…Původně jednodílovka…ale trochu přetahuju, tak jsem se rozhodla to udělat po částech xDD
Doufám, že se to bude líbit…. x))
Aaa…veliké díky Nicky…[mé milované =*]
Tak jako se jednou za čas na obloze objeví temné mraky a zakryjí nám veškeré světlo, pro které žijeme, skryjí nám všechnu tu naději, ve kterou tajně doufáme – tak se občas ty temné mraky objeví i v našem životě. Nevybírají si chvíli… nečekají, až budeme připraveni jim čelit tváří v tvář.
A tak se jednou za čas stane, že když se ty mraky objeví, tak se ze strachu schováme. A necháme bojovat ty druhé… ale jak dlouho to člověk bez naděje může vydržet?
*
„Slib mi, že mě neopustíš – nikdy…“ ta tichá prosba. Tak známá. Tak sladká..
„Jak bych mohl, ty můj hlupáčku. Jsi můj život. Moje srdce – hoří díky tobě. A já nechci, aby někdy zhaslo.“ Konejšivá odpověď? Ne… pravda. Tak čistá, jak jen může být. Vzata z té největší hloubky. Ze srdce. Ta pravda, kterou nemusíte obhajovat, ta, kterou nemusíte vysvětlovat. Cítíte ji. A to stačí.
*
„Mmmm… dneska to byl strašný den. Jsem totálně unavený a všechno mě bolí.“ Tvůj protáhlý obličej napovídá, že toho máš už vážně dost. Přistoupím k tobě a zezadu tě obejmu. Tisknu se k tobě tak blízko, jak jen můžu. Miluji vůni tvých vlasů. Miluji tě celého.
„Jestli chceš, můžu Tě namasírovat,“ laškovně předhodím můj návrh. Nadšeně se otočíš a zavrníš mi do ucha kladnou odpověď. Konečky tvých vlasů mě lechtají, když se ke mně nakláníš a já se musím smát i u polibku.
Někdy mám pocit, že všechno to štěstí, všechnu tu krásu, která mě ve chvílích s tebou prostupuje, že ji prostě neunesu. Strašně tíží a přitom mám pocit, že díky ní můžu létat. Odletět odsud… pryč.
„Ještě trochu tam dole… hmm… jo přesně tam.“ Směruješ mé ruce na tvých zádech, aby dokázaly ukonejšit tvé bolavé tělo. Předkloním se a mé rty se dotknou tvého zátylku. Oba víme, co přijde. Stav beztíže, extáze. Odevzdáváš se mi a já teď patřím tobě. Nic nás nemůže rozdělit. Nic na světě to nedokáže….
„Nesnáším všechny ty hotelové pokoje. Mám jich už plné zuby… tebe to neštve?“ Na stěně se míhá stín z našich propletených prstů. Otočím hlavu na polštáři na tebe a zadívám se ti do tmavých očí.
„Nevadí mi, kde jsem… pokud jsi tam se mnou.“ Tvá odpověď mě odzbrojí. Posuneš se na posteli blíž ke mně. Málem můžu cítím tvou krev, která ti proudí v žilách. Každou tvou pulzující buňku. Usínám… jako v ráji.
*
Jak dlouho člověk zvládne něco skrývat?
I celé roky, je-li to nutné. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl mít takové štěstí. Že bych opravdu poznal lásku. Nehynoucí, vášnivou. Tak silnou, že překoná vše. Je jako můj ochránce. Když už já sám nemůžu bojovat, vím, že mám něco, co dokáže bojovat místo mě. A vím, že mám pro co bojovat. Pro tebe…
*
„Tome? Bille! No tak, dělejte! Vstávat… za chvíli máte rozho..“ Cítím jak ses vedle mě prudce posadil. Slyším, jak se snažíš našeho manažera přesvědčit, že věci se nemají tak, jak vypadají. Zmateně otevřu oči, ale stále se nemůžu zbavit pocitu, že je to jen sen. Noční můra.
Davidovy oči těkají z rozházených kousků šatstva na naše obličeje a mně přijde jako kdybych měl pravdu napsanou na čele. Jako vypálený znak, který září a žhne.
Usínám v ráji a probouzím se v pekle…
„Davide! Tak stůj, slyšíš?! Da-Gustave?“
„Co je? Stalo se něco? Ah… můj Bože!!“
Vidím dva z nejdůležitějších lidí jak se k nám otáčí zády. Vidím to znechucení. Vidím odsouzení.
*
Jak moc se mohou věci doopravdy pokazit, přestože jsou pro vás to nejdůležitější na světě? Jak moc si budete muset vytrpět s vědomím, že už to nikdy nebude dobré? Že už nejste schopni slepit střípky z té cennosti, kterou jste si tak opečovávali?Jak dlouho to člověk doopravdy vydrží? Jak dlouho dokáže nepodlehnout?
*
„To vážně není tak, jak to vypadá!“ Tvůj tón hlasu je téměř hysterický. A já přesto nejsem schopen říct nic. Jako bych všechna slova, která chci vypustit, těsně předtím než je řeknu, zapomněl.
„Tak mi to vysvětli! CO to má znamenat? Válíte se tady spolu v posteli! CO to má teda podle tebe být?“
„Bill… on… se v noci občas bojí…“ řeknu to potichu, přesto se téměř okamžitě pozornost obrátí na mě.
Nevím, zda někdo takové lži opravdu uvěří, ale třeba doufám v to, že v zoufalství a šoku se člověk upne na cokoli.
Z úst Davida se vydere jakýsi přerývaný výdech. Gustav si pouze sedne poslepu do křesla a zírá z okna.
Tomuhle se tedy říká, že každá vteřina trvá tak nesnesitelně dlouho, až máte pocit, že to nevydržíte.
„Já… já… musím na vzduch…“ za Davidem následuje i Gustav a já vím, že už teď můžu říct: Sbohem příteli.
„Tome!“ Tvůj vyděšený hlásek se ke mně přikrádá stejně jako tvé třesoucí se ruce.
„Ne – nedotýkej se mě teď, prosím.“ Sám nevím, proč tě odmítám.
„Ale… ale já tě teď potřebuju!“
„Promiň… ne-nejde to.“ Slyším ta slova jakoby byla cizí.
„Nejde to? Co nejde? Proboha! Oni to přežijou! No tak jsme spolu byli v posteli… a co? Všichni ví, že jsme si blízcí, tak o co jde?“
„Ty… ty to nechápeš. Nechápeš to.“
„Co to povídáš?!“ Kapka moře se ti rozlije po tváři. Ruka ji následuje, aby mohla její tok v příští vteřině utnout. Postavíš se přede mne. Nutíš mě dívat se ti přímo do očí.
Prohráli jsme?
„Tohle není konec, Tome! No tak! Podívej se na mě! Dívej se! Oba víme, co je pro nás důležité, ať se stane cokoli… je to tak? Že je to tak?“ jakoby ti každé slovo ubíralo sílu a na konci už pouze šeptáš. Jako šeptají stromy své tajemství tmavé noci.
Cítím se, jako bych se rozpouštěl. Ta pevná půda, na které stojím už není nic víc než bažina, do které se propadám hloub a hloub. A vskutku není nic, co by mě mohlo vytáhnout. Protože ať už chci nebo ne, vím – cítím pravdu. Že tohle není konec? Bratříčku… kdy přestaneš být tak důvěřivý… tak naivní?
*
„Hele… Davide… poslouchej mě, ano? Já vím, jak to asi vypadalo, ale doopravdy – já ti přísahám. Mezi námi není nic! Nic než pouhé bratrské pouto. A jakkoli se ti to teď zdá absurdní a já nevím, co všechno, prosím věř mi. Jen mi věř…“
„Tome… já vážně nevím, co si mám myslet. Vždyť – proboha! Je to tak nechutné!“
*
Zrníčko po zrnku. Sklouzávají mezi mými prsty kousíčky mého světa a propadávají se dál do černé hloubky.
Bolelo to jako šlehnutí bičem. Jako dobře mířená rána na tvář. Nechutné. Doopravdy se to tak někomu může jevit? Nechutné. Takže všechnu tu andělskou krásu jsem si namlouval? Všechno to byl jen přelud?
*
„Tak co ti říkal?“ vyhrkneš na mě, jakmile vstoupím do dveří. Jen s velkými obtížemi se mi podaří přinutit mé myšlení dostat zase na zem.
„Nic… nic, co by se nedalo očekávat,“ unaveně pohodím hlavou a sednu si na měkkou postel.
„Bille… myslím, že oba víme, že takhle už to dál nepůjde. Kdyby se to dostalo ven… Prostě já s tímhle rizikem už dál nemůžu. Dostali jsme šanci a my ji promarnili a…“ nedokážu zabránit, aby se mé tělo roztřáslo potlačovaným pláčem.
*
Takhle to tedy zní? Tak trpce? A nikdo nic neříkal o bolesti.
Možná jsem slaboch, ale vím, že je to správné rozhodnutí. A správná rozhodnutí nemusí být vždycky lehká.
*
„Tím… tím chceš říct? Ty říkáš, že… že my dva…?“
Nedívám se na tebe. Nic na světě by mě nedonutilo se ti teď podívat do očí.
„Není to správné Bille….“ chabější, byť pravdivější obhajobu jsem nenašel.
„Takže doopravdy… konec?“ sesuneš se na podlahu.
„Konec…“ má ústa zopakují to ohavné slovo.
„Nemůžeš to jen tak skončit! To… nejde! Nemůžeš! Vždyť jsme bratři – dvojčata!“
„No právě!“
*
Ačkoli mé srdce pláče – vlastně ne. Žádné srdce už nemám. Vyrvali mi jej, když mě donutili udělat tohle. A ačkoli má duše křičí – taky ne. Zemřela před chvílí.
Přesto, že jsem prázdný a ačkoli vím, že jsem ti ublížil, jako ti už nikdo v životě neublíží, tak i přesto vím, že takhle to musí být. Snad už od počátku jsme se řítili do nezvratného konce. Do tohohle konce. A protože nežijeme v pohádce, nikdo náš příběh neukončí větou – Žili šťastně až do smrti. Protože nám to není souzeno. Příliš jsme pošpinili svou mysl zakázanou láskou, horlivou vášní.
***
Mimochodem….já vím, že to není originální xD Třeba kdyby mi to netrvalo tak dlouho napsat bylo by to trochu neotřelejší než teď…což o to…komentáře zbožňuji i ty špatné xDD
autor: Lisa
betaread: Michelle M.
betaread: Michelle M.
je to…………….DOKONALÝ……..naprosto, bože, nejlepší, nádherný, tak úžasně napsaný….
Čo napísať… Mohlo by to byť aj takto. Ale je to príliš bolestivé aby som si to pripustila. City si opísala nádherne a zhanobenú lásku a pošliapané srdce som takmer videla a cítila. Ale aj tak to musím odmietnuť a neveriť, že Tom by Billovi až takto ublížil. To by radšej opustil všetko ostatné a niekam by utiekli… dúfam.
[2]: No jo, ona tahle povídka totiž vůbec není jednodílka 😀 Bylo to zamýšleno jako vícedílovka, dokonce mám v kompu pár dalších dílů napsaných a jde o mnohem spletitější děj 😀 Ale zůstalo to tady takhle a já se pak psaní vzdala, takže proto je to v jednodílovkách. Každopádně máš naprostou pravdu – zcela jistě by to takhle nezůstalo :p