Jeho slabé paže se křečovitě chytily okenního parapetu a on s prudkým výdechem vyklonil tvář do tmy. Srdce mu bušilo tak, jakoby chtělo prorazit jeho drobné tělo a měl pocit, že je slyšet snad na celý dům. Neviděl zářící hvězdy na bezmračném nebi, jediné, co byl schopen spatřit, byly mlhavé mžitky, míhající se před jeho široce rozevřenýma očima. Lapal po vzduchu a přiškrceně se dusil, bolela jej hlava a celý svět se s ním otáčel. Trvalo to chvíli, několik minut, které jej ujistily o tom, že to, co si už nějakou dobu myslí, je skutečně pravda. On to cítí, cítí to, bože vždyť on to ví, ví co se s ním děje! Tak proč něco neudělá, proč jen nehne jediným svalem?! Sesunul se na prázdnou židli a upřel své oči do podlahy, kterou v temnotě pokoje už ani neviděl. On totiž ví, že nic dělat nemůže. Netušil jak je to možné, ale všechno mluvilo jasnými slovy. Znal svoje tělo, znal jej dokonale a jedině on si byl skutečně jistý tím, co se v něm odehrává. Bolelo to? Ne. Nemyslel na to, nemyslel na to, co přijde potom, nepřemýšlel nad chvílemi, které se budou odehrávat až se to stane. Žil přítomností, teď jako snad nikdy předtím, žil každou sekundou, přesně jak to kdysi před lety zpíval, když začínali, když měl před sebou úplně všechno. Teprve nyní, si ale uvědomoval váhu té jedné věty. Žij každou sekundou, užij si den, jakoby to byl ten poslední. Zamrazilo jej. Projel prsty uhlově černé vlasy a když potom pohlédnul na svoji dlaň, spatřil v ní několik uvolněných pramenů. Nechal je spadnout na zem a pozoroval jak se vznáší vzduchem a dopadají na tvrdý povrch.
Nebylo tak pozdě, přestože vládla za okny neproniknutelná tma, hodiny ukazovaly teprve něco kolem osmé večer. Pousmál se. Vždycky měl tak trochu posunutý denní režim. Fungování v hudebním světě jej naučilo, že den začíná teprve kolem páté odpoledne, kdy jej začali v maskérně připravovat na večerní show. Končil až k ránu, někdy i se slunečními paprsky uléhal pro probdělé noci do postele. Jistě, teď trochu zpohodlněl. První příčku v jeho životě, kterou do jisté doby suverénně okupovala hudba, vystřídal soukromý život, ukrytý před zraky veřejnosti. A bylo to správně, jen takhle to chtěl.
Něco jej hnalo do vyklidňujících se ulic, nutilo jej to udělat věc, které nejspíš bude litovat hned během několika příštích hodin, ale on to teď tak prostě cítil.
„Jdu se projít,“ brouknul tiše, když bral z věšáku v hale krátkou koženou bundu a krátce se podíval do zrcadla. Tom vzhlédnul od televize, najednou jej přestaly zajímat oblíbené seriály. Nedůvěřivě si bratra změřil očima.
„Kdy se vrátíš?“
„Brzy,“ odtušil Bill.
„Předpokládám, že nechceš abych tě doprovodil.“
„To není třeba, budu zpátky za chvíli.“
„Já ti věřím, Bille,“ sykl Tom, když jeho bratr vzal za kliku. Nejistě se ohlédnul a střetnul se s Tomovým spalujícím pohledem.
„Vážím si toho,“ poznamenal a jeho křehká silueta zmizela v závoji teplého večera. Kráčel jistě, přesně věděl, kam jeho kroky směřují, chtěl jej vyhledat, chtěl to od něj slyšet. Chce mít jasno, chce to prostě vědět, chce vyřešit všechny otázky, které ještě zůstaly nezodpovězené, nechce tady po sobě zanechat žádné otazníky a žádné nešťastné. Pro ně oba bude lepší, když budou mluvit otevřeně a bez zábran.
Ruku ke zvonku vztáhnul okamžitě, měl strach, že by jej mohlo opustit odhodlání a odvaha a on by bez váhání otočil zpět k domovu. Křiklavý zvuk se rozezněl celým domem a odpovědí mu byly otevírající se dveře, v nichž spatřil mužskou ramenatou siluetu s mírně šokovaným výrazem v obličeji.
„Nečekal bych tě…“ vykoktal tiše Marcus a stále nemohl uvěřit svým očím, uvěřit tomu, kdo stojí před jeho dveřmi.
„Pustíš mě dovnitř?“
„Jistě,“ odpověděl a chvatně nechal kolem sebe to dokonalé stvoření projít. Jeho přítomnost jej překvapila, překvapila a dojala zároveň, musí to něco znamenat, on je tady a to přece musí být něco výjimečného! Bill k němu zvednul své dokonalé čokoládové oči, z nichž se lidem podlamují kolena. Jemu se pro změnu tajil dech.
„Promluvíme si. Nebudeme kolem sebe chodit a tvářit se, že se nic neděje, že jsme sousedé z jedné ulice, z jednoho maloměsta. Nemusíš chodit se na mě tajně dívat k nám domů, já jsem teď tady. Stojím před tebou, neslyším tě jen přes telefon, můžeš vidět moji tvář. Jsem ten důvod, proč jsi se vrátil zpátky? To já jsem tě znovu přivedl sem?“ Marcuse čekalo další rozčarování v podobě Billova vodopádu slov, který se na něj sesypal nečekaně během několika vteřin. Nikdy by od někoho tak nevinně krásného nečekal takovou upřímnost. Tak jasný hlas a tak utříděné myšlenky. Ale věděl, že tohle je jediná chvíle, jediná příležitost říct mu pravdu. Měl právo to vědět.
„Ano. Nic jiného na světě mě tady nedrží, Bille, jen ty. Ani nevíš jak strašně moc jsem chtěl zůstat tam, tam daleko, kde mi nic nepřipomínalo moje chyby, kde jsem poznal nové lidi, pro které jsem byl konečně dobrý člověk, s nimiž jsem mohl začít znovu a nestydět se sám před sebou. Ale nešlo to. Asi to nepochopíš. Nic mi nedokázalo nahradit pohled na tebe, i kdybych tě měl léta pozorovat, jen jak procházíš po ulici, jako procházíš s NÍM, stejně bych pro to obětoval to všechno, co se mi nabízelo. Neumím si vysvětlit, co mě k tobě tak přikovalo, ani nečekám, že bys tomu přikládal nějakou váhu, ale já tě určitým způsobem potřebuju ve svém životě.“
Bill nasucho polknul. Čekal to, přesto jej to překvapilo. Myslel si, že je přitahuje svou netradiční visáží, že jej vzrušuje jeho fyzický vzhled, ale najednou bylo patrné, že se v tom skrývá mnohem víc. Ty modré oči mu byly připravené poskytnout všechnu lásku, kterou v sobě najednou objevily, která v nich nikdy nebyla, ale on ji dokázal probudit. Dokázal nemožné. Jen málokdy dostaneme v životě to, co doopravdy chceme. Jen Bill to možná z určité části dostal. Dostal slávu, úspěch a splněný sen a životní lásku, která sice nebyla běžná, ale o to intenzivnější. Věděl jaké to je, když trpí pro milovaného člověka, uměl se vžít do Marcusovy situace. Chtěl mu splnit sen, chtěl mu splnit tu vysněnou iluzi, aby se alespoň na chvíli cítil tak šťastný, jako se cítí on, když je s Tomem. Obtočil své ruce kolem jeho krku a přiložil svá ústa k těm jeho. Cítil překvapené škubnutí jeho těla. Zavřel víčka a pomalu rozevřel rty. Působilo to opravdově, tak opravdově. Marcusovy dlaně sklouzly na jeho stehna a jemně jej vyzvedly do výše. Držel jej v náruči a opatrně líbal, jakoby měl strach, že je to jenom sen, jakoby se mu měl každým dalším dotekem mezi prsty rozplynout. Byl tak dokonalý, tak křehký a perfektní. Musel otevřít oči, musel pozorovat jeho tvář a modlit se, aby to už nikdy neskončilo.
autor: Heidi
betaread: Janule
