Prázdná místnost.
Jsem tu sám??
Zdá se, že jo. Je tu pouze okno, zaneřáděný stůl, značící mojí nepořádnost a nevyrovnanost, postel, na které sedím. Naproti mně bez ladu a skladu přeházené knihy na poličce. Nečtu je. Nesoustředím se na ně.
Nic zvláštního.
Jsem tu sám
Na první pohled..
Ale co na ten druhý?
Jsi tu se mnou. Vždycky jsi se mnou.
Fyzicky?
Ne.
Nosím tě v sobě. Ve svých myšlenkách, nejtajnějších snech.
O to víc to bolí…
Neustále.
A co když jsme spolu?
Sedíme vedle sebe, jenom pár milimetrů nás dělí, ale i to je neuvěřitelná překážka, kterou prostě nedokážu překonat.
Proč ale??? Proč pořád něco překonávat? Leze mi to na nervy, pořád jenom něco přelézat, podlézat, překážky se do cesty staví jak naschvál, jo, dělají to schválně.. jinak to ani není možný, jedinej člověk a má tolik smůly, a ke všemu to musím bejt zrovna já, mno super, ať žije ironie…
Ironie…
Jo, nic jinýho už se mě netýká. Tváří se přátelsky, ale přitom se v duchu směje nad další spálou…
Co jinýho? Prostě si ze mě dělá srandu, baví se. Tak jí to dopřejme.
Jsem tu sám??
Zdá se, že jo. Je tu pouze okno, zaneřáděný stůl, značící mojí nepořádnost a nevyrovnanost, postel, na které sedím. Naproti mně bez ladu a skladu přeházené knihy na poličce. Nečtu je. Nesoustředím se na ně.
Nic zvláštního.
Jsem tu sám
Na první pohled..
Ale co na ten druhý?
Jsi tu se mnou. Vždycky jsi se mnou.
Fyzicky?
Ne.
Nosím tě v sobě. Ve svých myšlenkách, nejtajnějších snech.
O to víc to bolí…
Neustále.
A co když jsme spolu?
Sedíme vedle sebe, jenom pár milimetrů nás dělí, ale i to je neuvěřitelná překážka, kterou prostě nedokážu překonat.
Proč ale??? Proč pořád něco překonávat? Leze mi to na nervy, pořád jenom něco přelézat, podlézat, překážky se do cesty staví jak naschvál, jo, dělají to schválně.. jinak to ani není možný, jedinej člověk a má tolik smůly, a ke všemu to musím bejt zrovna já, mno super, ať žije ironie…
Ironie…
Jo, nic jinýho už se mě netýká. Tváří se přátelsky, ale přitom se v duchu směje nad další spálou…
Co jinýho? Prostě si ze mě dělá srandu, baví se. Tak jí to dopřejme.
*_*
Zdvihnu hlavu. Jsi tam. Opět stojíš naproti mně.
„Ahoj,“ usměješ se.
„Ahoj… co ty tu tak najednou???“ Oplatím ti to.
„Nevím… nudím se… a s tebou se zase vždycky pobavím…“ Opět úsměv, hezký, upřímný. Ten, který tolik miluju.
„Tak sedej…“ Poklepu rukou vedle sebe.
„Já… chtěl jsem si popovídat…“
„Odkdy si zrovna ty povídáš? Jen tak???“ To mě mírně zaskočí, přejdu to úsměvem.
„Víš, že s tebou vždycky. Ale dneska… nechci si jenom povídat.“
„Počkej – tak co teda?“ Nechápu. Moje sny jsou tak neuvěřitelné, že na ně ani nepomyslím.
Náhle mě chytí za krk a políbí. Přeběhne mi mráz po zádech, když se naše rty znovu střetávají v sladké mámení, bacha, bouračka!!!
„Ahoj,“ usměješ se.
„Ahoj… co ty tu tak najednou???“ Oplatím ti to.
„Nevím… nudím se… a s tebou se zase vždycky pobavím…“ Opět úsměv, hezký, upřímný. Ten, který tolik miluju.
„Tak sedej…“ Poklepu rukou vedle sebe.
„Já… chtěl jsem si popovídat…“
„Odkdy si zrovna ty povídáš? Jen tak???“ To mě mírně zaskočí, přejdu to úsměvem.
„Víš, že s tebou vždycky. Ale dneska… nechci si jenom povídat.“
„Počkej – tak co teda?“ Nechápu. Moje sny jsou tak neuvěřitelné, že na ně ani nepomyslím.
Náhle mě chytí za krk a políbí. Přeběhne mi mráz po zádech, když se naše rty znovu střetávají v sladké mámení, bacha, bouračka!!!
*_*
Ne. Proberu se. Zase trapnej sen.
Tohle už ne!!! Nechci!!! Proč se furt musím trápit?? Proč nemůžu být třeba jako on, nic si nedělat z věcí okolo, být prostě a jednoduše flegmatik???
Ne. To jenom já nad vším přemejšlím. Celej já!! Je fakt, že by potom nevznikaly moje srdcervoucí texty, ale co…
„Bille??? Jsi tam???“ Uslyším bráchův hlas zezdola.
„Jo… Co potřebuješ???“ Křiknu a soustředím se na jeho hlas, takže odpověď skoro nevnímám, jenom něco o Davidovi…
Znova se zasním do poslechu The Saints are coming, jo, kdyby přišel Tom… to by bylo svatý… Heilig… Svatí přicházejí…
Ehm… cože???
Nepobírám.
Nevím, jak dlouho jen tak sedím, pak se zvednu a jdu dolů.
Jsou tam kluci, David, a všichni na mě blbě koukají..
„Co je???“ Ptám se.
„Ty… s náma nejdeš??“ Ptá se Georg udiveně. Jsem doma, v teplácích, neměl jsem dneska náladu na nic…
„KAM???“
„Zlato, jdeme na rozhovor do televize, za chvíli, poslouchal jsi Toma, když ti to říkal???“ Ptá se mě David a já si náhle připadám jako ten největší idiot.
„Shit…“ Vyjeknu. „Tak já běžím!!!“ Obrátím se a běžím do koupelny.
Vyklušu schody, o dva se málem přerazím, občas si připadám jak v Harrym Potterovi, ale tak to je jedno, málem vyrazím dveře a jsem v koupelně. Mám co dělat!!!
Tak rychle, řasenka, otevřít…
Ona je zaschlá???
Mno co. Nanesu jí na oko, ale dneska jsem opravdu šikovnej, auuu, táhle zaskučím, mám ten hnus v oku, na víčkách, všude…
To se spraví… Zabručím a nanesu jí i na druhé oko.
Mno, tak asi ne.
„Do háje!!!“ Zaječím. Pustím vodu a okamžitě si ten hnus opláchnu. Jestli se mi to stane ještě jednou, půjdu nenamalovanej.
Vzhlédnu a v zrcadle za sebou spatřím Toma. Vyprskne.
„Pak že pandy hynou!!!“ Šíleně se směje.
„Žirafy jsou taky na vyhynutí.“ Zamručím. Nesnáším to. Dikobraz, žirafa… sakra, já jsem příslušník lidskýho rodu, ne zvířecího!!
Konečně se přestal smát.
„Ukaž, půjč mi ten odličovač, pomůžu ti…“ Ujme se mě. Podám mu jak tamponek, tak i krém..
Sednu si na sprcháč, přiklekne ke mně a pomalu otírá moji tvář. Mám zavřené oči, tím pádem každý dotek vnímám mnohem intensivněji a těžce vydechuji. Není to možný.
„Konec.“ Otevřu oči. Jsem konečně čistý. Jednoduše hodí černý tampon do umyvadla a pak se zadívá na mě.
„Víš, Bille, já…“ Zdá se mi to, nebo se ke mně přibližuje???
„Co?“ Najednou nechci mluvit nahlas. Porušil bych to. Porušil bych tenhle okamžik, který najednou tak… zkřehnul.
Tohle už ne!!! Nechci!!! Proč se furt musím trápit?? Proč nemůžu být třeba jako on, nic si nedělat z věcí okolo, být prostě a jednoduše flegmatik???
Ne. To jenom já nad vším přemejšlím. Celej já!! Je fakt, že by potom nevznikaly moje srdcervoucí texty, ale co…
„Bille??? Jsi tam???“ Uslyším bráchův hlas zezdola.
„Jo… Co potřebuješ???“ Křiknu a soustředím se na jeho hlas, takže odpověď skoro nevnímám, jenom něco o Davidovi…
Znova se zasním do poslechu The Saints are coming, jo, kdyby přišel Tom… to by bylo svatý… Heilig… Svatí přicházejí…
Ehm… cože???
Nepobírám.
Nevím, jak dlouho jen tak sedím, pak se zvednu a jdu dolů.
Jsou tam kluci, David, a všichni na mě blbě koukají..
„Co je???“ Ptám se.
„Ty… s náma nejdeš??“ Ptá se Georg udiveně. Jsem doma, v teplácích, neměl jsem dneska náladu na nic…
„KAM???“
„Zlato, jdeme na rozhovor do televize, za chvíli, poslouchal jsi Toma, když ti to říkal???“ Ptá se mě David a já si náhle připadám jako ten největší idiot.
„Shit…“ Vyjeknu. „Tak já běžím!!!“ Obrátím se a běžím do koupelny.
Vyklušu schody, o dva se málem přerazím, občas si připadám jak v Harrym Potterovi, ale tak to je jedno, málem vyrazím dveře a jsem v koupelně. Mám co dělat!!!
Tak rychle, řasenka, otevřít…
Ona je zaschlá???
Mno co. Nanesu jí na oko, ale dneska jsem opravdu šikovnej, auuu, táhle zaskučím, mám ten hnus v oku, na víčkách, všude…
To se spraví… Zabručím a nanesu jí i na druhé oko.
Mno, tak asi ne.
„Do háje!!!“ Zaječím. Pustím vodu a okamžitě si ten hnus opláchnu. Jestli se mi to stane ještě jednou, půjdu nenamalovanej.
Vzhlédnu a v zrcadle za sebou spatřím Toma. Vyprskne.
„Pak že pandy hynou!!!“ Šíleně se směje.
„Žirafy jsou taky na vyhynutí.“ Zamručím. Nesnáším to. Dikobraz, žirafa… sakra, já jsem příslušník lidskýho rodu, ne zvířecího!!
Konečně se přestal smát.
„Ukaž, půjč mi ten odličovač, pomůžu ti…“ Ujme se mě. Podám mu jak tamponek, tak i krém..
Sednu si na sprcháč, přiklekne ke mně a pomalu otírá moji tvář. Mám zavřené oči, tím pádem každý dotek vnímám mnohem intensivněji a těžce vydechuji. Není to možný.
„Konec.“ Otevřu oči. Jsem konečně čistý. Jednoduše hodí černý tampon do umyvadla a pak se zadívá na mě.
„Víš, Bille, já…“ Zdá se mi to, nebo se ke mně přibližuje???
„Co?“ Najednou nechci mluvit nahlas. Porušil bych to. Porušil bych tenhle okamžik, který najednou tak… zkřehnul.
*_*
Díváš se na mě. Hnědýma, láskyplnýma očima. Přejíždíš pohledem po mé tváři, hypnotizuješ mé oči, rty. A já se neodvažuji uhnout, nebo vůbec pohnout. Je to krásné. Neuvěřitelné. Probíhají mnou jiskřičky, a když uchopíš mé dlaně, cítíš je i ty. Máš teplé ruce, jemné a vláčné, které pomáhají proudit mé krvi.
Hladíš mou tvář. Jak pohledem, tak prsty. Posléze i mé rty. Jsou naběhlé od skousávání, netrpělivosti. Přesto nechci spěchat.
Konečně se usměješ. Jako bys říkal: „Čekal jsi moc dlouho. Oba jsme čekali.“
Přibližuješ se. Tvé oči už jsou tak blízko. A když pocítím tvé rty, vpiji se do nich, tak zkoumám jejich hlubiny, jak tvých očí, tak do tvých úst. Zkoumám je. Jsi tak krásný. Tak něžný, přesto dravý a vášnivý. Přizpůsobuješ se mi, a zároveň já tobě.
Miluji tě, a jsem si jistý, že ty miluješ mě. Vždycky to tak mělo být. Já tomu věřím.
Hladíš mou tvář. Jak pohledem, tak prsty. Posléze i mé rty. Jsou naběhlé od skousávání, netrpělivosti. Přesto nechci spěchat.
Konečně se usměješ. Jako bys říkal: „Čekal jsi moc dlouho. Oba jsme čekali.“
Přibližuješ se. Tvé oči už jsou tak blízko. A když pocítím tvé rty, vpiji se do nich, tak zkoumám jejich hlubiny, jak tvých očí, tak do tvých úst. Zkoumám je. Jsi tak krásný. Tak něžný, přesto dravý a vášnivý. Přizpůsobuješ se mi, a zároveň já tobě.
Miluji tě, a jsem si jistý, že ty miluješ mě. Vždycky to tak mělo být. Já tomu věřím.
autor: Nicy
betaread: Janule
Pak že pandy hynou!!! no koniec xD xD