„To bolí,“ pokusil se Bill svést řeč na bratrův stisk, který nemilosrdně drásal hebkou kůži jeho paží, v níž zůstávaly stopy po jeho hluboko zabořených prstech. Toma začínalo jeho neustálé vymlouvání a odvádění od tématu rozčilovat. Čím dál více jej tím totiž přesvědčoval o tom, že právě jeho domněnky jsou bohužel absolutně pravdivé. Nechápal, jak si bratr může myslet, že by byl tak hloupý.
„Bolí tě to? Rozmysli si dobře, co mi odpovíš, protože špatná odpověď tě bude stát mnohem větší bolest,“ zašeptal mu zlověstně do ucha.
„Co se to s tebou děje?!“ vykřikl Bill a odstrčil jej od sebe tak prudce, až bratr zavrávoral a jen stěna ze světle modrých kachliček zabránila jeho pádu. Byl rozčilený. Rozzuřený a nesnášenlivý, tak strašně nenáviděl svou žárlivost, přestával se ovládat, přestával kontrolovat všechny své smysly, jen když si představil, že se Bill miluje s někým jiným, že sténá pod cizím tělem, má zavřené a oči a nahlas křičí slastí, kterou nezpůsobuje on, ale někdo cizí! Že se jeho úst zmocňuje někdo jiný a proniká hluboko do nich!
Téměř se mu rozskočilo srdce, když se mu tahle představa promítla před očima. Snažil se pomalu dýchat, dýchat a zklidňovat se, nekřičet a nesvírat bratra ve svém majetnickém objetí.
„Dobře. Řekněme, že ti přece jen věřím. Máš prostě jen špatnou náladu, nic za tím nehledám, všechno je v pořádku,“ artikuloval pomalu Tom a znělo to, jakoby o těch slovech chtěl přesvědčit především sám sebe. „Odjedeme, až se na to budeš cítit. Nenutím tě. Jen varuju.“ Dvěma kroky přistoupil k Billovi a přejel prsty jeho tvář, která nesla lehký narůžovělý ruměnec, vytvořený náhlým rozrušením. Sjel jedním prstem na jeho ústa a se zatrnutím ve slabinách pozoroval, jak je bratr žádostivě otvírá a bere jeho ukazováček mezi mokré rty.
Bill se jej s přivřenými víčky několik vteřin dotýkal teplým jazykem, což jeho bratrovi způsobovalo stále sílící vzrušení. Trvalo několik dlouhých okamžiků, než se ze zajetí slasti vzpamatoval. „Nezklam mě,“ zašeptal ještě neslyšně, když opouštěl se zatajeným dechem koupelnu.
Cítil se tak provinile, tak neskutečně provinile, ale přesto jej tak neuvěřitelně naplňovala zvědavost. Možná na jeho buňky z určité části působil i fakt, jak moc je jeho počínání riskantní a nežádoucí. Lákalo jej to. Přál si jen vědět co chce, mluvit s ním. Věděl, že dokud to neudělá, dokud si s Marcusem nevymění pár slov, stále v něm bude hlodat ta protivná pochybnost.
„Ano?“ zazněl sytý a přesto svým způsobem jemný hlas z druhé strany linky. Bill odpovídal tichem, najednou jakoby se zachytil někde uprostřed sítě a nemohl se z ní dostat ven.
„Jsem rád, že ses ozval,“ prolomil mlčení Marcusův ostrý tón, který bodal.
„Proč jsi přišel ráno k nám domů?“
„Proč myslíš, Bille?“
„Nevím…“
„Víš. Jinak bychom teď spolu nemluvili. Předpokládal jsem, že zavoláš, jen jsem nečekal, že se k tomu odhodláš tak brzy,“ pousmál se Marcus tiše, zatímco Billovi zrudly tváře.
„Kde jsi byl, Marcusi? Rok jsi byl pryč a najednou jsi znovu tady. Málokdo by se vrátil, nikoho to netáhne zpátky do zapadlého města.“
„Byl jsem v Evropě. Studovat, cestovat, od všeho trochu. To byl ale jen ten vedlejší důvod, proč jsem se na delší období ztratil. Chtěl jsem vypadnout. Úplně se odříznout od původního života, od všeho, co mě spojovalo s tím, co jsem v posledních měsících udělal. Začít znovu, někde jinde.“
Na malý okamžik se odmlčel. Slyšel napětí v Billově zastřeném dechu, on přece věděl, co mu odpoví, věděl, co je důvodem jeho návratu!
„Nedokázal jsem to. Odpoutat se. Člověk by asi v sobě neměl dusit svoji podstatu, svoji přirozenost. Něco mě zkrátka do tohohle neskutečného zapadákova táhne. A je to moc, moc silné.“
Bill v duchu zaúpěl. Na jakou šikmou plochu se to jen dostávají? Kam jen směřuje jejich hovor. Jeho myšlenky opět přerušil Marcus.
„Ještě pořád spíš se svým bratrem?“ Billem jakoby projela ostrá čepel. Znělo to tak tvrdě a nelidsky. Nechápal proč, ale najednou se tak příšerně styděl. Bylo to tak jiné, když ta slova někdo vyřkl nahlas, vlastně si nikdy předtím neuvědomil, jak děsivě může tahle jednoduchá věta znít. Ano, spí se svým bratrem.
„Nemusíš odpovídat,“ reagoval Marcus na jeho výmluvné mlčení. „Tehdy v noci mi dostatečně naznačil, kdo má ve tvé posteli výsadní postavení.“ Billovi se zachvěly řasy. „Nemluv tak, prosím.“ Bylo to tak jiné, jiné než tehdy. Proč jen nezůstal dál tím odporným arogantním zmetkem? Proč ta změna k lepšímu, který jim teď jen komplikuje životy? Marcusovi přirozeně ne, ten nemá co ztratit, může si dovolit riskovat tak moc jak se mu jen zachce, s odmítnutím počítá a souhlas si vysnívá. Nemá za zády věrně milujícího člověka, pro něhož by znamenal všechno a tvrdě budovaný vztah, který jej stál spoustu slz a ran osudu. Bill riskuje všechno, on vůbec nic.
autor: Heidi
betaread: Janule
