Tom přestal v laskání bratrových úst. Znovu se napřímil a jemně si přitisknul k tělu jeho tvář. Cítil, jak Bill zvolna objímá jeho boky a opatrně jej po nich hladí. Působili tak idylicky, jejich absolutní odlišnost je spojovala v naprosto dokonalého člověka a už na první pohled bylo zřejmé, že nejspíš nikdo jiný na celém světě by toho druhého nedokázal doplnit tak jedinečně, jako právě oni dva navzájem. Bylo to tak něžné, z každého Tomova doteku do bratrových vlasů sálala vlna lásky a porozumění a Bill jen s přivřenýma očima vnímal tu hřejivou blízkost jeho těla. Jedině v jeho náruči dokázal zapomenout, zapomenout na všechno kolem sebe, aby pro něj byl jen on. Chtěl se v jeho obětí ukrýt nejraději navěky, připadal si tak v bezpečí, v úplné jistotě, kterou mu nikdo jiný neuměl nabídnout. Přitisknul si Toma ještě blíže a zrychleně dýchal do látky jeho trička. Chtěl věřit tomu, že čím těsněji jej bude mít u sebe, tím hůře budou prostupovat myšlenky na bílou obálku do jeho hlavy. Neotevře ji. Nesmí. Věděl, že bratr by si to nepřál a on jej nechtěl zklamat, nechtěl jej podráždit, svým způsobem by to považoval za takovou malou zradu, za gesto proti němu. Nad jejím obsahem už se jednoduše nebude dál pozastavovat, pro ně pro všechny to bude lepší, lepší, když věci zůstanou na svém místě.
Konečně bratrovi dovolil se nasnídat. Instinktivně vstal a stáhnul žaluzie kuchyňského okna. Sice nepředpokládal, že by se Marcus ještě vrátil, zvlášť kdyby v jeho blízkosti zahlédnul Toma, ale přesto mu to nedalo.
„Proč?“ zamumlal s plnými ústy bratr a ukázal rukou na Billovo počínání.
„Chci, abychom měli soukromí,“ pousmál se jemně.
„Myslíš, že je někdo zvědavý na to, pozorovat naši snídani?“
„Možná, je sem ideálně vidět.“
„O důvod víc, abys přestal po domě chodit jen v tričku a prádle, jak už jsem ti tisíckrát říkal,“ podotknul Tom. Byla to pravda. Sice jej přitahovalo, že je bratr oblečen jen do tak úsporného oblečení, na druhou stranu však neměl zájem, aby jej jejich velkými okny někdo takhle zahlédl. Nikdo se mu ně něj takhle dívat nebude. Uvědomil si nad čím přemýšlí a v duchu zaúpěl. Zase ty jeho majetnické sklony k Billovi, měl by se ovládat, nemůže si jej přece uvázat řetězem k sobě, ačkoliv se mu ta představa zamlouvala.
„Musím do koupelny,“ vyhrkl najednou Bill a zamyšleně vyrazil do horního patra. Pro jistotu za sebou nenápadně zamknul a obálku opatrně položil na jednu z poliček. Když ji konečně přestal hypnotizovat očima, rozzlobeně obrátil svůj zrak k zrcadlu a zběsile začal nanášet na svou tvář vrstvu make-upu. Oklamával tak sám sebe tím, že právě to je ten důvod, proč sem vlastně přišel a nic jiného, kromě vlastního zkrášlení, jej nezajímá. V zrcadle opět zahlédnul tu nemožnou bílou věc, která mu stále více korzovala v myšlenkách. Vždyť by se možná vůbec nic nestlalo, kdyby je otevřel… Koneckonců je adresovaná jemu, může tvrdit, že vůbec netušil od koho byla, kdyby na věc přišlo. S úšklebkem praštil tubou do umyvadla. Proč se snaží lhát sám sobě? Proč už si konečně nepřizná, že moc dobře ví, od koho tahle pošta pochází a také to, že sám nevěří tomu, že by na něj Marcus za tu dobu zapomněl. Dnes jej o tom přesvědčil znovu. Kvůli někomu, na nějž celé měsíce ani nepomyslí, by nestál v sedm ráno v orosené trávě na jejich zahradě.
Nerozhodně vzal tenký papír mezi prsty a převrátil si jej v rukou. S krátkým povzdechem serval vrchní proužek a konečně rozevřel otvor, skrývající jediný list, který ani nepůsobil příliš popsaným dojmem. Byl to jednoduchý křídový papír, na němž se skvěla pouze jediná věc. Série devíti číslic psaných rukou, stejně jako velké M na konci stránky.
Nic víc z něj nevyčetl, ačkoliv jej pozoroval dobrých několik minut. Jeho číslo… nové číslo. Přestože si to původní nepamatoval celé, byl si jist že tohle to určitě není. Nemusel příliš přemýšlet nad tím, co mu tímto gestem chtěl říci. Dává mu jasně najevo, že mu nechává volné ruce, že to nechává na něm, na jeho vlastním rozhodnutí. Že bude respektovat jakoukoliv variantu, k níž se Bill nakonec přikloní, že mu pouze daruje ten původní impuls. Je jen na něm, jestli jej přijme. Jestli jej bude chtít přijmout. Jakoby ani nevěděl co vlastně dělá, sesunul se na podlahu a nějaká neviditelná ruka vedla jeho prsty po klávesnici telefonu, aby vymačkávaly příslušné symboly. Proč jen to dělá? Co od toho očekává? Co se s ním proboha děje? Co mu chce vlastně říci? O čem s ním chce mluvit a chce s ním vůbec mluvit? Bill měl pocit, že se jeho hlava pod tíhou otázek rozskočí. Ve stejném okamžiku, kdy se v telefonu ozval známý hlas, při němž jej lehce zamrazilo, na dveře koupelny se ozvalo hlučné klepání. „Bille! Slyšíš, tak otevři mi,“ Bill si zoufale skousnul ret.
autor: Heidi
betaread: Janule
