Tom několikrát silně zazvonil u mohutných domovních dveří a netrpělivě přešlapoval na prahu. Počkal sotva pár vteřin a už opět přitisknul prst ke zvonku a stisknul, až se celým domem rozlehla nepříjemná cinkavá melodie. Konečně uslyšel rychlé kroky mířící k němu, myslel si, že už se snad nedočká. Tak strašně moc to ze sebe všechno potřeboval dostat ven, ulehčit si od svých starostí před někým, komu může absolutně věřit, už by to v sobě nedokázal skrývat ani minutu. Doufal, že se s tím vyrovná sám, že vydrží, dokud se všechno nezlepší, nějaká šance na lepší vývoj byla v nedohlednu. Chtěl slyšel nezávislý názor, názor někoho, kdo je naprosto objektivní.
„Já slyším, neboj,“ prohodil Gustav, když jej pouštěl do rozevřených dveří a pečlivě za nimi zabouchnul. Tom se posadil a položil hlavu do dlaní. Bylo mu zle, zle ze všeho, nebyla jediná věc, která by jej těšila, ze které by mohl mít radost, neměl žádnou motivaci.
„Je to tak zlé?“ zeptal se Gustav a zaujal místo přímo vedle něj. Měl o něj starost, vždycky si myslel, že Tom jej jedna z nejsilnějších osobností co zná, že vydrží všechno a nedává najevo slabost, ale teď byl opak pravdou. Vypadalo to, že není skutečně v pořádku, věděl, že by za ním nepřišel jen tak.
„Musel jsem s někým mluvit,“ zašeptal Tom. Chlapec, který právě sedě proti němu, patřil mezi jediné tři osoby, které věděly podrobnosti o něm a o Billovi. Nemuseli nic říkat, byl natolik vnímavý, že dokázal vycítit náklonnost mezi nimi sám. Poznal to, všimnul si těch nenápadných doteků a pohledů, uměl si dát dvě a dvě dohromady a spojit souvislosti. Trvalo dalších několik měsíců, než se jich dokázal zeptat, přesvědčit se o tom, že má pravdu, že se nemýlí a to, co se kolem něj děje, je skutečnost. Položil otázku a oni mlčeli. Věděl, že je to souhlas, neslyšitelná odpověď. Nedokázal říct, jestli jej to překvapilo nebo ne, vlastně to čekal, byl si téměř jistý, proto měl dostatek času se s novou situací vyrovnat po svém a přijmout konečný fakt s mnohem větším klidem. Byl na jejich straně, sblížilo je to, za každých okolností stál při nich.
„Prostě na tebe žárlí Tome, nebral bych to tak tragicky, má strach aby tě neztratil. Dej mu trochu času, aby poznal, že se bojí zbytečně a on s tím přestane, přestane tě podzírat.“
„Není to tak snadné, snažím se mu vyhovět už takovou dobu, dělám pro něj první poslední, všechno jde podle toho co chce, jeho názor je ten rozhodující. Zvyknul si na to. Chtěl jsem mu vyhovět a obrátilo se to proti mně, teď nechce slyšel argumenty, urazí se, když s ním nesouhlasím, odhání mě od sebe.“ Tom si promnul ospalé oči a pokračoval. „Ještě je tady jedna věc.“
Gustav kývnul hlavou na znamení, že poslouchá.
„Odchází na noc. Občas, ne pravidelně. Většinou když se pohádáme, zvedne se a beze slova odejde, nic mi nevysvětlí.“
„Ale ty ses ho ani neptal, že ne?“ odhadnul Gustav.
„Jak to víš?“ pousmál se Tom.
„Protože ses vůbec nezměnil. Než aby ses vyrovnal s pravdou, budeš se obelhávat nejistotou. Měli byste si promluvit o všem. On tě vyslechne, Tome, záleží mu na tobě.“
„Poslední dobou o tom pochybuju. Myslel jsem si, že postupem času, se bude všechno jenom zlepšovat, ale je to naopak. Ubližujeme si navzájem.“
„Chceš ho opustit?“
„Ne! Nedokázal bych to, potřebuju ho k životu.“ Gustav pokrčil rameny.
„Musela prostě přijít chvíle, kdy si nebudete dokonale rozumět, musely přijít problémy, myslel sis, že to bude vždycky báječné, že se nebudeš muset o nic starat? Bill je egoista, jako bys to nevěděl, má potřebu rozhodovat o všem a o všech, měl sis dávat lepší pozor, aby nezačal ovládat i tebe.“
„Chtěl jsem na něj být jen hodný, dopřát mu co chce, aby měl pocit, že pro něj udělám vše.“ „Byla to chyba, neměli jste problémy nechat zajít tak daleko a začít o nich mluvit, když mají takové rozměry. Měli jste začít hned, jak jsi cítil, že není něco v pořádku.“
Bill s otráveným výrazem sáhnul po telefonu, monotónně vyzvánějícímu na jeho stolku. Krátce se podíval na display a zvrátil oči. Evidentně mu nemůže dát pokoj ani na pár hodin, nemá na ni náladu. Bylo mu jasné, kam si Tom odešel stěžovat, komu se šel vyplakat na rameno.
„Co je, Tereso?“ houknul do mluvítka. Dívku na okamžik konsternoval jeho nepříjemný ostrý hlas.
„Ehm, zlato, nechtěla jsem tě rušit…“
„Tak mluv, proč voláš?“ uvědomoval si svou aroganci, ale nedokázal ji ovládnout. Měl teď jiné starosti, než diskutovat s Teresou, která neměla na práci nic jiného, než vymýšlet strategii jak jej svést.
„Chybíš mi. Vím že jsi před chvílí odešel, ale i tak. Chci tě vidět, uděláš si na mě čas? Jen chvilku, Bille…“
„Nevím,“ odsekl.
„Mám teď nějakou práci, zavolám ti sám.“
„Prosím!“ zaúpěla naléhavě Teresa…
autor: Heidi
betaread: Janule
