Odešla. Možná se pro ni atmosféra stala stejně tak nedýchatelnou jako pro oba bratry. Nedrželi ji, opustila místnost bezprostředně po příslibu mlčení, který přišel z její vlastní vůle, její vlastní iniciativy. Nečekali to. Ani jeden z nich nečekal náhlou soudržnost, ohleduplnost a respekt z Teresiny strany, kterého se jim najednou dostávalo. Možná jí křivdili, možná měla skutečně v mnoha věcech pravdu a oni, zaslepeni jen jeden druhým, prostě nedokázali prohlédnout to, jak moc svými činy zraňují někoho třetího. Zasloužila si lepší zacházení, od začátku byla pouhý prostředník, pouhá loutka v tichém boji mezi nimi a to neměli nikdy připustit. Měli se se svými vlastními problémy vypořádat v ústranní a ne využívat city právě jí. Přesto všechno měli pocit, že se rozešli v dobrém. Teresa měla svůj znovu nalezený klid a rovnováhu a oni zase uzavřeli jednu doposud neřešitelnou kapitolu jejich života, která už je nebude dále provázet. Třeba je lepší, že to ví. Konečně do ní vložili tu bezmeznou důvěru, to bylo to jediné, co si celou dobu přála.
Pohlédnul na Billa, kterému se na tváři zračil zamyšlený výraz. Vzal jej do náruče a on se k němu schoulil tak těsně, jak to pokaždé dělával před usnutím. Nezáleželo na tom, že právě sedí mezi rozestavěným nábytkem a nerozbalenými krabicemi. Ke štěstí jim stačilo jen to vědomí blízkosti. Bill ucítil bratrův polibek na své šíji. Nepatrně se zachvěl a obrátil k němu s lehkým úsměvem hlavu.
„To už trochu provokujeme štěstí, ne? Kdyby přišel někdo jiný než ona, určitě bychom z toho nevyšli tak snadno. A tebe ještě po tom šoku berou chutě?“ Tom jej něžně pohladil po vlasech.
„Nejde to. Mít tě před sebou a zůstávat v klidu. Jsi příliš působivý.“ Oba současně pohlédli směrem ven, kde na krémově černé obloze nezářila ani jedna jediná hvězda. Nevěděli, kolik je vlastně hodin, nedovedli odhadnout, jak dlouho vydrželi bez hnutí sedět a uspokojovat se jen a jedině vzájemným objímáním.
„Pojďme domů,“ ozval se náhle Billův hlas. Něco jej zkrátka nutilo neztrácet čas zíráním do prázdna a odpovídáním na infantilní otázky neznámých lidí vedle v restauraci.
Vytratili se zadním vchodem, což se jim báječně hodilo, jelikož si ušetřili spoustu dalšího zdržování a zděšených reakcí typu, proč proboha odcházejí, když zábava teprve začala. Ani manažer je jistě za tenhle večer nepochválí, udělali sotva pár snímků, místo plánovaného půlhodinového pózování pro všechny přítomné deníky. Bill mírně zatřásl hlavou, jakoby chtěl všechny tyhle nepříjemné myšlenky zapudit a nechat je za sebou, zatímco nastupoval do připraveného auta. Jeho dlaň samovolně sklouzla na Tomovu nohu a usídlila se na vnitřní straně jeho stehna. Předpokládal, že tento Billův manévr, bude mít v pohodlí jejich domova další společnou dohru.
„Běž napřed, zapomněl na sedadle telefon,“ křikl Bill a rychlými pohyby znovu otevřel těžká dvířka. Bratr už pomalými kroky směřoval přímo k jejich domu a na tváři mu hrál relativně spokojený výraz, plný očekávání a dobrého pocitu z obstojně zvládnutého večera. V okamžiku, kdy se Bill prudce napřímil a popřál řidiči dobrou noc, jeho paži uchopila něčí horká dlaň. I přes látku úzké bundy byl schopen rozeznat ten dotek. Znal jej, byl to pevný a přitom svým způsobem něžný a opatrný stisk, který rozbušil jeho srdce o několik frekvencí než bylo obvyklé. Jak jen nemohl slyšet za svými zády ty kroky… byl si jist, že i ty by bezpečně rozeznal. Skoro se bál vzhlédnout vzhůru, jakoby snad nevěděl, co tam uvidí. Přitom to věděl až příliš dobře. Konečně se jeho čokoládové oči zastavily na úrovni těch blankytně modrých, které na něj pohlížely. Ten výraz jej překvapil. Byl bojácný? Možná se v něm zračila určitá nejistota a očekávání. Nechápal, proč najednou ztratil hlas, z jakého důvodu nemohl najít ta správná slova.
„Ahoj“ zaznělo mu v uších. On sám se zmohl na pouhé roztržité kývnutí a nasucho polknul.
„Jak je to dlouho co jsme se neviděli?“ padla další věta z těch pomalu se pohybujících úst. „Já… nevím,“ odpověděl přiškrceně a za svůj náhlý chrapot si v duchu nadával. Bolestný úsměv, který byl věnován právě jemu, se mu na okamžik zaryl až do hloubi jeho kůže.
„Jestli se mnou nechceš mluvit, Bille, já…“
„Ne!“ vyhrknul až příliš rychle. Proč je proboha tak strašně zmatený a dezorientovaný?!
„Rád tě vidím, po tak dlouhé době… skoro, skoro bych zapomněl,“ protahoval nervózně.
„To já ne,“ znovu následoval ten bolestný úsměv.
„Bille!“ ticho protnul bratrův rozzuřený hlas, který se k nim nesmírnou rychlostí blížil.
autor: Heidi
betaread: Janule
