Bill si svůj nezdravý odraz několikrát prohlédnul ve velkém kulatém zrcadle, stojícím v maskérně a nespokojeně odvrátil hlavu. Teprve teď si konečně plně uvědomoval, jak je jeho zevnějšek zbědovaný. Ani silné nánosy líčidel nedokázaly důvěryhodně skrýt bolest a únavu v jeho tváři, tmavé kruhy pod očima sice vymazal korektor, ale to byl nejspíš jediný výsledek usilovné práce stylistek. Musel si obléknout dlouhé rukávy, nebylo možné aby se veřejnosti ukázal s vpichy na předloktí, bylo mu jasné, že médiím by jen těžko vysvětloval co jsou ve skutečnosti zač injekce, jež je nucen brát a tím by také vyšla najevo celá série jeho zdravotních selhání. Neuměl si představit, že by svoji závislost měl ventilovat před novináři, dělalo mu velké obtíže se vůbec svěřit svému psychologovi, přestože měl u něj jistotu, že si každé slovo nechá výhradně pro sebe.
Vlastně uvítal, že se teď nemůže volně prezentovat v tričku s krátkými rukávy, záměrně se zahalil do těžké bundy, která alespoň opticky navodila trochu mohutnější siluetu. Jeho prudký úbytek na váze začínal být čím dál více patrný a nedělal si iluze, že by lidé byli nevšímaví, zvláště když šlo o tak hojně diskutované téma. Nesměl dát najevo jedinou slabinu, prostě se musel chovat a vyjadřovat jako dřív, i přesto, že se na svoji popelavou tvář už nedokázal ani podívat. Obdivoval Toma, že po tom všem, co s ním v posledních týdnech zažil, v jakých situacích jej viděl, je ještě pořád ochoten k němu cítit fyzickou náklonnost.
Nikdy nezapomene na ten okamžik, když se poprvé probral k vědomí a první, koho viděl u své postele, byl Tom. Tolik jej to vnitřně uklidnilo a posílilo, že žádný lék by mu neuměl dodat takové množství energie a síly. Najednou prostě věděl, že má někoho kdo na něj čeká, kdo jej potřebuje a i kdyby zbýval na celém světě jen jediný člověk, který by jej měl rád, je to důvod proč žít. Okouzlovala jej na Tomovi skutečnost, že jeho mínění nezáviselo na tom, jak skvěle právě v danou chvíli vypadá, on věděl, že miluje jeho přirozenost, která jej z nějakého nepochopitelného důvodu přitahovala. Před ním se cítil zranitelný, odhalený, nic nemohl skrývat. Ale nebál se, nebylo čeho. Každý jiný člověk by mu na Tomově místě dal už dávno vale, setrvat i nadále v jeho blízkosti si vyžadovalo velkou dávku trpělivosti a sebezapření. Mohl už tisíckrát odejít, zavřít za sebou dveře, protože to jednoduše dál už nemohl snášet, jeho vrtošivé chování, bezdůvodné zvraty nálad a vůbec to všechno. Ale bratr to nikdy neudělal, uznával, že Tom byl tady, kdykoliv jej skutečně potřeboval, to mu nemohl odepřít.
„Musíme jít,“ ozvalo se za jeho zády tak nečekaně, že upustil na zem krabičku s vlasovým voskem. Jistě, v zrcadle za sebou spatřil bratra, který měl zvláštní schopnost objevit se v okamžiku, kdy na něj myslel. Asi vážně fungovalo jejich propojení. V Billovi zatrnulo. Nerad si připomínal ten nezvratitelný fakt, že v první řadě jsou bratři. Pokaždé to v něm vyvolalo silný dojem něčeho špatného a zakázaného, občas podléhal pocitu, že je určitým způsobem pošpiněný, dostavily se výčitky. Nikdy se u něj ale nezdržely dlouho, stačil jediný pohled do bratrových jedinečných očí a byl schopen všechno hodit za hlavu, nic si nepřipouštět, zkrátka žít jen pro něj, bez ohledu na názory druhých.
„Už jdu,“ odvětil rozrušeně Bill a v rychlosti se oblékal do připravené bundy.
„Jedl jsi?“ zeptal se rázným hlasem Tom vteřinu před tím, než jeho zrak dopadl na nedotčené talíře a plné misky. Téměř zoufale si povzdychnul a beznadějně zavrtěl hlavou. Bill jen těžko snášel jeho nešťastný vyčítavý pohled.
„Dej mi pokoj!“ obořil se na něj a najednou nevěděl kam s očima. Bratr na něj stále upřeně hleděl.
„Nevím, čeho tím chceš dosáhnout, ale odmítám se o to už dál zajímat.“
„Jistě, tobě na mě přece nikdy nezáleželo!“ sykl lítostivě Bill. Věděl, jak strašně hloupě to znělo, ale v tom okamžiku jej žádná lepší odpověď nenapadla.
„Jsi jako dítě, Bille! Jakmile není jednou po tvém, začneš kolem sebe kopat a obviňovat druhé, že tě nemají rádi. Víš co bych udělal, kdyby mi na tobě nezáleželo? Nesnažil bych se tě všemi možnými způsoby dostat z nemocnice, nechal bych tě tam, aby tě napojili na nitrožilní výživu a bylo by mi to jedno. Možná jsem to měl udělat, třeba bys po takové lekci dostal konečně rozum.“
Bill jen nervózně projížděl prsty svými vlasy a uvnitř dusil svůj vztek. Proč vždycky musí bratr takhle zničit každý vhodný okamžik, kdy jej přepadne jeho charakteristická citová nálada a on přemýšlí o tom, jak odpustit všechno co bylo předtím? Tom docílí jen toho, že jej rozčílí a popudí proti sobě, on prostě nedokáže snášet něčí kritiku! Cítil jak se v něm vaří krev. Vrátí mu to, ale ostřeji než by čekal, jeho těžce vybudovaná pověst se zhroutí jako domeček z karet.
autor: Heidi
betaread: Janule
