořád tady nějaká je. Vydrž to, prosím, pro mě.“
Zůstal u něj i ve chvíli, kdy Bill vyčerpáním usnul. Nechtěl odejít, potřeboval jej mít na očích, dohlížet na něj, aby měl pocit, že tady není sám, že vedle něj někdo stojí. Jeho stráž skončila až ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil lékař a za jeho zády se objevilo několik jeho asistentů.
„Budete muset odejít. Pokusíme se vašeho bratra odpojit z některých přístrojů a rozjet činnost jeho narušených orgánů. To je to, čeho se nejvíc obáváme. Jestli začnou znovu fungovat, je možnost, že by mohl s relativně zanedbatelnými následky přežít, ale jestli ne… bohužel. Ráno se rozhodne. Můžete teď jen čekat a doufat.“
autor: Heidi
betaread: Janule
