Bez hnutí koukám naproti sobě…
Skelnýma, zasněně zamlženýma očima, pozoruji protější zeď…
Ve skutečnosti ji ale vůbec nevidím.
Nevnímám ji.
Stále si v hlavě vybavuji ten jeden jediný okamžik, kdy to všechno začalo.
Tenhle kolotoč…
Když si za mnou tehdy přišel s pláčem
Přijal jsem tě k sobě, objal tě a vyslechl…
Mělo to tak být dobře.
Plakal jsi, protože tě tvůj nejmilovanější člověk zradil.
Dodneška si říkám, proč nejsem tvůj nejmilovanější člověk já?
Proto tolik žárlím…
Zradila tě. Přesto, žes jí tak miloval….
Miloval. Tak moc mě zabolelo, když si to vyslovil. A pořád miluješ…
Nechápal si, proč tě nechala.
V hloubi duše mě to potěšilo.
Nemělo by, já vím. Ale… já nedokázal jinak.
Sledoval jsem, jak ti slzy stékají po tváři, plynouc z lesklých očí, jak se ti chvějí rty, ty se chvěješ, bylo utrpení, jak ses o mě opíral, ale já tě nedokázal odstrčit…
Nechtěl jsem. Měl jsem příležitost. Dotýkat se tě, být ti tak blízko, držet tě za ruku, nosem nasávat vůni z tvých vlasů…
Nevnímal jsem, co dělám. Přestal jsem se kontrolovat. Unikl mi tvůj nechápavý pohled.
Už jsem se nedokázal ovládat. Byl si tak blízko. A já tak zamilovaný.
Vždyť pořád jsem…
Políbil jsem tě.
Zděšeně si ucukl. Vykřikl moje jméno.
„Tome? Co to děláš?“
Odstrčil si mě. Naprosto konsternovaně na mě zíral. A Já si s hrůzou začal uvědomovat, co jsem udělal.
Tiché slůvko omluv mi vyklouzlo ze rtů.
Ale ty jsi byl pryč…
Zhroutil jsem se na postel. Marně jsem vzlykal. Marně nadával. Celý svět se mi zhroutil.
Byl jsi pryč.
Byl jsem tu sám…
Tři dny jsme se sobě vyhýbali. Neměl jsem odvahu za tebou jít. I přes bouři v mém nitru jsem ti dal čas a čekal, až se s tím srovnáš. Až přijdeš…
Přišel si. Jak jsem byl šťastný!
Bylo mi jasné, že moje láska nemá naději. Byl jsem vděčný i za obyčejný bratrský vztah, i přes počáteční ostych…
Slíbili jsme si, že o tom nepadne ani slovo. Bylo to provizorní řešení, alespoň pro mne, ale v tu chvíli bych stejně souhlasil úplně se vším, co bys řekl.
Náhle jsem se na tebe začal dívat jinak. Najednou jsi byl pouze bratr. Báječný, usměvavý bráška.
Byl jsem šťastný. Nikdy nám spolu nebylo líp. Nikdy jsme spolu nebyli radši.
Ale…
Netrvalo to dlouho. Já se vlastně vůbec neodmiloval. Bylo to jenom pausové období.
Začalo to znova, a bylo to ještě horší. Snažil jsem se nedat absolutně nic najevo. Nechtěl jsem ten vztah mezi námi poničit. I přes to, že nebyl podle mých představ…
Občas mi ale nějaký ten náznak uklouzl. Podezřívavě ses na mě zadíval. Ne, nezapomněl jsi…
Ale zavdal jsi tomu příčinu sám.
Když jsme seděli u mě v pokoji, já na židli u počítače, ty rozvalený na posteli…
Povídal jsi, ale já se ti nedíval do očí. Hypnotizoval jsem tvé rty a pak si všiml, že tvoje břicho zůstalo celé odhalené.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Bylo to utrpení, ale i pokušení se na to koukat.
Všiml sis toho. Vyslovil jsi mé jméno se skrytou upomínkou. Zadíval jsem se ti do očí, neměl jsem to dělat. Poznal jsi všechno.
Prudce jsi se posadil na posteli.
„Říkal jsi, že už tě to přešlo!“
„Co?“
„Tome, nedívej se na mě takhle! Říkal jsi, že už nic necítíš!“
„To je pravda…“ Nepřesvědčivě jsem zalhal.
Zachytil jsi můj pohled a pochopil vše beze zbytku.
„Tohle ne…“ Zavrtěl si hlavou a běžel pryč.
Opět jsem tu sám…
Odmítáš se mnou mluvit. Vyhýbáš se mi.
Necháváš mě utápět se v pláči. Ničíš mě…
Ne. Ničím se sám.
Nezbývá mi ni jiného. Budu dělat že nic. Nebudu tě tak detailně zkoumat. A ono to snad časem odejde samo.
Přesto ale doufám, že přijdeš… usměješ se a chytíš mě za ruku…
autor: Nicy
betaread: Janule
Krása ^^ Jen jsem vždycky děsně vytočená, když nějaká povídka nemá ani jeden komentář.. >.<
Toma mi je moc líto ale k lásce musej byt dva.