Hält mich

Slunce už dávno zapadlo a kapky deště teď tiše bubnují na střechu. Smývají všechnu bolest a přinášejí život. Jsou ale příjemně běžné. Nikdy jsem se nad nimi nepozastavil. Tak proč mám pocit, že jsou dnes jiné než obvykle?
,,Neprší, to jsou mé slzy… Nevěříš? Viděl jsi snad někdy černý déšť?“

Černovlasý chlapec leží na boku, těsně přitisknutý ke svému bratrovi. Rukama ho pevně objímá kolem pasu a klínem se tře o ten jeho. Zrychlený dech rozbíjí dokonalé ticho v místnosti. Propletené nohy, lesknoucí se oči a absolutní blízkost dělají tuhle chvíli zakázaně romantickou.
Jen pevný stisk toho černovlasého stvoření a jeho stále sílící třas upozorňují na to, že zde něco není v pořádku. Neodvažuje se mluvit, vyřknout utajované city. Nedokáže bratra pustit, byť jen o milimetr od sebe. Jen ho pevně držet a otírat se o něj. Stačí jen nepatrný pokus druhého chlapce, trochu víc se nadechnout a jeho dvojče se roztřese ještě víc.
Tohle nemá nic společného se sexem… Nejde tu o žádné uspokojení. Je to jen strach. Šílený, neustupující strach. Z něčeho, co je mimo bratrovu náruč, co nevidí nikdo jiný. Strach z ostatních, ze samoty, z hlasů uvnitř jeho hlavy… Strach z vlastního bratra.

Potřebuje se nadechnout. Trochu si protáhnout tělo, které je teď nepříjemně zkroucené a drcené bratrovým objetím. Jenom malinko se pohnout.

Pak by se zase vrátil zpátky. Vždyť i bratr už musí mít křeč v pevně semknutých rukách. Jen kousíček.

Pár milimetrů.

Nadechnout se.

Vždyť se nic nestane.

Zemřu! Zemřu! Zemřu!
Podívá se do jeho skelných očí. Stačí jediný pohled a okamžitě ztuhne.

Ani na chvíli. Nesmíš mě pustit!
S odevzdaným výrazem se nechá ještě víc přitisknout na bratrovo horké tělo, po kterém stékají kapičky ledového potu.

Tiskne hlavu k bratrovu krku. Přitahuje jeho boky na své. Tělo automaticky čeká na tu dokonalou chvíli, kdy se jím rozlije slastný pocit. Zvrácené? To není sex. Ale strach.
Jeho bratr se rozpačitě rozhlédne kolem sebe. Místnost je prázdná a tichá. Jen roztřesené vzdechy vycházející z těch něžných úst…
Venku udeří hrom. Napětí ve slabinách se blíží k osvobozujícímu konci. A na řasách černovlasého chlapce se začínají zachycovat první bolestné slzy.

Bílé světlo blesku ozáří na ten děsivě jedinečný okamžik celou místnost. Z úst se mu vydere tlumený výkřik a ve stejnou chvíli povolí stisk mezi jejich klíny. Za hysterického třasu a pevného objetí se naplno rozpláče.
Jeho bratr dezorientovaně pozoruje stín, který oba vrhají na protější stěnu.
Během vteřiny je noc zase zahalí do svého černého roucha. Pláč je ale stále srdceryvný, objetí pevné. Jakoby tahle chvíle nikdy neměla skončit.

Déšť osaměle padá. Prý dokáže léčit a dávat odpuštění. Smývá bolesti a hříchy noci. Ale proč odpouštět to, co nikdy hříšným nebylo?

Černovlasý chlapec se pevně tiskne k peřině. Objímá ji rukama a drobnými koleny. Přivírá skelné oči a hlasitě oddechuje. Třese se, pláče. A po jeho horkém těle stéká ledový pot.

To není pot, lásko. Jen ledový strach.

Text: Lafee (Hält mich)

autor: Trinitis
betaread: Michelle M.