Nevěděl jak dlouho seděl u jeho postele, minuty mu nějak splývaly, nejspíš chvílemi upadl do polospánku, když držel křečovitě jeho ruku a víčka se mu samovolně zavírala. Záda měl ztuhlá od nepříjemné polohy na tvrdé židli, ale zarytě a tvrdohlavě odmítal doporučení nemocničního personálu, který jej neustále přesvědčoval, aby raději odešel domů a odpočinul si po náročné noci, protože nikde není stanoven ani přibližný čas, kdy by se bratr mohl probudit. Neposlouchal je. Neměli ani tušení, co všechno se v něm odehrává, že je s Billem propojen a to co cítí on, je přesně odráženo i v něm samotném, není to jen věc bratra a nikoho jiného, týká se to jich obou.
Ale to oni nemohli pochopit, pochyboval o tom, že existuje někdo, kdo by jim dvěma mohl porozumět, kdo by je neodsoudil. Tom se od bratra nehnul ani na krok, jakoby byl k jeho posteli přikovaný, zamítnul variantu jít se dolů do přízemí najíst, co kdyby se právě v tom okamžiku Bill probudil a nikoho u sebe neměl? Chtěl, aby byl s ním, když otevře oči, aby se necítil sám a vnímal jeho blízkost, prostě musel být u něj, byl odhodlaný tady prosedět třeba celou věčnost, on mu za to stál.
Nakonec nemusel čekat tak dlouho. Bylo jen něco málo po páté odpoledne, když jej probral letmý pohyb v jeho dlani. Okamžitě se vzpřímil a se zatajeným dechem pozoroval Billa, jak několikrát pomalu pootočil hlavu na sněhově bílém polštáři a s velkou námahou rozevřel unavené oči. Ihned vyhledal bratrův pohled a ulehčeně se pousmál, což vneslo do jeho mrtvolně bledé tváře alespoň trochu krásnější výraz.
„Jak je ti?“ zašeptal Tom a v jeho hlase byla znát úleva. Odechnul si, jakoby z jeho srdce spadla obrovská tíha, sice věděl, že by měl být bratr v pořádku, ale přesto mu bylo jasné, že jej o tom přesvědčí až ve chvíli, kdy uvidí jeho doširoka rozevřené oddané oči.
„Není to zlé,“ odpověděl Bill ochraptělým hlasem, protože cítil neskutečné sucho v krku a stále se mu ještě nedýchalo tak lehce jak by mělo. „Jsi tady celou dobu?“ optal se najednou a klopil hlavu na zmuchlanou přikrývku.
„Samozřejmě, pořád jsem tady u tebe, neměj strach,“ konejšil jej tichým tónem bratr a snažil se svou náklonnost dokazovat hlazením po jeho paži a občasnými polibky na ni. Nejraději by se vrhnul na jeho ústa, ale věděl, že méně vhodnou chvíli by hledal asi jen těžko.
„Nemusel ses takhle obtěžovat, zavolali by ti jak na tom jsem,“ pokračoval Bill a i nadále zarýval oči do nemocničního povlečení. Najednou se prostě nechtěl podívat do Tomovy tváře. Tom nechápavě zamrkal.
„Co tě to proboha napadlo? To jsi nemyslel vážně, že ne, jak bych tě tady mohl jen tak nechat?!“
„Možná na tebe čeká někdo jiný, s kým bys byl třeba raději, než ztrácet čas u mojí postele,“ propálil bratra čokoládovýma očima.
„Zbláznil ses?!“ zvýšil hlas šokovaně Tom, ale rychle se zase uklidnil, jelikož věděl, že na hlasité dohadování si vybrali skutečně špatnou dobu, Bill se na první pohled jen tak tak držel vzhůru, teď potřeboval především klid.
„Víš Tome, sice si nepamatuju, jak jsem upadnul na zem, ani co jsem přitom cítil za bolesti, ale pamatuju si to, co jsem viděl předtím.“ Tomem jakoby projely kostky ledu. Tlakem všech posledních okolností a vypjaté atmosféry kolem sebe, se přesunuly do nejzazší části jeho hlavy vzpomínky na to, jak strašně velkou udělal chybu. Jistě, vždyť tady byla Teresa a to zatracené video, které Billovi s velkou slávou naservíroval přímo pod nos, jak jen mohl být tak zaslepený? Čeho si myslel, že tím dosáhne?
Když se na celou věc díval zpětně, vlastně vůbec nechápal, jak mohl být něčeho takového schopen. Nerozuměl tomu, jak jen se mohl milovat s někým jiným, jak jen to bylo možné?
„Bille, prosím…“
„Dost. Nemusíš mi nic vysvětlovat, je to tvoje věc. Chtěl jsi mě vytrestat? Za to, že jsem si dovolil nadhodit, že mě třeba může mít rád i někdo jiný, kromě tebe? Tome! I kdyby to byla pravda, říkal jsem, že mě miluje ona, ne že já ji! Nikdy mezi námi nebylo víc než polibek, tím to všechno končilo. Já přece věděl, že stačí tak strašně málo a ona půjde za jiným, protože ode mě se jí ničeho nedostane, bylo mi jasné, že kdybys chtěl, tak by se tebou nechala svést, ale nikdy by mě nenapadlo, že bys mi to takhle dokazoval. Nepřál bych ti pocítit to, co jsem cítil já, když jsem se na vás díval. To bylo tvé mistrovské dílo, doufám, že jsi se sebou spokojený.“
„Bylo to jinak, hrozně mě ranilo co jsi řekl a potom…“
„Jsem ti vděčný za to, že jsi byl se mnou tady, když jsem na tom byl zle. Teď už si ale poradím sám.“
„Bille…“
„Odejdi.“
„Já…“
„Tak běž!“ křiknul Bill a odvrátil tvář k oknu, aby bratr nemohl vidět jeho slzy.
autor: Heidi
betaread: Janule
