Tom pomalu rozevřel ztěžklá víčka a nechápavě se rozhlédnul kolem sebe. Za velkými nemocničními okny se probouzelo mdlé časné slunce a slabě vpouštělo tlumené stíny do potemnělé opuštěné čekárny. Když se konečně zorientoval, promnul si tvář. Musel usnout, únavou a vyčerpáním. Bylo mu tak strašně dobře, ve spánku, kdy na všechno ostatní kolem sebe měl možnost zapomenout, jako by z něj najednou opadla veškerá tíha, na tu chvilku v jeho těle nastala příjemná harmonie, sen, jakože je vše jak má být. Byl to pro něj tak osvobozující pocit, že bych schopen mu i uvěřit, nechat se uchlácholit krátkým upadnutím do kouzelně bezstarostného spánku.
Procitnutí pro něj znamenalo těžký dopad na zem reality, otevřením očí se dostal zpět, tam odkud přišel, žádný zázrak se nekonal, on byl pořád tady.
Nešťastný a bezmocný, zatímco za těmito stěnami bojoval Bill o svůj život a on pro něj mohl udělat jen to jediné, jak mu s oblibou opakoval veškerý zdravotnický personál. Čekat. Bylo to vysilující, tak moc vysilující. Na jednu stranu si přál, aby to útrpné nevědomí už skončilo, aby bylo konečně jasno, žádné pochyby, žádné dohady, jen aby už nemusel trávit další nekonečné hodiny, které jej ubíraly o celé dny života. Na druhou stranu však dobře věděl, že dokud není rozhodnuto, Bill má stále šanci, zatím se nedozvěděl žádnou zdrcující pravdu, takže tady pořád zůstávala nějaká naděje. Byl jako chycený v pasti a věděl, že vůbec nezáleží na něm, jak se z ní dříve či později dostane.
Neměl dostatek času o své neutěšené situaci uvažovat, jeho osamocené přemýšlení přerušilo hlasité bouchnutí zadních dveří a kroky rozléhající se po prázdné chodbě. Ohlédnul se. Od bratrova pokoje kráčel pomalou chůzí tým lékařů, kteří působili, že mají za sebou nelehké hodiny. Všem na čele perlily krůpěje potu a celkově budili dojem obrovské únavy, která se na nich během práce podepsala. Tomem projel ledový mráz. Jsou jen dvě možnosti, buď se to podařilo, nebo ne, neexistuje nic mezitím, nic napůl. Dal by všechno na světě za možnost číslo jedna, cítil, jak se mu už nejspíš preventivně hrnou do očí slzy, které jakoby byly v průběhu posledních hodin k neudržení. Co ale mohl dělat? Už jen pouhá představa toho, že by mohl ztratit toho nejmilovanějšího člověka navždy, jej naprosto vnitřně ničila.
Napřímil se ve chvíli, kdy známý muž ve středních letech předstoupil před něj, zatímco jeho kolegové vyčerpaně zamířili do koupelny. Uvědomoval si, že ani nedýchá, jeho tělo bylo prostě neskutečně sevřené, jakoby na něj tlačila nějaká bolestivá síla. Neodvážil se zeptat, byl slabý, až příliš se bál odpovědi, že by raději stál tady, uprostřed chodby až do konce světa, než aby se dozvěděl pravdu. Viděl, jak lékař otevírá ústa, aby jej seznámil s realitou a kolena se mu roztřásla. Byl jako v mrákotách.
„Přežije to,“ prohlásil doktor a v unavené tváři naznačil letmý úsměv. „Bylo to náročné, myslím, že jeden z nejtěžších případů, s největším štěstím. Běžný člověk by nejspíš něco takového neměl šanci přetrpět, ale váš bratr má zjevně chuť tady ještě nějakou dobu zůstat. Podařilo se nám obnovit činnost srdce, bude sice velice zdlouhavá procedura dostat jej zpět do pořádku, ale z nejhoršího je venku.“
Tom ztěžka dosedl na koženou lavici a zavřel oči. Děkoval, děkoval každé náhodě, každému kousku štěstí, které u něj bratra dokázalo udržet, dát mu sílu bojovat a neztratit jej. Připadalo mu, jakoby zachránili život jemu, jakoby se on znovu narodil a do jeho těla vůbec poprvé začala proudit krev, začal se probouzet život. Snad poprvé od okamžiku, kdy objevil Billa v jeho pokoji, se mu do ledových rukou vlila horkost a ztuhlé svaly začaly pracovat. Ještě nikdy se necítil tak jako teď, tolik úlevy a pocitu štěstí, veškerá radost z dosavadního profesního úspěchu byla nicotná proti tomu, co se v něm odehrávalo právě v tuto chvíli. Dělalo mu jen velké problémy plně se koncentrovat na lékařův hlas.
„Váš bratr bude žít, to je pravda, ale je to teprve začátek. Je bezpodmínečně nutná celá řada úkonů, které musí dále podstoupit, nebude zcela v pořádku. Můžeme si gratulovat, že zatím u něj nebyly zjištěny žádné následky, ale bude se muset smířit s tím, že teď na sebe musí být výsostně opatrný. Je neuvěřitelně oslabený, stačí málo a můžete jej sem vézt znovu. Samozřejmě je nutné, aby prodělal odvykací terapii a další…“
„Můžu za ním? Prosím,“ přerušil jej nedočkavě Tom. Všechno ostatní si poslechne později, teď pro něj bylo prioritním, že Bill bude zase v pořádku a prostě jej musel vidět za každou cenu.
„Spí,“ namítnul doktor.
„To nevadí, chtěl bych se na něj jen podívat.“ Věděl, že jeho horlivost je nápadná, ale v tuto chvíli to bylo to poslední, na čem by mu záleželo. Několika rychlými kroky zdolal tu nepatrnou vzdálenost a se zatajeným dechem otevřel dveře. Už jej neopustí, nikdy. Život je příliš křehký, už nedovolí, aby ztratili ani minutu.
autor: Heidi
betaread: Janule
