Bill uvítal první sluneční paprsky s nezvyklou úlevou a potěšením. Letmé světlo, které procházelo do jejich pokoje i přes stáhnuté žaluzie, pro něj bylo jakýmsi vysvobozením z noci, která v něm zanechala zvláštní a nevysvětlitelný pocit. Sám jej neuměl definovat, což jej ani nepřekvapovalo. Jakoby snad bylo něco nového na tom, že se nevyznal ve svých vlastních emocích. Pokaždé ho ovládal takový zmatek, jakmile prožil něco citově vypjatého a přemáhala jej touha sednout si do kouta, zavřít za sebou dveře a především nebýt rušen vůbec nikým. Což bylo ovšem v těchto chvílích nemožné. Asi jen stěží by mohl požádat Toma, jestli náhodou nechce strávit zbytek noci ve své vlastní posteli, jelikož on potřebuje klid a samotu na to, aby si utřídil myšlenky, týkající se člověka, který jej sice několikrát uhodil a ohrožoval, přesto se mu o něm ale zdají sny. Slabě si povzdechnul. Musí na vzduch, ve vydýchané ložnici se mu najednou nedostávalo kyslíku a on raději vstal. Cítil se neskutečně rozlámaný, unavený a opuchlý. Ani proud ledové vody na něj nepůsobil nijak zvlášť blahodárně, proto jen znechuceně odvrátil svůj zrak od zrcadla a rozhodnul se, že než se Tom probudí, musí svůj nelichotivý vzhled poupravit.
Jen v prádle a obyčejném černém tričku, sešel schody do přízemí, kde jej do bosých chodidel studily chladné kachličky. Pocítil náhlý hlad. Jistě, včera večer si připravených porcí a sladkostí příliš neužil, za prvé kvůli jejich nečekaně brzkému odchodu a za druhé po horkých momentech prožitých s Teresou mu ještě teď perlil na čele ledový pot. Ve vaření nebyl nikdy příliš zručný, hromádku toastů z bílého chleba hustě potřených čokoládovým máslem považoval za naprosto dostačující a měl dobrý pocit, když stejně velké množství odložil i na talíř naproti sobě, který netrpělivě očekával Toma. Okno, u něhož seděl, bylo už odtemněno, aby do místnosti vstupovalo tlumené bílé světlo a také aby se mu naskytl výhled na ulici, který sice nebyl nijak oslňující, přesto to pro něj už bylo jakýmsi zvykem, užívat si takhle snídani, s pohledem upřeným někam do prázdna tam venku.
Ze zamyšlení jej probral štěkot, přicházející z jejich zahrady, což jej přinutilo vstát. Vlastně měl chuť se se Scottym pomazlit, věděl jak jej zanedbávají a chvílemi mu to bylo líto. Proto teď bez povšimnutí otevřel dveře a pustil psa dovnitř, aniž by zahradu třeba jen prolétnul očima. Zabořil dlaně do jeho jemné srsti a uvolněně jej hladil, což bylo doprovázeno spokojením kňučením. Teprve když se jeden druhého dostatečně nabažili, se Bill znovu vrátil ke stolu aby odnesl použité nádobí na kuchyňskou linku. Při chůzi jeho oči samovolně sklouzly zpět k oknu a domem se rozlehl řinkot střepů. Billovi se leknutím téměř zastavilo srdce, proto bylo logické, že veškeré nádobí vyklouzlo z jeho chvějících se rukou a s hlukem se roztříštilo o zem. Stále visel pohledem na osobě, která jej až do tohoto okamžiku nepokrytě sledovala. Jak si jen mohl nevšimnout? Obrovským oknem v kuchyni bylo dokonale vidět dovnitř, měl přímo otevřenou cestu.
Samozřejmě, že jej poznal. Vysokou postavu se širokými rameny a nezvykle ráznou chůzí. Bylo mu jasné, že pod kapucí černé mikiny, kterou měl spuštěnou hluboko do očí, se rýsují špinavě blonďaté vlasy. Rychle odcházel, opouštěl jejich zahradu sebejistým krokem, protože si byl jistý, že jej Bill zahlédnul. Nejspíš chtěl, aby o něm věděl, aby věděl že jej pozoruje, že se ně něj dívá. Proč jen je tady? Proč mu takhle komplikuje život? Copak nestačí to všechno co se mezi nimi odehrálo? Proč pokaždé Marcus přijde a vybočí jeho běžné žití ze zajetých kolejí? Nechápal, co jej to popadlo, několika pohyby na sebe natáhnul první džíny které mu přišly pod ruku a rozrazil dveře domu. Šel téměř najisto, aniž by si uvědomoval proč. Nějak vnitřně tušil, že se na něj Markus nepřišel jen podívat, že jeho návštěva měla ještě nějaký jiný účel. Roztřesenýma rukama otevřel jejich schránku. V jejím rohu zářila jasně bílá obálka. Vzal ji mezi prsty a přelétnul očima její líc. Nevelkým písmem se na ní skvělo jeho jméno, nic víc, nic míň. Se zatajeným dechem ji pevně sevřel.
„Co se stalo?“ zeptal se nechápavě Tom, právě scházející ze schodů. Probudil jej hluk tříštícího se porcelánu.
„Jen mi něco upadlo.“ Bratr váhavě pohlédnul na hromadu střepů ležících uprostřed kuchyně. „Upadla ti celá jídelní sada nebo co?“
„A není to snad jedno?!“ prsknul podrážděně Bill. Zlobil se sám na sebe, za své nevysvětlitelné citové přechody a hloupé myšlenky, které se mu honily hlavou.
„Bille, já to jen konstatoval, nevadilo by mi, ani kdybys to tady roztřískal úplně všechno,“ objal jej Tom chlácholivě kolem ramen. Dvěma prsty si nadzvednul jeho bradu a vyhledal jeho ústa. Nenamáhal se zdlouhavým laskáním, proniknul jazykem přímo mezi jeho rty a zajel prsty do jeho vlasů.
autor: Heidi
betaread: Janule
