Tvář mu zbělela, jak usilovně se snažil v rychlosti přemýšlet. Proboha, co teď? Jaká ironie, v přeneseném smyslu, jakoby o něj znovu soupeřili oba dva. Tom, stojící za dveřmi a hlasitě se dobývající dovnitř a Marcus, který naopak poklidně dýchal do telefonu, protože s jistotou věděl, kdo je volající. Bill věděl, že s ním teď nemůže hovořit, bylo mu jasné, že by to Tom nechtěl chápat, proč se zamyká v koupelně aby mohl zavolat „kamarádovi“. Musí to nechat na později, nemá prostě jinou variantu než ustoupit. Se sebezapřením stisknul červené tlačítko ukončující hovor a s námahou se zvednul z chladné země. Cvaknutí zámku konečně Tomovi umožnilo volný vstup. Podezíravě si bratra přeměřil očima.
„Proč se zamykáš?“
„Nesmím snad?!“ sykl Bill, který se cítil značně rozladěný z toho, jak se do celé situace stále víc a víc zamotává, aniž by doteď skutečně věděl co opravdu chce. Jemu samotnému nebyly zcela jasné náhle vyhrocené pocity vůči Marcusovi a Tom mu svým dohledem také značně kazil náladu.
„Jistě, je to tvůj dům,“ odvětil zaraženě Tom. „Stačilo říct, kdybych věděl, že si nepřeješ abych za tebou chodil do koupelny, nedělal bych to,“ dodal sarkasticky, jelikož tím Billovi připomněl situaci ze včerejšího večera, kdy se spolu milovali právě ve vaně napuštěné horkou vodou a olejíčky se sladkou těžkou vůní, která je nádherně vyčerpala.
A Bill se v žádném případě netvářil tak, že by mu jeho přítomnost vadila. Tomova slova argumentoval pouhým trhnutím ramen, jiná slova totiž v současné chvíli nenašel.
Demonstrativně se obrátil zpět čelem k zrcadlu a vzal do ruky tužku na oči.
„Ještě něco?“ štěkl, když viděl bratra stále opřeného o pootevřené dveře.
„Nevím, co ti tak zkazilo náladu, ale nemusíš si to vylévat na mě, Bille,“ šeptl.
„Promiň,“ odsekl jednoduše Bill. Nechápal proč se chová tak odměřeně, své myšlenkové zvraty neuměl ovládat zjevně ani on sám.
„Myslel jsem,“ začal nejistě Tom. „Že bychom mohli na čas odjet.“ Bratr překvapeně přestal věnovat pozornost svým řasám na levém oku a obrátil svůj pohled na Toma.
„Jak jsi na to přišel?“
„Chci, abychom si prostě odpočinuli. Od všeho tady, oběma by nám prospělo změnit prostředí, nechat za sebou všechny problémy, Teresu, zkrátka to, co bylo. Jen my dva.“ Bill vydechl. Bylo to tak strašně lákavé, tak úžasná vidina toho, že by je po několik týdnů nerušilo vůbec nic, že by je obklopovala jen jejich vlastní láska, nikdo a nic by se mezi ně už nemohlo postavit. Tak moc se mu líbila představa času, který by věnovali jen sami sobě a zbavili se všech těch starých křivd. Ale… proč se mu odtud najednou nechce hnout? Co za zvláštní sílu jej tady proboha drží? Samozřejmě, že chtěl souhlasit, ale něco hluboko v něm mu ďábelským hláskem napovídalo, že tady ještě nemá vyřešenou jednu záležitost a do té doby by měl přece zůstat.
„Myslím, že teď není ta nejvhodnější chvíle.“
„Nejvhodnější chvíle? Vzpamatováváš se z těžké závislosti, člověk, který nám jako jediný tak nepříjemně komplikoval život je už ze hry, chceme být spolu a oběma nám vadí tohle pokrytecké prostředí, Bille, já nechápu která chvíle by tedy byla vhodnější.“
„Máme naplánovaných spoustu vystoupení v televizi,“ pokusil se Bill chabě ospravedlnit. Bratr do něj zabodnul oči.
„Deset minut v estrádě je ti milejších něž být se mnou?“
„To víš že ne…“ vydechl tiše Bill s a sklopil oči. Tom si jej pár nekonečných okamžiků v tichosti měřil a nakonec přistoupil k bratrovi tak těsně, že slyšel každé jeho nadechnutí. Billovi se z té blízkosti téměř zastavilo srdce.
„Varuju tě, Bille,“ zašeptal do jeho ucha. „Varuju tě, že jestli s tím má něco společného fakt, že NĚKDO se po delší době vrátil zpátky do města, nebudu to slepě tolerovat, na to zapomeň.“
„O čem to…“
„Pššt. Ty víš moc dobře o čem spolu teď tady mluvíme. A já ti chci připomenout, že jediný, s kým budeš spát, Bille, jsem já. Tohle všechno…“ prudce sevřel bratrův pas, „je moje. Rozumíš? Jen moje a já se neplánuju dělit. Víš stejně dobře jako já, že jemu jde jen a jen o postel, tam tě chce dostat, tam tě chce vidět. Jak ležíš nahý v jeho přikrývce, chce tě, aby si něco dokázal. Nezahrávej si s ohněm, nezahrávej si se mnou. Tím svým neurčitým nevinným pohledem mu dáváš příliš jasnou výzvu a on si dělá naděje.“
„Tak dost! Všechno co říkáš je výmysl, nikdy jsem mu nedával žádnou naději, tyhle náznaky si jenom namlouváš, protože vidíš ve své blízkosti konkurenci.“
„Konkurenci? Má být pro mě konkurence? Mám se ho snad začít bát? O co ti jde, Bille? Abychom o tebe soutěžili nebo co?“
„Mluvíš hlouposti,“ sykl Bill, protože si právě v tuto chvíli uvědomoval tu jednu z mála nevýhod toho, být duševně propojen se svým dvojčetem. Tom nebyl hloupý, znal jeho myšlenkové pochody, jeho rozhodnutí, dovedl vycítit a odvodit si, co se v něm odehrává a on se teď díky tomu dostával na tenký led.
„Tak co mi odpovíš, Bille? Tvrdíš, že Marcusova přítomnost tě nenutí zůstat tady. Takže odjedeme? Ano nebo ne?“
autor: Heidi
betaread: Janule
