Bill seděl bez jediného hnutí na tvrdé posteli, kterou znal tak důvěrně, až to pro něj bylo nepříjemné. Celé dny mu nedovolili vycházet, jedinou jeho činností bylo věčné polehávání na matraci, na niž nebyl zvyklý a tupé zírání skrz zamlžené okno, které poskytovalo výhled do ne příliš udržované zahrady, zasypané tlejícím listím. Bylo to pro něj depresivní, každý den pro něj představoval stále větší a větší monotónnost a věděl, že ten následující nic nového nepřinese. Počasí jako by přesně vystihovalo jeho náladu, uplakaným nebem se proháněly těžké šedé mraky a každou chvíli uvolňovaly ze svého sevření těžké ledové kapky bubnující bez přestání na parapet.
Všechno mu připadalo tak neskutečně úmorné, co jen si měl počít sám, mezi čtyřmi, téměř holými stěnami, v pokoji, který byl vybaven tak stroze a neposkytoval mu vůbec žádné soukromí, pohodlí, ani jakoukoliv vzpomínku na domov. Byl osamělý, příliš osamělý, lékaři zakázali veškeré návštěvy, podle jejich slov se nesměl rozptylovat ani rozrušovat, rozhodli tak ve chvíli, kdy po nedávném odchodu Toma z jeho pokoje, za neklidných podmínek, se jeho stav na nějakou dobu rapidně zhoršil. Proto přistoupili k variantě naprosté izolace, protože právě ta byla jedinou jistotou absolutního klidu.
Dny mu splývaly v jeden a jeho bolesti neustávaly. Bylo mu jasné, že se u něj projevují ještě doznívající abstinenční příznaky, ruce se mu šíleně třásly, srdce tlouklo jako splašené a na čele mu perlily pramínky potu. Jediným pozitivem bylo, že první chvíle bez svých tolik potřebných léků strávil téměř v bezvědomí, otupen, takže necítil tak výraznou bolest, jež se odehrávala v jeho těle. Byl jako bez duše, pořád se mu nedostávalo té správné zdravé barvy a hluboké tmavé kruhy pod očima nemizely. Jak také mohly, když celé noci strávil přemýšlením o bratrovi, aniž by se mu podařilo na okamžik zamhouřit oko. Myslel na něj tak intenzivně.
Proč? Proč musel něco takového udělat, proč jen šel za ní? Všechno mohlo být zase dobré, už by jim nic nestálo v cestě a stačí jedna hloupá noc, aby zase roztříštila veškeré jejich plány a naděje na kusy. Měl Teresu nenávidět? Nejspíš ne. Ona vlastně celou tu dobu jen trpí, od chvíle kdy jej poznala, od chvíle kdy vstoupil do jejího života, jí nepřinesl jedinou radost. Snad těch pár okamžiků hned na začátku, ale nikdy pro něj nebyla na prvním místě. Ani nemohla.
Jeho telefon vyzváněl už téměř posté, vlastně ten zvuk ani neregistroval. Už tolikrát se v duchu rozhodl, že s ním promluví, že mu dá příležitost na alespoň pár vět pro svou obhajobu, že jej krátce vyslechne. Pokaždé, když už sahal po zeleném tlačítku, se před jeho očima objevil obraz, který spatřil na obrazovce svého počítače a který se mu vryl do paměti snad do konce života. Na něco takového prostě nebyl připravený, nic jej nemohlo na takovou situaci připravit a on na ni reagoval po svém.
„Musíte něco sníst!“ poručil razantně jeho hlavní lékař, jelikož ostatní personál si v tomto případě už nevěděl rady.
„Nemusím nic,“ odsekl Bill chladně a nespouštěl oči od protivně známého výhledu do neutěšené zahrady.
„Pokud okamžitě nepřiberete, váš zdravotní stav je na nejlepší cestě k úplnému zhroucení, sice jste přežil nejhorší, ale to neznamená, že jste v pořádku. Jste velice oslabený a vaše podváha už je na hranici, sám musíte cítit, že vaše tělo alarmuje.“
„Necítím nic. Až budu mít hlad, budu jíst. Odneste to,“ hlesl Bill do ticha místnosti, kde se na něj upíralo hned několik párů očí, které měly za úkol vyřešit jeho zbědovaný stav.
Nechtěl nikoho vidět, nikdo prostě nechápal co se v něm skutečně děje, nikdo mu nemohl porozumět. Věděl, že jej opouští i ty poslední síly, které v něm přebývaly od jeho zhroucení, ale neměl prostě nic, co by jej motivovalo snažit se přes tuto strašnou dobu překlenout. Nikdo mu tady nemůže pomoct. Nezabíraly na něj výhružky ohledně nitrožilní výživy, nic na něj neplatilo, bylo mu to jedno. Ať si s ním dělají co chtějí, ruce měl beztak už dokonale rozpíchané a doničené od jehel, měnících se několikrát denně, o jednu víc nebo míň, to už by ani nezaznamenal.
Byl zoufalý a sám. Potřeboval vedle sebe někoho, kdo by mu porozuměl, kdo by jej utěšil, ale to dokázal jedině Tom. Připadal si jako v začarovaném kruhu, bylo nemožné vzít jej k sobě zpátky, ale stejně tak nereálné bylo žít bez něj. Nevěděl jak se rozhodnout, cítil se ublížený a zrazený. Když mu odpustí jednou, Tom nebude mít strach udělat něco podobného znovu a to on nemohl dovolit. Nemohl žít s ním, ale ani bez něj, to bylo to jediné, co se mu všechny ty probdělé noci honilo hlavo a stále nenacházelo vhodnou odpověď.
autor: Heidi
betaread: Janule
