Držel Billa v náruči a přijímal jeho polibky, byly to ty nejkrásnější polibky, jaké kdy zažil. Viděl jeho bezbrannou tvář, jeho dokonalou něžnou tvář, za kterou by dal život. Proč jej najednou svíral tak zvláštní strach? Proč najednou svíral Billa tak strašně silně, tak neskutečně silně jej držel na své hrudi a šeptal mu do vlasů. Hladil jej a mazlil se s ním s takovou něhou, jako by byl dítě.
„Ty jsi mi nechtěl ublížit, že ne?“ ta otázka byla zbytečná. Bill k němu upřel velké uslzené oči.
„Nikdy bych ti neublížil. Bolelo by mě to tisíckrát víc než tebe, vzal bych na sebe všechno to zklamání.“ Tom jej houpal ve svém sevření a jeho vlasy se mu lepily na mokrou tvář. Byl to nejsilnější okamžik, který spolu kdy prožili. Oni to věděli. Věděli, že jsou jeden pro druhého vším a to pouto mezi nimi nedokáže nic na světě rozpojit. Nerozdělí je nic. Ani smrt. Bill pokaždé myslel, že jen smrt je od sebe dovede odpoutat. Teď náhle cítil, že tomu tak není. Ani ta nezlomí to kouzlo, které se ukrývá v jejich srdcích, protože nic na světě není tak silné. Kamkoliv půjde on, půjde bratr taky. Je jedno jak dlouho to bude trvat, počká na něj třeba do skonání světů, tam, kam odchází, už čas vůbec nic neznamená. Tam budou je oni dva. Spolu. Přesně tak, jak to mělo být, tak jak si to osud přál a tak jak to uskutečnil.
Cítil, jak mu tělem prochází bolest. Stisknul Tomovu ruku a nepřestával jej líbal, držel jej tak silně, až mu vrýval do kůže své nehty a nechával po nich hluboké rány. Ani lékaři nejsou neomylní. Nastanou situace, kdy nepomůžou ani ty nejdokonalejší léky, ani ta nejsilnější vůle. Věděl to, řekli mu to. Řada průběžných testů stačila k tomu, aby vyřkla ortel nad jeho životem. Rok užívání nelidsky silných dávek tišících léků po sobě zanechal následky, které už nejdou vrátit. Nekonal se zázrak, jak lékaři udiveně říkávali, když se probral z bezvědomí a jeho orgány znovu obnovily funkci. Vždycky je nějaké ale. A tohle „ale“ se potvrdilo, když mu při posledním vyšetření sdělili, že tyto orgány zdaleka nebudou fungovat věčně. Je slabý, příliš slabý. Když se ohlédnul za svým životem, nebylo nic, čeho by litoval. A to ho naplňovalo klidem a štěstím. Ale to největší štěstí zažíval při pohledu na Toma, do jeho očí. Oni dva patří k sobě, jsou pro sebe stvořeni, nikdo nedokáže nahradit místo toho druhého, protože svaté nelze nahrazovat.
Tvář měl přitisknutou k té jeho a tiše šeptal. Šeptal mu všechno to krásné, to bezchybné, to co je mezi nimi.On věděl, že budou spolu. Že tohle není konec, je to jen začátek něčeho nového, něčeho jiného, o čem vůbec nic netušil, ale jeho srdce mu nikdy nelhalo. On jej neopouští, jen odchází a jeho ruka bude vždycky připravena k tomu, aby stiskla tu Tomovu a vzala jej k sobě do svého nového světa. Nevěděl, co bude po tom, ale by si jistý tím, že tam nebude sám. „Miluju tě a budu na tebe čekat,“ špitnul třesoucím se hlasem a ještě zachytil pohled Tomových očí. Jeho vlastní se v tu chvíli pevně zavřely.
Toto je skutečně poslední a neměnný díl Rozum a Cit. Když v létě 2006 vznikly první řádky této povídky, nikdy by mě nenapadlo, že číslo ke kterému se dopracuji, bude 120. V okamžiku, kdy byl zrušen původní blog, který byl pro RaC „domovským“, jsem předpokládala, že děj zůstane nedokončený a proto jsem velice ráda, že jsem mohla příběh dovést do konce na TWINCEST.
Chtěla bych říct, že jsem vděčná za každý komentář, ať pozitivní nebo negativní, který byl pod tuto povídku kdy napsán, i když těch pozitivních byla většina. Vážím si každého přečtení a každého názoru, protože Vaše kladné reakce mě přiměly napsat další a další díl.
Ze všeho nejvíc bych chtěla poděkovat Anaj, která, ač to málokdo ví, se podílela na mnoha skvělých myšlenkách v RaC a ona byla tím, kdo přinesl původní nápad. A tato povídka není jediné, co nás dvě spojuje, za což jsem šťastná.
Děkuju HEIDI
konec
autor: Heidi
betaread: Janule
dlouhou dobu přemýšlím, co bych ti sem napsala, když už jsem vyjádřila všechno dřív. je to těžké a mě většinou slova nikdy nechybí. ale teď ano.
celé odpoledne jsem se odhodlávala k tomu, abych si přečetla konec. věděla jsem jak to dopadne. prostě jsem to věděla. však jsem psala, že na smutné konce jsem expert, sama se Billova smrt nabízela na stříbrném podnose a i já bych to napsala podobně. samozřejmě ne tak dokonale jako ty. nakonec jsem zhltla všech pět předešlých dílů a prožívala jsem to víc než kdy jindy. po přečtení toho úplně posledního jsem se nemohla dát skoro hodinu dopořádku.. ještě teď mi bublá v nose, oči se mi zalévají slzami, že skoro nevidím na klávesnici a těžko se mi vyjadřují pocity.
tahle povídka je jedinečná. četla se jedním dechem už od počátku. každičký kousek stál za přečtení.. dokázala ve mě probudit radost, vztek, strach, smutek a spousty dalších přirozených i prapodivných pocitů. totálně mě citově vysála. a já se cítím zase tak moc uvolněně a čistě.
a proto ti jen můžu závěrem poděkovat za vše, co jsi ve mě vzbudila, za vše, co jsem mohla prožít.. a hlavně ti popřát mnoho dalších úspěchů, krásných příběhů a taky moc štěstí, kdyby ses rozhodla věnovat se takovému psaní celý život profesionálně.
:-*
smutne ale perfektne 🙂
Miluju tuhle povídku, byla to jedna z prvních co jsem četla.¨..
Se vším souhlasím s flixou …
Já jen … promiňte … jdu brečet …
ách ano tuhle ff čtu pořád dokolečka a dokola i s první řadou ….moc se mi líbí …taky patřila mezi mé prví a myslím že možná byla druhá dokonce první ohledně twincestu …..to už si nepamatuju
Teď když se píše nějaká new povídka tak už to není ono,…
Možná to je tím že teď jak se píšou další ff už to není tak kouzelný jako tato….připadá mi to jako originál….tato povídka a ,,Weihnachten´´
Jsou pro mně ty nejkrásnější ze všech ……(Ty noví mi příjdou jako napodobeniny ….ohraný děj … )mimo: nic proti jiným ff ….
Líbilo se mi že měla hodně dílu i ta první řada ….takže když se nudím šup sem a čtu …jako právě dnes ….
Krásně si rozepisovala emoce a bylo by moc fájn kdybys začala psát nějakou další vícedílovou ff…..Tak se mněj …páčko 🙂
moja rec.. tiez to bolo prve co som kedy o TWC citala..a to nebolo ani na tomto blogu..a tiez suhlasim ze Rozum a cit a Weihnachten bolo to najluxusnejsie co twincest world mohol zazit. idem sa vyplakat poriadne 😀 Dobru noc :-*..dakujem za krasny zazitok..
Tak to bola jedna z najkrajších poviedok, aké som čítala.
[6]:To říkám taky.
Ta povídka na mně moc zapůsobila.Nejdřív jsem nechápala proč šel za Markusem,ale chtěl se sním jen rozloučít povídka skončila smutně,ale vubec jsem se necítila smutna.