Vyběhl ven. Nešťastně.
Padal sníh s vodou. Na zádech měl kapuci, ale nenasadil si ji.
Seběhl dolů z kopce. Podrážky se mu bořily do sněhu, auty rozježděný v nevzhlednou břečku. Pravý opak zasněžených plání, které znal ze svého dětství.
Mokré vlasy mu padaly do čela. Rozhrnul je, moc to nepomohlo.
Byl to tmavovlasý vysoký a hubený mladík, ve tváři výraz utrpení.
Jeho kroky připomínaly chůzi člověka, který neví, kam má jít, kde je jeho cesta a vůbec co má dělat.
Nevěděl to.
Vzpomínky byly jak odrazy sněhu, který se třpytil na střechách…
Jako se bořil do sněhu, tak se bořil čím dál hlouběji do svých vzpomínek a trápení…
Nepatrně se zachvěl, přesto však nedovolil chladu, aby jej ovládl. Měl pouze mikinu a krátkou bundu, ale odolnost proti zimě byla již v tomhle oblečení zvyk.
Sbíhal kopec. Stejně tak klesala jeho naděje, jeho nálada klesala pod bod mrazu, počasí přesně vystihovalo jeho náladu.
Myšlenky mu ubíhaly pouze jedním směrem, přesto se však značně lišily.
Proč nemůže zapomenout? Proč sakra?
Nechte mě žit, nemůžu za to…
Můžeš… neměl jsi to nikdy dopustit, je to tvoje vina…
Ne! NE! NE!!!
Uslyšel za sebou kroky. Rychlé. Neohlížel se a zrychlil i on.
Kroky se rozeběhly.
Rozeběhl se i on.
Dík své postavě měl dlouhé kroky, běhat uměl dobře, ale kondice u něj mírně pokulhávala. Byl člověk s naprostým nedostatkem volného času, neustále ve stresu.
Slyšel dech toho za ním. Pokusil se ještě jednou zrychlit, nešlo to. Dosáhl na kraj svých fyzických sil.
Prudce jej chytil a smýkl s ním o zeď, jež byla vedle nich.
Zalapal po dechu. Spatřil člověka, nad kterým celou dobu přemýšlel.
„Proč přede mnou utíkáš?“ Vydechl mu do ucha.
„Já… neutíkám…“ Šeptl vyděšeně jeho bratr.
„Utíkáš.“
Nevěděl co dělat, bratr ho stále pevně držel.
„Proč se tomu bráníš? Proč mi to nechceš říct?“
„Já nevím, co ti mám říct.“ Zalapal po dechu. Snažil se mít pevný hlas, přesto se do něj protlačila nejistota. Cítil bratrův dech na svém krku a měl co dělat, aby se ovládl.
„Víš to. A moc dobře.“
„Já… já nechci…“ Pomalu se přestával snažit zvládnout své city. Jeho rty byly tak blízko a on neměl ani možnost se jich dotknout.
„Udělej to! Proč nechceš? Vím, že po tom toužíš, tak proč ne?“
Přivřel oči.
Vše špatné kolem zmizelo. Ze sněhu se oddělila voda, padal čistý a bílý sníh, štěstí se tetelilo všude kolem a oba dva se usmívali.
Ze spánku…
Ve snu se dá dělat vše. Ve fantasii lidské taky. Člověk si může vysnít všechno.
Bohužel realita je jiná…
Padal sníh s vodou. Na zádech měl kapuci, ale nenasadil si ji.
Seběhl dolů z kopce. Podrážky se mu bořily do sněhu, auty rozježděný v nevzhlednou břečku. Pravý opak zasněžených plání, které znal ze svého dětství.
Mokré vlasy mu padaly do čela. Rozhrnul je, moc to nepomohlo.
Byl to tmavovlasý vysoký a hubený mladík, ve tváři výraz utrpení.
Jeho kroky připomínaly chůzi člověka, který neví, kam má jít, kde je jeho cesta a vůbec co má dělat.
Nevěděl to.
Vzpomínky byly jak odrazy sněhu, který se třpytil na střechách…
Jako se bořil do sněhu, tak se bořil čím dál hlouběji do svých vzpomínek a trápení…
Nepatrně se zachvěl, přesto však nedovolil chladu, aby jej ovládl. Měl pouze mikinu a krátkou bundu, ale odolnost proti zimě byla již v tomhle oblečení zvyk.
Sbíhal kopec. Stejně tak klesala jeho naděje, jeho nálada klesala pod bod mrazu, počasí přesně vystihovalo jeho náladu.
Myšlenky mu ubíhaly pouze jedním směrem, přesto se však značně lišily.
Proč nemůže zapomenout? Proč sakra?
Nechte mě žit, nemůžu za to…
Můžeš… neměl jsi to nikdy dopustit, je to tvoje vina…
Ne! NE! NE!!!
Uslyšel za sebou kroky. Rychlé. Neohlížel se a zrychlil i on.
Kroky se rozeběhly.
Rozeběhl se i on.
Dík své postavě měl dlouhé kroky, běhat uměl dobře, ale kondice u něj mírně pokulhávala. Byl člověk s naprostým nedostatkem volného času, neustále ve stresu.
Slyšel dech toho za ním. Pokusil se ještě jednou zrychlit, nešlo to. Dosáhl na kraj svých fyzických sil.
Prudce jej chytil a smýkl s ním o zeď, jež byla vedle nich.
Zalapal po dechu. Spatřil člověka, nad kterým celou dobu přemýšlel.
„Proč přede mnou utíkáš?“ Vydechl mu do ucha.
„Já… neutíkám…“ Šeptl vyděšeně jeho bratr.
„Utíkáš.“
Nevěděl co dělat, bratr ho stále pevně držel.
„Proč se tomu bráníš? Proč mi to nechceš říct?“
„Já nevím, co ti mám říct.“ Zalapal po dechu. Snažil se mít pevný hlas, přesto se do něj protlačila nejistota. Cítil bratrův dech na svém krku a měl co dělat, aby se ovládl.
„Víš to. A moc dobře.“
„Já… já nechci…“ Pomalu se přestával snažit zvládnout své city. Jeho rty byly tak blízko a on neměl ani možnost se jich dotknout.
„Udělej to! Proč nechceš? Vím, že po tom toužíš, tak proč ne?“
Přivřel oči.
Vše špatné kolem zmizelo. Ze sněhu se oddělila voda, padal čistý a bílý sníh, štěstí se tetelilo všude kolem a oba dva se usmívali.
Ze spánku…
Ve snu se dá dělat vše. Ve fantasii lidské taky. Člověk si může vysnít všechno.
Bohužel realita je jiná…
autor: Nicy
betaread: Janule
