Bill bolestně usykával když jej bratr vší silou pokládal na zem. Nekřičel na něj, nic mu nevyčítal, jen jej propaloval čokoládovýma očima plnýma vzteku a zároveň očekávaného napětí. Nebránil se, tedy aspoň ne příliš, jeho tělesná konstrukce a současný neutěšený stav jej stavěl do značně znevýhodněné pozice. Postrádal veškerou energii, nebyl natolik naivní, bylo mu jasné, že Tomovi nebude dělat nejmenší problémy přidržet jej ve svém sevření jak dlouho si jen zamane. Nesnášel tuhle roli slabšího, podřízeného, tak strašně nerad přebíral číkoliv autoritu, nebyl ochoten ji přijmout, zvyknout si na ni. Vždycky chtěl řídit, řídit ty ostatní, aby on mohl být tím, kdo má ještě stále hlavní slovo. Tom nevěděl, kde se v něm vzala ta náhlá agresivita, proč právě teď všechna ta nahromaděná touha a nesplnitelnost vyplula na povrch a nutí jej dělat právě to co teď činí. On mu nechce ublížit, samozřejmě že mu nechce ublížit, nikdy by to nedokázal. Ale tak strašně moc potřebuje jeho blízkost, kontakt s jeho tělem, připadal si tak prázdný, tak citově odstrčený. Nebyl zvyklý trávit tak mnoho času bez jakéhokoliv náznaku fyzické lásky, nešlo mu o sex, ale jednoduše o ten pocit že někomu patří, že někdo patří jemu. Ještě před dvěma lety by se takovým řečem zasmál a poslal by pryč každého kdo by se odvážil tvrdit, že právě on jednou něco takového vypustí z úst. Rok strávený intenzivně s Billem, jej naučil vidět svět jeho očima, vidět ho jinak. To, co mu kdysi unikalo, pro něj bylo najednou podstatné a věci, jenž mu připadaly nepostradatelné, ztrácely na hodnotě. Všechno se pro ně změnilo, ani jeden z nich nezůstal stejný, svým způsobem byli poznamenáni vzájemným chováním a působením, odlišným pohledem na život. Byli nuceni vžít se do způsobu myšlení toho druhého, protože jen tak spolu dovedli vycházet.
Bill ležel bez hnutí na podlaze a otočil hlavu směrem do boku, čímž Tomovi odkryl výhled na svůj bledý krk. Tom nasucho polknul. Tolik se toužil sehnout jen o těch pár centimetrů níž a dotknout se jej rty, jen lehce po něm přejet ústy, aby bratr cítil vlhkost jeho jazyka a on mohl vnímat horkou kůži. Věděl, že by to Billa nenechalo stále tak ledovým, přece na něj pořád umí fyzicky zapůsobit nebo snad ne? Přes své myšlenky si neuvědomil, že stále zesiluje svůj stisk na bratrově zápěstí. Pohlédl Billovi do očí. Ten se jen ušklíbnul.
„Co uděláš teď Tome? Vezmeš si mě tady? Na zemi? To už zkoušel někdo před tebou, nepamatuješ? Zajímá tě, jestli to ty dovedeš dotáhnout do konce?“ Toma jeho slova provokovala. Měl chuť jej uhodit za to, jak strašně chladně a bezcitně s ním mluví, za to, že jej srovnává s Marcusem, jak jen proboha může? Vždyť on jej přece miluje, jak ho jen může přirovnávat k tomu zmetkovi? Zlobil se na něj a zároveň jej zaplavovala neskutečná vlna něhy, jež se dostavovala pokaždé, když pod svým tělem cítil bratrovu pravidelně se nadzvedávající hruď.
„Nedráždi mě, udělám to.“ Bill se jen nahlas zasmál chraplavým smíchem, který Tomovi rozproudil krev v žilách.
„Opravdu? Mám ti pomoct?“ sykl a k bratrovu úžasu si s ledovým výrazem ve tváři rozepnul pásek. „Tak dělej Tome, do toho. Máš příležitost, tebe bych to možná nechal dodělat, tak na co čekáš? Ach tak, mám se otočit?“
Tom jeho vodopád slov už prostě nemohl poslouchat. Zraňovalo jej to, tak moc mu to ubližovalo! Věděl, že udělal chybu, že ta věc s Teresou se neměla nikdy stát, ale je opravdu přiměřené, aby pro jedno selhání takhle trpěl? Bill se k němu choval stejně jako v ty příšerné dny, kdy spolu byli neustále na nože, kdy ještě nevěděl o jeho podivném vztahu s Teresou. Zatnul pěsti a vstal. Nedovolí mu, aby se historie opakovala, už mu prostě neposkytne tu moc zacházet s ním jako s věcí, na niž může křičet a mávat s ní, jak se mu zlíbí. Nechtěl to zažívat podruhé, nechtěl se vracet na začátek. Byl ochoten bratra zkrotit jak jen to bude možné, usměrnit jeho výbušnost, protože jen tak se můžou pohnout z místa. Bude zase dobře, tím si byl jist a byl odhodlán to dokázat za jakoukoliv cenu.
„Nebudu se doprošovat, Bille, měl jsi pravdu, nemá to smysl. Trucuj jak dlouho uznáš za vhodné, vylévej si vztek na kom chceš. Počkám, dokud tě to nepřejde, dokud nebudeš natolik vyrovnaný, abys mi dal novou šanci. Přijď, až budeš chtít, dám ti času kolik chceš. Teď vstaň, máme nějakou práci.“ Bill zůstal ležet, jen přivřel oči. Zatracená hrdost. Kdyby se jen troch naklonil nahoru, mohl jej políbit a tím si otevřít dveře k novému životu. Věděl, že na to Tom čeká, tak proč to bože neudělal? Možná skutečně potřebuje víc času, ale samotnému bylo zřejmé, že největší roli hraje jeho neschopnost přenést se přes křivdy, které byly uskutečněny vůči němu. Musel vstát, skutečně před sebou měli práci. Vymyslet další a další historky, pohádky, kterým věřili všichni, kromě nich.
autor: Heidi
betaread: Janule
