Ležel na posteli a jeho černé vlasy se rozprostíraly na bělostném polštáři. Tiše hladil Marcusova záda a oči měl přitisknuté ke stropu nad svojí hlavou. Nemyslel, prostě nemyslel, absolutně vypojil z provozu všechny své rozumové buňky a varovné alarmy ve své hlavě. Netušil, jak dlouho už takhle leželi, jak dlouho přejížděl prsty po jeho nahé hrudi nechal si šeptat něco úžasného. Znovu jej objal a políbil, slyšel jej jak zavzdychal a propletl svou dlaň s tou jeho, celou dobu jej takhle držel za ruku, snad aby mu někam nezmizel. Hladil Billa něžně a s tou největší jemností, jaké byl schopen, byl jako ve snách, nemohl si zvyknout na ten pocit, na ten pocit, který jej úplně oslepoval. On byl tady. Tady s ním, drží jej v náruči a on všechny ty doteky opětuje, bože, v něco tak odvážného by si netroufnul ani doufat. Už žádná převaha, žádné násilí. A Bill to věděl. Věděl, že mu plní jeho největší touhu, že až odejde z těchto dveří, Marcus bude šťastný. Litoval svých chyb a vytrpěl si za ně. Zaslouží si odpuštění. Cítil, jak jej něžně líbá na tvář. Pomalu jej od sebe odstrčil a zlehka se nadzvednul na loktech. Zamířil prsty ke svým kalhotám a odhodlaně rozepnul sponu svého pásku. Marcus najednou zastavil jeho dlaň.
„Ne. Tohle ne. Je brzy, příliš brzy a to já nechci. Vím, že si nejsi jistý, že nejsi ani zdaleka přesvědčený o tom, že to skutečně chceš a to by bylo, jako bych tě téměř znásilnil. Duševně. Chci abys přišel, až si budeš jistý. Až se sám rozhodneš. Teď tě odvezu domů,“ pohladil jej prstem po tváři a s těžkým výrazem vstal.
Bill pozoroval, jak silnice za okny rychle míjí a přemýšlel. Měl výčitky, jistě, to co dělal, nemělo žádné logické vysvětlení, nebylo to postaveno na žádných reálných základech, což Billovi nebylo podobné. Za normálních okolností by něco takového nikdy neudělal, ale on se cítil tak zmatený, tak zahnaný do kouta a věděl, že kdyby se někdy potkali za jiných podmínek, možná by bylo všechno jinak. Pousmál se. Jiných podmínek. Ne, neměnil by. Za nic na světě. Tom byl pro něj vším. Byl tím nejlepším, co jej v životě potkalo, byl jeho vlastní dokonalejší já, byl jeho vzor a byl jeho poklad, byl jeho všechno na světě, byl to, co by nikdy nedokázal opustit, jeho hlas bude slyšet ve své hlavě už navěky a jeho oči mluví jazykem ze všech nejkrásnějším. Láskou.
Z myšlenek jej vytrhnul fakt, že stojí na místě. Poznal, že je doma, že stojí před svým domem a záclona na jednom z oken se pohybuje. Pohlédnul na Marcuse.
„Chci, abys věděl, že všechno zlé je zapomenuto.“ Marcuse vzal jeho hlavu do dlaní a políbil jej na čelo.
„Děkuju,“ zašeptal a nechal jej pomalu vystoupit. Ještě dlouho pozoroval jeho siluetu vcházející do ústí domu. To on jej dokázal přivést na tu správnou cestu. To on jej tak neskutečně změnil
Jakmile Bill vešel lehkými kroky dovnitř, jeho ruce sevřela něčí paže. V hale se nesvítilo, jediné světlo přicházelo z kuchyně, proto zde vládlo spíše šero, nebezpečný stín. Vlastně se vůbec nebránil, věděl až příliš dobře, že záclona u okna s výhledem na příjezdovou cestu se nepohybovala sama od sebe. Ani nepředpokládal, že by se na jeho noční výlet nepřišlo. Tomovy ruce s ním smýkly tak silně, že upadnul na zem. Bratr se k němu okamžitě sehnul a chytil jej prudce za vlasy. Jeho oči hořely vztekem a bolestí.
„Proč jsi mě jen neposlechl, Bille, proč?? Co tě k němu sakra pořád táhne?! Proč všechno musíš vždycky zkazit tou tvou zatracenou nevyrovnaností?!“ oči se mu leskly, přesto nezabránily tupé ráně, která dopadla do Billovy tváře. Neměl tendence dávat si dlaně před obličej. Dovolil Tomovi, aby si s jeho tělem dělal co chtěl. Koneckonců už dlouho patřilo jenom jemu. Po druhé facce se mu spustila z nosu krev a děsivě zbarvila jeho porcelánově bílou tvář.
„Jak jsi s ním mohl spát? Tak řekneš mi to? Je snad v posteli lepší než já? Nedokázal jsi odolat jeho svalům a modrým očím? Věděl jsem, že to uděláš, že něco není v pořádku, když sem přijel, když se na tebe díval a držel tě za ruku, věděl jsem, že nebudu mít klid, že on mi tě bude chtít vzít, ale já prostě nevím jak jsem tě měl ubránit, Bille, já to nevím!“ křičel hystericky a zlomeně se sesunul na studenou dlažbu vedle ležícího bratra. Leskly se mu oči.
„Nespal jsem s ním,“ zašeptal Bill.
„Teď už mi aspoň nelži.“
„Nelžu. Nebyl jsem jeho, rozumíš? Nikdy mě neměl, Tome. On se nikdy nedostal tam, kam jsem pustil tebe, nikomu jinému bych to nedovolil, s nikým jiným bych to nedokázal. Od toho večera, kdy se to stalo poprvé, jsi jediný, s kým jsem se miloval, jsi jediný komu jsem patřil.“
„Tak proč, Bille? Proč jsi tam proboha šel? Věděl jsi, že to tuším, věděl jsi, že na to přijdu a ani ses s ním nejspíš nechtěl vyspat, tak mi řekni jediný důvod, proč jsi tam byl!“
„Pochopíš to, nejspíš už brzy. Ale přísahám, že jsem tě nechtěl ranit. Byl jsem zmatený z něj, z toho jak se změnil, zapůsobilo na mě příliš silně to, jak dokážu s člověkem manipulovat, jak neskutečné je, že jenom myšlenka na mě z něj udělala jiného člověka. A nejhorší na tom je, že pokaždé, když mám tohle zmatené období, stejné jako jsem měl s Teresou, tak vždycky když odcházím a nechávám v nich tu naději, že to bude pokračovat dál, že jednou se to stane, tak už vím, že k tomu nikdy nedojde. Protože tehdy si uvědomím, jak strašně moc tě miluju,“ přes slzy téměř nemohl pokračovat, „jak strašně moc tě miluju, Tome a chci abys věděl, že bych za tebe dal svůj život, že jsi to nejdokonalejší co vůbec mám, že jsi to jediné, na čem mi záleží a že ať se stane cokoliv, cokoliv Tome, ty budeš pořád se mnou, kamkoliv půjdu, budeš tam taky. Protože ty jsi uvnitř mne, jsi mojí součástí a já jsem tak neskutečně hrdý na to, že pro tebe něco znamenám, že jsi ochotný milovat někoho jako jsem já, se všemi mými chybami, za každých okolností, naprosto bezmezně a čistě. Že jsi se dokázal přenést přes všechny moje pády, že jsi mě neopustil, když jsem klesal k úplnému dnu a tvoje ruka mě vytáhla zpátky na tento svět. Jsi všechno co mám, Tome, jsi moje úplně všechno.“
Pláč mu zlomil hlas a on tiše vzlykal do bratrových vlasů. Najednou nebylo nic kolem nich, vůbec nic, jen oni dva. Ten pověstný časový blok, kdy se země přestane otáčet a hvězdy pohasnou. Obklopuje je jen ten nejsilnější cit, jaký je člověk vůbec schopen vyvinout, jaký je schopen cítit. Drželi jeden druhého v náruči tak silně, jakoby to bylo naposled. A jeden z nich věděl, že to je naposled. Ta láska byla tak silná, že jim drala těla na kusy, třásli se a žhnuli, spalovalo je to a zároveň mrazilo, bylo to nepopsatelné, bylo příliš dokonalé na to, aby to vyjádřili slovy. Bylo to svaté, bylo to nejčistší, bylo to silné a bylo to věčné. Nemuseli mluvit a věděli, že všechno co se stalo před několika hodinami, jako by nebylo. Tom věděl, že veškerá bratrova láska patří jemu, že celý on je jen jeho. Chtěl křičet jak jej zbožňuje, ale jen jej horlivě líbal. V tom polibku bylo všechno, promítly se jim před očima všechny společné chvíle, všechno co kdy prožili, každý polibek, každý dotek, každý úsměv pohled. Bylo to tak nádherné, až to působilo bolest.
autor: Heidi
betaread: Janule
